Fotopátračka.cz

Nerozumím tomu, proč zde ještě nejsou tyto fotky. S Kristýnou jsem fotila snad koncem února či začátkem března a byla to báječná spolupráce. Venku bylo tak -50 stupňů (fakt, nekecám), obě jsme byly promrzlý až na kost, ale focení bylo bezva. Fotily jsme v brněnské Oboře, kterou můžu na focení doporučit v jakoukoli roční dobu. V zimě bez sněhu jsem se tam docela bála, ale nakonec se ukázalo, že je to tam půvabné.

 Druhá fotka je také tématická, i když už ne tak specificky, jako ta první. Mělo by se jednat o zobrazení knižní postavy, která se nečekaně ocitnula v pragmatickém a přetechnizovaném moderním světě. Póza by měla vyjadřovat jakýsi stesk po domově, nejistotu vůči okolnímu nepoznanému a pevné lpění na předchozím životě.

 A konečně třetí fotka, která vznikla na schodech do již zmiňované hospody, kam jsem se musela uchýlit, protože mě postihlo volání přírody. Cestou na toalety jsme zjistily, že se v dané budově nachází docela pěkné schodiště, kde by se asi dalo fotit, a tak jsme si tam daly trochu prosvětlenější photoshoot. Problém byl, že daná hospoda je poměrně dost oblíbená, takže se nám tam co dvě minuty couraly davy lidí. Lucka je ale tvrďák a ustála to bez probémů. Víc takových modelek.

Tak se zase po tak trochu delší odmlce hlásím z vod psaní bakalářky a tak obecného nestíhání. Focení jsem se stále nevzdala, i když nebylo moc času věnovat se blogu, takže za ten měsíc, dva, tři (nemám přehled) co jsem tu nebyla vzniklo několik nových fotosetů, se kterýma jsem někdy víc a někdy míň spokojená. S tím, kterej vám chci představit dneska jsem spokojená spíš víc než míň. 

 Fotily jsme s úžasnou Rixx, se kterou jsem se domluvila přes Votočvohoz, páč má vlasy, jaký miluju a chci fotit (takže pokud se tu najde nějaká duše s barevným hárem, pište a domluvíme se ;)). Bohužel byla v té době ještě celkem kosa, takže jsem děvče docela litovala a byla jsem ráda, že mám svoji zimní bundu. Ale Rixx je tvrďák a focení zvládla s přehledem. Posuďte sami :)

Později z tohohle focení přidám ještě pár fotek, zatím je nemám upravené.

Leouš... další z mých krásných kamarádek (heč, mám jich tolik), nechápu, že tu tyhle fotky ještě nejsou. Fotily jsme tuším koncem roku 2011, bylo to boží. Tedy jsem poprvé zažila člověka, který je tak fotogenickej, že mi na něj objektiv zaostří i v úplné tmě. Fakt, s nikým nemám tak ostrý fotky jako právě s Leou.

Fotily jsme na mém starém bytě, kterej byl sice odpornej, špinavej a smradlavej (ne mojí vinnou, o patro níž jsme měli tak 100letou čarodějnici se psem, kterej trpěl na inkontintenci a ve vedlejším pokoji bydlela holka, která uklízela tak málo, že po jejím odchodu byly v pokoji hromádky hlíny, který se udělaly ze šlupek od banánů - nekecám), ale měl svoje kouzlo. Starý prkený podlahy, velikánský okna do zahrady, fakt děsivá půda (tu vám ukážu zase v jiném článku) a tak. Na focení prostě bájo.

No není roztomilá?

Okno na mým starým bytě. Fakt mi chybí.

Spíš jsme tak blbly, než fotily.

Upjatě.

Ale furt roztomile.

Fotky jsou hodně starý a dneska už bych je neupravila tak, jak jsem je upravila tehdy a asi bych je tak ani nevyfotila. Ale nic to nemění na tom, že Lea je tam krásná, takže sem určitě patří.