Fotopátračka.cz

Už jsem se o ní zmiňovala několikrát, ale pokaždé to bylo málo. Řeč je o půvabné dámě, která jako by se pro tuhle módu narodila - Silvii Kaprálové.
Právě ona před nedávnem založila svou autorskou značku dámské módy, tolik inspirované 50. léty.
A jak jinak by mohla tuto značku pojmenovat, než příznačně FEMME FATALE DRESS.
(za fotografie děkuji Vendy Burgrové)
Svou premiéru si v záři reflektorů odbyla na brněnské společenské akci Ženy v centru dění, která se odehrávala v prostředí stylové kavárny Savoy.


Já naopak výjimečně oblékla puntíkovaný model šatů Theresa s širokou sukní a spodničkou, tolik typický pro konec 50. let. Přiznám se, že to byl docela nezvyk :) Ale známé pravidlo se potvrdilo - diorovská silueta prostě sedne každému.

 Vyrazili jsme docela pozdě, protože se mi protáhla pracovní porada a taky jsem se nemohla rozhodnout, které šaty nechám doma, jelikož jsem prý vyčerpala svůj váhový limit zavazadla...
 A tak jsme naskládali svoje dvě droboučké zavazadla do malé mezery mezi náhradním alternátorem a krabicí s těsněním všeho druhu. Náš zavazadlový prostor sice připomínal pojízdnou autoopravnu, ale prý "jistota je jistota".

Když se nám do kufru podařil naskládat i poslední náhradní šroubek, bylo skoro pět odpoledne. Stejně jsme se nevyhnuli tomu, abychom se těsně za Olomoucí vraceli zpátky do garáže. Zapomněli jsme totiž... křížový šroubovák. KŘÍŽOVÝ ŠROUBOVÁK a k tomu moje poslední zbytky trpělivosti.

Otevřela jsem starý Autoatlas z roku 1987 a najeli jsme na starou cestu. Žádná GPS navigace, žádná dálnice, žádný stát, kde by nás "nepustili bez víza". A tak jsme vyrazili směr Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a nakonec Chorvatsko. Po starých cestách, které kdysi brázdily tisíce turistů, prahnoucích po exotických zážitcích v nedaleké Jugošce. Teď zely prázdnotou...

Slovinsko nás přivítalo mlhavým ránem, ale doteď nezapomenu, jak nádherná země to je! Nevynechali jsme jediného odpočívadla v horách, kde bychom se alespoň na chvíli nezastavili. Hmm.. domácí guláš, ohřívaný na motoru ...
Slovinsko byla vůbec země plná překvapení :) Hrdý majitel Škody 120 z Lublani za námi jel asi pět kilometrů, aby nás dohnal a srdečně pozdravil. Vlastně z krátkého pozdravu se vyklubala dobrá půlhodina klábosení na téma rozdíly ve výbavě škodovek mezi lety 1980-1981 a pod. Já se docela bavila.  Pán neuměl anglicky, takže pantomimická ukázka hřídele řazení mě v duchu doprovázela až k hranicím Chorvatska.

A čím více jsme se blížili k moři, tím více byly  reakce okolí bouřlivější. Lidé mávali, blikali, troubili... A my se pokaždé leknutím málem vybourali.
A pak jsme ho viděli. Móóóře!
Nedovedu ani popsat, jakou jsme měli radost, že nás naše zelená kráska dovezla až do cíle. Moře jsme oba viděli mnohokrát, ale tentokrát bylo úplně jiné. Lesklo se jako diamant a zářilo azurovou modří. Teda dokud jsme nepřijeli blíž...
Slovinsko bylo překrásné, Chorvatsko už trochu méně... Miliarda lidí, namačkaná na malém poloostrově a všudypřítomná anarchie. - Ano, takto parkoval asi čtyři hodiny turista z Německa.

Dorazili jsme až k nejjižnějšímu cípu Istrie, do Puly. Tisíce lidí a uprostřed města takřka antický monument - koloseum v Pule.


Naivně jsme si mysleli, že seženeme nějaké ubytování. V srpnu praskaly ve švech i ty nejzapadlejší hotely, o kempech nemluvě. A tak jsme si prošli uličky města a rychle se šli vykoupat.


Na kamenité pláži jsem si lehce podvrtla kotník, ale nemohla jsem moc hlasitě nadávat, protože všude okolo byli samí Češi. - Jooo, někteří z nich se s námi fotili a nevěřili vlastním očím, že to Eliška zvládla :)


V Pule jsme se dlouho nezdržovali a vyrazili severněji do "méně zprofanovaného Novigradu". Tady moře smrdělo až k centru města, ale atmosféra panovala pohádková.


A já si oblékla tyhle 70s šaty, ve kterých jsem se cítila jako bohyně :)

Prostě nádhera :)
Ačkoliv jsme si řekli, že pojedeme "tak jako kdysi", stejně jsme se nakonec rozhodli zavítat i do sousední Itálie, kam bychom se v minulosti jen tak nedostali. A zážitek to byl vskutku nezapomenutelný. Jezdit s tímto strojem ve státě, kde se místo směrovek používá klakson, dopravní značení je minimálně nepřehledné a nikdo neumí anglicky, to byl nadlidský výkon. "Mamma mia ŠKODYLAC!" - i tohle bylo odposlechnuto v Itálii.


Rychle zpátky do Slovinska, kde jsme si chtěli v poklidu projít všechna velká města, co jsme měli po cestě.

Věděli jste, že slovinsky se dítě řekne "otrok"? Vím, je to trochu dětinské, ale nás tohle slovo prostě bavilo celou cestu :))


Po návštěvě termálů ve městě, které neumím ani vyslovit natož napsat, jsme se o to víc těšili domů. Celou cestu nás škodovka nezklamala, dokonce ani v parném počasí a šíleném stoupání v chorvatských a slovinských horách. O to vtipnější bylo, že se ukazatel teploty vody trochu více naklonil až v dopravní zácpě na Slovensku, která se táhla deset kilometrů za Bratislavou.

Celou cestu jsme se řídili starým autoatlasem a výpisem měst, které můj drahý pořídil před odjezdem. Pro jistotu jsme na dně kufru měli i GPS navigaci, kterou jsme v Itálii, v největší zoufalosti vytáhli, abychom zjistili, že nefunguje... Ale o to víc jsme na sebe pyšní :)

Na cestách jsme strávili celkem pět dní a vrátili se v pátek kolem šesté večer. Ne vždycky se nám podařilo sehnat ubytování (viz Pula), takže jsme párkrát přespali v autě. Nakonec to nebylo zas tak špatné :)
Na závěr se vlastně hodí citovat moji kolegyni z práce: "Tohle je přesně ten typ dovolené, na kterou můžeš jet, když je ti 23 let." - a měla pravdu a bylo to báječné!

 Celkem jsme najeli: 1950km
Celkem jsme spotřebovali: 130l benzínu
Průměrná spotřeba: 6,4l na 100km

 Krásný zbytek dne Y.DM:)

Není tomu tak dávno, co nedaleko Prostějova zahájil svůj provoz nový hotel. Má romantickou polohu na břehu největší přehrady v okresu a navíc je laděn do stylu první republiky. Už na jaře letošního roku jsem tam vytáhla babičku na vystoupení jejího oblíbence Ladislava Kerndla a právě ta komorní atmosféra koncertu mi učarovala nejvíce. Když jsem se dozvěděla, že na konci léta oživí hotelovou terasu Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, a navíc, že se tam chystá krásná kamarádka Silvie (pamatujete, ta excentrická dáma z naší brněnské akce Be Vintage?), bylo o programu rozhodnuto :)


Ten den bylo nádherně. Žádná úmorná vedra, ačkoliv slunce svítilo dlouho do večera a ještě v sedm hodin se opíralo o obrovskou vodní plochu, která se zakusovala do břehu pod terasou. Seděly jsme tam, popíjely a pozorovaly nejprve ladiče pi(j)ana a pak i přicházející hosty... Na opačném konci terasy grilovali sele, takže všechny naše smysly byly v blaženém opojení.



Silvie oblékla bílé pouzdrové šaty z vlastní kolekce, které i po setmění zářily do širokého okolí. Všimněte si toho precizního účesu a make upu. Ne nadarmo byla taky královnou večera :)


 Já si zase do kontrastu vzala tmavé 4Os šaty a uvázala bílý šál do pasu, abych jim dodala slavnostnějšího rázu a hlavně se neutopila v jednolité hnědé barvě. Naše finální vzezření bylo asi vcelku autentické, když nás pár lidí oslovilo se zcela vážně míněným dotazem, kdy půjdeme na pódium zpívat i my :D :D
(Nedovedu si představit více zkažený večer, než kdybych zazpívala třeba byť první sloku "kočka leze dírou"...)


Naopak samotný koncert byl excelentní. Decentní humor (při kterém jsem místy umírala smíchy) a známé i méně známé šlágry z 2O. - 4O. let minulého století, zapasované do idylického prostředí prvorepublikové vily.


Pokud pominu výborného pana Havelku, byla jsem naprosto unešená z jeho dcery Rosálie. Právě ona zazpívala mé oblíbené swingové písně z přelomu 3O. a 4O. let a podala je neuvěřitelným způsobem. Inu, talent v rodině je :)


Abych nezapomněla - milé zjištění bylo, že slečna Silvie se přátelí s drtivou většinou orchestru, takže krom příjemného debatování a seznamování došlo i na přivonění si k pravé domácí minerální vodě :)
(Voněla hezky)


Jak bychom mohly, nevyfotit se přímo s mistrem!

A protože hodina pokročila, setmělo se, a mé fotografické (ne)schopnosti mají své limity, další fotografie vypadají asi nějak takto (s bleskem prostě nefotím). Přesto z nich tolik cítím tu krásnou atmosféru srpnového večera, že mi bylo líto je nezveřejnit. Především moment, kdy si závěr koncertu vysloužil dlouhou ovaci ve stoje.




Děkuji, byl to přenádherný večer :)

Krásný zbytek soboty, Y.DM:)

Ještě než překročíme hranice Slovenska, potkáváme hned několik vojenských vozidel. To je ta pravá předzvěst, že už se to blíží. Vlastně nejen to, moje narůstající nervozita, která se mění v pořádnou žaludeční nevolnost, je tradiční znamení, že je to tady - největší vojensko-historická akce ve střední Evropě: SAHARA 2016.


Nestíháme nic. Balit věci, vyzkoušet alespoň jedinou generálku našich přehlídek, nebo si důkladně pohrát s účesy a make upem. Vlastně všechno je stejné, jako každý rok. A přece je to jiné, letos si to totiž jedeme užít na plné pecky!


 Mraveniště lidí před areálem jasně prozrazuje, že začátek akce je na spadnutí. Rychle míjíme vstupní bránu i hlavní pódium, protože na bojišti je už živo. Písečné duny, rozvířený prach, hukot desítky let staré techniky a vyčerpaní vojáci, kteří na sebe vylévají poslední zbytky vody v čutoře, to je nezaměnitelná scenérie. Sotva uvěřitelné, že se to všechno odehrává v srdci Evropy.


Ale my neváháme a taky se necháme strhnout tou nabitou atmosférou, podpořenou extrémním počasím a výtečnou náladou, která se nakažlivě šíří mezi všemi účastníky.


Jsem tady už popáté. Ale tentokrát je to jiná Sahara, než kterou pamatuji před pěti lety. Dobové tábory už dávno nejsou jen místa, kde přespávají vojáci. Nyní to jsou celá města, skutečné fungující systémy, kde účastníci mnohdy i týden žijí v rámci fiktivního světa z první poloviny minulého století.




Feldpost - Polní pošta. Nejen, že si můžete odtud poslat dopis až domů, ale po celou dobu funguje také doručování napříč tábory v celém areálu. Některá z krásných dam prostě sedne na kolo a doveze pozdrav z fronty kolegovi na "opačném konci světa".






A co teprve zákopy... čtyřicet lidí v úporném vedru a  jen za pomocí polních lopatek vybudovalo propracovaný zákopový komplex, čítající desítky metrů.




V americkém táboře vládne uvolněná atmosféra. Stín vojenského stanu poskytl útočiště celé osádce. Obal od žvýkaček a obrázek Mickey Mouse na kapotě věrně ilustruje tu stranu barikády, kde jsme se ocitli...




Sovětský tábor je prázdný. Kdo mohl chodit, bez rozdílu věku a pohlaví, vydal se vstříc písečným a obrněné technice. Na lehátkách v polní nemocnici leží jen pár raněných, které mladé zdravotnice ochotně napájí vodou a převazují čerstvé rány. Tam není pro zářivé šaty a boty na podpatku místo. Navíc už je čas - teď se zase o zábavu postaráme my :)




Díky všem za parádní zážitky a naprosto bezproblémový průběh akce. Letos jsme si to užili více než kdy jindy a váš bouřlivý potlesk je pro nás stejně vzácný, jako ocenění od organizátorů :)




P.S. a víte, co je na tom všem nejlepší?  Že si Susanne ráno zapomněla svou selfie tyč na pokoji :D




Tak zase za rok na tom obřím pískovišti ahoooj! :)


Hezký zbytek dne Y.DM:)