Přeskočit navigaci
Maddie

Wallet of infinity

09. 09. 2019

Růže bílá, černý les - Inspirováno skutečnou událostí


Ke knize Bílá růže, Černý les jsem se dostala úplnou náhodou. Euromedia, s níž spolupracuji, usoudila, že by se mi kniha mohla líbit a poslala mi jeden výtisk ještě dokonce dřív, než se dílo dostalo na pulty knihkupectví! Když jsem se tedy vrátila domů z Anglie, našla jsem na stole balíček, v něm tuto krásku a milý vzkaz k tomu. O druhou světovou válku se docela zajímám, takže jsem neotálela a pustila se do čtení.

Recenze ve spolupráci s nakladatelstvím Ikar a společností Euromedia



O knize


White Rose, Black Forest
Eoin Dempsey / Published 2018 in New York

Přeložila Anna Křivánková / Ikar 2019
Obálku zpracoval Soňa Šedivá
272 stran / pevná obálka s přebalem

Romány / Historie

Píše se rok 1943. V letech před Hitlerovým vzestupem k moci byl domek Gerberových plný smíchu. Ale to je minulost. Franka je nyní sama, otec i bratr jsou ztraceni ve víru války a ona sama nemá důvod žít. Pak však v lese objeví tělo parašutisty v uniformě Luftwaffe. Rozhodne se neznámému pomoci, ale brzy zjistí, že není tím, za koho se vydává. Dokáží k sobě najít cestu a důvěru, když je proti nim gestapo i sama příroda?


Můj názor

Válka zuří a nepolevuje, krev teče proudem. Konec se zdá v nedohlednu. Hitler drží Německo pevně v moci, mezi lidmi panuje strach a nedůvěra, gestapo nemá smilování. V takto bezútěšné situaci mladá Franka Gerberová marně hledá motivaci žít. Válka ji připravila o všechny blízké lidi, které milovala. Je jen krůček od sebevraždy, když svému životu najde nový smysl v podobě zraněného muže, který si při seskoku s padákem zlomil obě nohy. Je sice oblečený jako německý voják Luftwaffe, ale jaká je jeho pravá identita a poslání?

Růže bílá, černý les je opravdu krásný poetický název, který však plně pochopíte až po přečtení knihy. Nese nejen symbolický význam, ale také odkazuje na opravdová místa a skutečnosti v druhé světové válce. Jsem v pokušení vám podat vysvětlení, na to by si ale každý čtenář měl přijít sám. Faktem zůstává, že kniha nese mnohé (i detailní) reálie a je založena na pravdivých událostech a osobách. Jinými slovy, z knížky se můžete dozvědět další informace o druhé světové válce, jež vám ve škole pravděpodobně zatajili, přitom jsou opravdu zajímavé. Taková malá lekce dějepisu zdarma.

Nyní ale k samotnému příběhu a obsahu díla. Jak sama anotace napovídá, příběh neslibuje příliš děje a akce, spíše se soustředí na vztahy, popis atmosféry a obsahuje mnoho vzpomínání. Ze začátku musíte přímou řeč vyloženě hledat, čekají vás obsáhlé popisy scenérie, válečné situace a především pocit hlavní hrdinky. Děj se rozvláčně posouvá dál, melancholii příběhu podtrhuje krutá zima a bezútěšné válečné běsnění, které postupně proniká i do nejodlehlejších koutů Německa. Jak se ale posouváme dál, akce postupně přibývá, roste napětí a tempo se zvyšuje. Zejména v poslední třetině díla se situace zdramatizuje natolik, že se vám vytratí dech. Vidět zásadní rozdíly ve smýšlení a chování pronacistů a odpůrců režimu mne doslova paralizovalo. Jak je snadné vnímat tutéž realitu dvěma naprosto odlišnými způsoby. 

Obsazení postav je poměrně komorní, příběh se soustředí především na dvojici hlavních hrdinů Franku a záhadného muže, který se vydává za oddaného nacistu. Role vypravěče se drží zejména Franka, ke slovu se však dostanou i další významné postavy, které přidají svůj úhel pohledu. Franka je vnitřně zlomená - válka ji sebrala všechny milované lidi, také se dostala do vězení za protinacistické smýšlení - ale vystupuje jako silná a odhodlaná žena, když si to situace žádá. Některé její schopnosti a výkony se zdají až nadlidské, ale hádám, že adrenalin, půd sebezáchovy a později i láska konají divy. Mezi hlavními aktéry se pochopitelně začne vyvíjet blízký, milostný vztah, vždyť kniha je něco mezi historickým dramatem a romantikou. V tomto bodě musím masivně chválit - autorka se dokázala vyvarovat jakémukoliv sentimentu a přehnaným gestům, vznikající city mezi jí a jím popsala s něhou a zcela uvěřitelně.

Nelze tvrdit, že byste se při čtení nudili, kniha však rozhodně sedne víc těm, kteří si užívají pozvolné plynutí děje a mnoho bohatých popisových pasáží. Bílou růži, černý les bych také doporučila těm, kteří se zajímají o druhou světovou válku. Já jsem si knihu vybrala zejména pro tento fakt a jsem spokojená, autorce se povedlo perfektně vystihnout atmosféru války, beznaděje a strachu s ní spojené, ale také snahy se vzepřít a neztratit pravé hodnoty. Spisovatelka se šikovně opírala o historická fakta a skutečné osoby, na nichž položila základy děje. Příběh a jeho zápletka jsou extrémně jednoduché a poměrně předvídatelné, některé situace se trochu příčí reálnosti, nicméně kniha stále dokáže nabídnout momenty překvapení a napětí. 

Bílá růže, černý les tedy není pro všechny. Přesto... Já se tomuto druhu knih obvykle vyhýbám, ale jsem docela ráda, že jsem si Bílou růži přečetla.



Knihu si můžete zakoupit zde.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

31. 08. 2019

Filmová recenze: Třikrát kvalita


Ahoj,
vidím, že filmové články v drtivé většině případů slaví úspěch. Proto měsíc od poslední filmové recenze tu máme další. Stejně jako minule bych ráda zhodnotila tři snímky, které jsem viděla v uplynulé době. Rovnou na začátek napíšu, že dnes budu především chválit. 
Co nás tedy čeká? Nejprve se vrátíme do devadesátých let k úžasnému filmu Léon a pak hbitě přeskočíme do letošního roku a podíváme se na dva velice očekávané snímky Rocketman a Tenkrát v Hollywoodu.

Léon
Leon: The Professional



Profesionální zabiják, který nestřílí na ženy a děti, psychopatický policista, který střílí na každého, dvanáctiletá dívka, která by chtěla střílet na onoho policistu a květina. V New Yorku, v italské čtvrti žije osamělým životem stárnoucí profesionální vrah Léon, jež plní zakázky s vražednou přesností a jistotou. Jeho život se ovšem změní v okamžiku, kdy se seznámí s dvanáctiletou Mathildou žijící v sousedství. Dívka náhodou jako jediná přežije masakr své rodiny, kterou vyvraždil psychopatický policista z protidrogového oddělení Stansfield. Léon neochotně slíbí, že se o dívku postará.  Mezi podivnou dvojicí začínat vznikat neobvyklý vztah. 

Léon se dost vymyká typickým filmům, na něž se v poslední době dívám. Málokdy totiž při výběru filmu zabrousím až do 90 let, obvykle se zastavím na číslici 2000 (velká chyba, já vím!). Taky zrovna nefandím snímkům věnujícím značnou pozornost milostným vztahům. I přesto jsem k Léonovi shodou okolností dostala a jsem za to nakonec opravdu ráda.

Kdybych měla k zhodnocení použít jedinou větu, napsala bych: "V jednoduchosti je krása." Neboť Léon to dokazuje ve všech ohledech. Vizuálně i dějově je relativně prostý, komorní co se týče postav, a přesto nesmírně bohatý a dynamický od první do poslední minuty. Příběh se soustředí na dvojici hlavních postav, citlivě a důrazem na detaily vykresluje jejich vztah, který vás jistě silně zasáhne. Spíše klidné scény však nečekaně střídají záběry plné brutálního násilí zobrazující prakticky mafie.

Herci jsou kapitola o sobě. Mladičká Nathalie Portman mě okouzlovala celou dobu, Jean Reno byl naprosto svůj, zaujal mne i Gary Oldman jako padouch, který svoji roli ztvárnil fenomenálně. Evropský nádech prostupující filmem, byť se děj odehrává v New Yorku, dodává Léonovi jedinečný nádech. Za mne ze všech stran a úhlů ano. Tohle je skutečná kvalitní snímek.

95%

Režie: Luc Besson, Francie 1994, 105 (130) minut, Drama / Krimi / Thiller


Rocketman


Než se stal Eltonem Johnem, jmenoval se Reginald a byl to malý, brýlatý a oplácaný kluk, který si příliš nerozuměl s rodiči, zato s klavírem dokázal divy. Zpočátku jen dělal doprovod úspěšnějším muzikantům, pak potkal svou spřízněnou duši, textaře Bernieho Taupina. Od tohoto setkání Elton už jen strmě stoupal na absolutní vrchol. Jeho vzestup byl natolik rychlý, že by se snad nedal zvládnout bez alkoholu a drog. Ty mu společně s hudbou pomáhaly zejména ve chvílích, kdy se Elton cítil sám, opuštěný a nemilovaný, což se dělo často. Jenže když jste duší rocker i showman, tak se z každého srabu prostě vyzpíváte.

Rocketman do kin nastoupil asi půlroku po té, co všechny diváky zvedl ze sedaček podobný snímek Bohemian Rhapsody. Zatímco jeden film vzdává poklonu hudební skupině Queen a především jejímu lídrovi Freddiemu Mercurymu, druhý oslavuje neméně talentovaného hudebníka Eltona Johna. Oba snímky mají tak poměrně mnoho společného. Rocketman akorát přišel o wow efekt.

Být zcela objektivní mi také stěžuje fakt, že na Rocketmana jsem do kina už nešla, odehrál se pouze na obrazovce mého notebooku. Velké plátno dělá své. I přesto jsem dobře vnímala jeho kvality. Film spojuje rámcovou a retrospektivní kompozici, velmi kreativním způsobem pomocí šílené hudební terapie vypraví život umělce. Realita se snadno mísí s fantaskními prvky, do toho zaznívají Eltonovy nejlepší skladby. Diváka uchvátí nejen pestré kostýmy, ale také plynulost celého snímku. 

Ačkoliv Eltonův život se tolik neliší od jiných rockerů, zahoďte představy o nezáživnosti životopisných filmů. Rocketmana shlédnete se zatajeným dechem. Jsem rozhodně nadšená volbou Tarona Egertona do hlavní role. Jako obvykle předvedl uctihodný výkon.. Ostatní herce a jejich role jsem tolik nevnímala, nijak mne bohužel neoslnili a někteří se mi docela pletli. 

Na otázku, jestli je lepší Bohemian Rhapsody nebo letošní Rocketman, vás asi nedokážu odpovědět. Ale možná o maličko více mne bavil Elton.

80%

Režie: Dexter Fletcher, Velká Británie / USA 2019, 121 minut, Životopisný / Drama / Muzikál

Tenkrát v Hollywoodu
Once Upon a Time in Hollywood



Konec 60. let, zlatá éra Hollywoodu. Herec Rick Dalton a kaskadér a Rickův dvojník Cliff Booth jsou dva nerozluční přátelé, kteří se snaží prosadit v divokém světě filmů. Právě kolem jejich životů a vztahu se točí nejnovější snímek režiséra Quentina Tarantina. Zároveň také zmiňuje komunitu "Manson Family", jejíž členové zavraždili herečku Sharon Tate a další umělce. Film je ale především Tarantinova óda na Hollywood.

Nevidět Tenkrát v Hollywoodu by byl skoro hřích. Tarantina mám opravdu ráda. Je synonymem pravé kvality filmařského řemesla, ale zároveň přichází s nekonvenčními nápady a za každou cenu zůstává svůj. Do kina jsem šla jen se základním povědomím o událostech tehdejších let, o něž se film opírá, ale raději jsem neočekávala nic konkrétního. Režisér totiž vždy překvapí.

Stejně tomu je i v případě Tenkrát v Hollywoodu. Nejsem si úplně jistá, jaké z toho mám pocity. Skutečná akce se vlastně odehrává v závěru filmu, přesto tím předchozí dvě hodiny nijak netrpí. Film je od samého počátku nesmírně poutavý, ačkoliv se nic zásadního neděje. Tarantino je prostě brilantní vypravěč a má k dispozici nejlepší materiál. Sáhl po osvědčených hercích, kteří mají z padesáti procent podíl na úžasnosti snímku. Poprvé však svedl v hlavních rolích dohromady Leonarda DiCapria a Brada Pitta. Tito dva ostřílení herci si překvapivě dobře rozumí a pracují jako sladěný stroj. Dalších padesát procent pak pochopitelně připadá dokonalé práci filmařů. Kostýmy, hudba, která potrhuje celou náladu filmu, prostředí, záběry a střih, zde není co vytknout.

Jinými slovy, užijete si každou minutu. Já prakticky nemám co vytknout. A přesto je tu něco, co mi v Tenkrát v Hollywoodu chybí. I když závěr byl rozhodně překvapivý, stále mi chybí pomyslná třešnička na dortu. Já ten film miluji, ale jsem ohledně něj rozpačitá. A smutná. Je to vlastně taková melancholická, hořkosladká pohádka o éře, která už je dávno pryč.

90%

Režie: Quentin Tarantino, USA 2019, 162 minut, drama / komedie

Jsem si jistá, že jste o tyto tři výborné filmy zavadili a v lepším případě shlédli. Co na ně říkáte? Podělte se svůj názor v komentářích. A pokud jste Leona, Rocketmana nebo Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu ještě neviděli, určitě doporučuji to napravit.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

22. 08. 2019

Povím ti příběh



Ahoj,
poslední dobou mám takovou zvláštní a vyloženě psací náladu. Jednou jsem se takhle posadila v parku, ponořila se do myšlenek a vznikl z toho následující text. Předem varuji, že může působit lehce pochmurně.


Chceš - li, poslouchej. Povím ti příběh, docela tragický, docela šťastný, stejně jako život. Povím ti příběh o dívce z malého městečka, kde můžeš znát každou ulici a často zde nepotkáš živého člověka. Povím ti o dívce, která se dokáže usmívat, i když se cítí ztracená. O dívce, jež uměla plakat, ale brzy jí slzy došly a jednoho dne zjistila, že už plakat nedokáže.

Ta dívka žila v tisíci vesmírech a světech, byla princeznou i vražedkyní, poslední přeživší i božskou entitou, stačilo jen otáčet stránky. Z dětství si odnesla mnoho hezkých vzpomínek, hlavně na šumící moře, zelené borovice a kamenité horské masivy, na zurčící potok, vůni sena a kočičí předení. Dívka, o níž mluvím, vám s úšklebkem a lehce ironicky řekne, že je tak trochu šílenec, a lidé smějí, ale ona to myslí doopravdy. Dobře si pamatuje na ty temné dny pod zámkem a to jen proto, že chtěla být křehká, dokonalá a držet aspoň něco pevně v rukou. Od určité chvíle byl její život chaos a ona toužila po řádu. Čekala osmnáct let, aby mohla a už nemusela. A stalo to za to, aspoň většinou. Když jste plnoletí, nikdo se vás neptá, ale taky se nikdo nestará. Pouze vy sami se buď nevzdáte, anebo prohrajete.

Povím vám příběh o dívce, která musela urazit devět set mil, aby našla svoji rodinu, a doma je všude, ale zároveň nikde. Příběh o dívce, která mohla mít skoro všechno, ale jen málokdy to, po čem skutečně toužila. Mnoho věcí dostala, aby je vzápětí ztratila. Svět jí říkal, že je pěkná nebo roztomilá, ale každá taková poznámka ji jen nutila se uzavřít víc do sebe. Pochvaly se jí stále zdají zvláštní, ona si nikdy nepřišla dostatečná. Vždycky by mohla být lepší. Asi byste řekli, že má v životě štěstí, většinou dosáhla toho, čeho chtěla. Ona by vám přitakala, ale v duchu by myslela na všechny svoje prohry a pády.

Ta dívka si ráda zahrává se životem. Líbí se jí, že je považovaná spíš za slušnou, ale zároveň může spontánně za tmy potkávat neznámé modrooké krasavce s příslibem dlouhé noci, dostat ve tři ráno přednášku o pervitinu s náhodnou živou kolemjdoucí ukázkou, opít se a kouřit trávu a zkoušet jakousi drogu v temné uličce pod dohledem tří kamer, plížit se o půlnoci v pětihvězdičkovém hotelu, kde ona sice ubytovaná není, za to tu přebývá slavný baseballový tým a ona si fakt chce odnést trofej v pohodě baseballového míčku... Ani by nespočítala, kolikrát se potkala s náhodnými lidmi na cizím místě, a je docela s podivem, že z toho vyvázla skoro vždy bez úhony. Skoro vždy, nikoliv však pokaždé. Tiché rány na duši, které se nezahojí, daň za nerozvážnost. Má ale život cenu, když neriskujeme?

Ještě jednou, povím ti příběh o dívce, jež by ráda věřila ráda v dobrotu lidí, ale sama ví, že i ona je špatná. O dívce, která by chtěla zachránit planetu, nebo udělat něco velkého, ale zatím musí  zachraňovat především sama sebe. O dívce, která vypadá, že má motivaci, směr a cíl, jenže ona se spíš oddává náhodnému každodennímu sledu událostí, jen se nepřestává tvářit suverénně.

Ta dívka stává každé ráno se vštípenou setrvačností, směje se, tvoří a pracuje, chová se mile, posouvá své hranice, ale tam uvnitř je tolik rozbolavělá, zmatená, vyčerpaná a ztracená. Touží žít, ale zároveň se ptá, jaký to má smysl.

Povím. Tiše seď a poslouchej.


***

Okay, já nevím. Možná jsem měla radši vydat plánovaný článek o knihách, které si chci přečíst. Názory a připomínky do komentářů prosím.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

15. 08. 2019

Cizinec v domě #2 │ Sedm děvčat, šest zemí


Ahoj,
pamatujete na první článek z této nové série? Pokud jste ho ještě nečetli, je k dispozici zde. V něm jsem mluvila více obecně o samotné podstatě au - pair, dnes bych ráda nabídla více osobní přístup. Oslovila jsem proto sedm děvčat, které byly natolik úžasné, že jsem rozhodly podělit o svůj au - pair příběh z různých koutů světa.
Holky se opravdu rozepsaly, ale stěží bych je mohla zastavit! Já sama vím, že pár slov na popsání takové zkušenosti prostě nestačí. Angie, Irsko, Itálie, Čína, Kanada, Švýcarsko. Kam byste se vydali vy?

Proč jste se rozhodli vycestovat jako au - pair?
Klára - Irsko: Jazyk. Chci jít na Erasmus a toto je taková zkouška, jak moc špatně na tom jsem a zároveň snaha, trochu víc se rozmluvit.
Anička - Itálie: Já studuju na škole italštinu a chtěla jsem v té zemi chvíli žít a ponořit se do jazyka. Au - pair byla jediná možnost.
Nika - Londýn:  Prvně jsem chtěla do USA. Ani nevím, jak jsem tenkrát v patnácti narazila na přímo pojem au - pair, ale vím, že jsem hltala blog jedné holčiny, která se mi stala vzorem. Od té doby jsem chtěla dělat au - pair také. Neřešila jsem kde. Chtěla jsem zkusit život v jiných zemích a tohle je nejlevnější a nejjednodušší způsob.
Merilin - Anglie: Sestřenka dřív dělala au - pair asi 4 roky v Holandsku a nasadila mi brouka do hlavy! Navíc mi řekla, že má ještě kontakty a mohla by mi sehnat rodinu. Ale to nevyšlo, takže mi zbývaly dvě možnosti, buď jít pracovat, nebo vyjet někam jako au – pair. V té době jsem věděla, že na vysokou nechci. Proto jsem hledala sama a na poslední chvíli (ke konci prázdnin) jsem našla rodinku v Anglii.

34 Funny Pictures That Perfectly Describe AuPair Life

Ája - Švýcarsko: Hlavní důvody proč jsem se rozhodla jet dělat au pair je asi to, že ráda cestuju, je to asi nejlevnější možnost, jak někde zůstat dlouhodobě v zahraničí a skutečné poznání kultury, protože se žije v té rodině... Samozřejmě pak jazyk, nová zkušenost do života, naučit se žít víc samostatně a vyhnout se stereotypu. A taky bych chtěla na Erasmus. :) Pro mě to znamená velký krok, protože jsem dost stydlivá, asociální, bojím se prostě dělat věci sama apod. a tohle mi dost pomáhá. Umět se ozvat, našetřit peníze, sama se vydat do ciziny k cizí rodině atd. je pro mě jakožto pro osobu, která se bojí třeba objednat v restauraci jídlo, hrozně velká věc!
Lenny - Čína: Celé tohle dobrodružství byla mise. Moje šance a příležitost vyzkoušet něco, k čemu bych se třeba nikdy nedostala. Navíc s možností ovlivnit něčí život a obohatit ho mojí přítomností, což se mi nakonec i povedlo.
Claire - Kanada: Seděli jsme v počítačové laboratoři ve škole a kámoška si dělala profil na aupairworld.com. Učitelka Francouzštiny jim o této platformě řekla, a že ona si tam našla rodinu. Z legrace jsem si také profil založila a začala koukat na rodiny, jelikož jsem neměla v plánu studovat a nechtěla jsem zůstat doma. Navolila jsem státy, kde bych chtěla být a jeden z nich byl Kanada.. A pak se z legrace stala vážná věc, ale ještě to nějakou dobu trvalo, než jsem do země ledu a medvědů odjela.

Kde jste hledaly rodinku? Jaké byly vaše parametry, podle čeho jste se rozhodovaly?
Nika - Londýn: Nejdříve jsem přemýšlela nad severskými státy, ale nakonec mě přepadl chtíč vrátit se do Británie, neboť jsem tam nějaký čas vyrůstala. Moje kritérium bylo větší město a děti od 5 let, neboť jsem si ještě v té době nebyla jistá s tím, jak bych se zvládla starat o mladší. Vybírala podle sympatie, a jelikož se jednalo o Londýn, jeden z mých požadavků (ale nebylo nutné) bylo zůstat na Northern line.
Lenny - Čína: Přes agenturu loveaupair a spíš než podle sebe jsem se rozhodla na základě recenze minulé au-pair. :)
Merilin - Anglie: Přes Google. :D Já vůbec nevěděla, že nějaká stránka aupairworld.com existuje!
Ája - Švýcarsko: Občas na FB skupinách, ale to se moc neosvědčilo, tak pak jsem si založila profil na aupairworld.com. Vysněná země byla pro mě Francie, překážkou byl však jazyk. Pak jsem váhala mezi Anglií a Španělskem. Ozvalo se dost rodin, ale nakonec to s nimi nevyšlo. Přidala jsem ještě Německo, Itálii, Švýcarsko. To mne lákalo kvůli přírodě. Původně jsem chtěla maximálně dvě děti, věk mi byl v podstatě fuk, jen jsem nechtěla mladší než jeden rok a chtěla jsem se starat spíš o kluky. Jinak jsem asi žádná kritéria neměla, nevěděla jsem moc podle čeho vybírat, ale po téhle zkušenosti už vím, co příště budu chtít a co ne.
Claire - Kanada: Rodinku jsem teda hledala na aupairworld.com a hledala jsem rodinku s menšími dětmi 2-5 let, minimálně jedna holčička. Země jsem vybírala jazyků a otázky víz (bez agentury) - Irsko, UK, Kanada, Nový Zéland, Španělsko a Německo. Čekala jsem, jestli dostanu víza do Kanady. Když už jsem dostala pozvání, abych si ty víza vyřídila, tak jsem začala aktivně hledat. Bavila jsem se s rodinkou v Torontu v Yellowknife a z Vancouveru. Ano, bavila jsem se jen se třemi
04. 08. 2019

Jak jsem hlídala kocoura


Ahoj,
párkrát jsem v předchozích článcích zmínila, že dočasně měním status a z dětské chůvy jsem se stanu chůvou kočičí. I nadále sice občas dělám babysittera a housekeepera jako předtím, ale primárně se starám o dům a kočku rodiny, která odjela na dovolenou. Mnozí z vás se vyjádřili, že catsitting je jejich vysněná práce. Taky jsem byla zprvu nadšená. Pojďme se podívat, jaká je realita.


Dělám kočičího hlídače nadvakrát. Strávila jsem týden v jednom domě a starala se o kocoura jménem Ray, v pátek jsem se přestěhovala přesně o ulici vedle, abych zde zůstala následujících 9 dní a hlídala pro změnu kočku, která se vtipně jmenuje Mouse. Pro nastínění situace jsem se rozhodla sepsat zážitky a zkušenosti z první etapy. Jen tak pro informaci - rodinu z domu č. 1  jsem nepotkala ani jednou (možná kdysi na jedné oslavě), druhou rodinu jsem viděla přesně jednou. Každopádně jsem byla nervózní ohledně toho, aby se nic špatného během mého pobytu nestalo.

26.7.2019
12.28
Klíče pasují, to je dobrý začátek!
Dům je tichý, prázdný. Čistý a uklizený - až moc, jakýkolik nepořádek bude viditelný.
A tady ho máme, mého společníka. Naproti mi kráčí štíhlý, šlachovitý kocour jménem Ray. "Hello, boy, I am your catsitter now so you have to survive this week, ok?!"

27.7.2019
1.58
"Božeee!" Kocour se rozhodl ve dvě ráno, když jsem přijela z páteční obchůzky barů v Londýně, vyskočit nahoru a prolézt otevřeným oknem na parapet. Dolů na chodník jsou to aspoň 4 metry!
"Ty jsi ale hloupá kočka, nemůžeš mi tu chcípnout hned první noc!" Docela panikařím, protože Ray se tváří, že netuší, jak se úzkou škvírou dostat zpět do pokoje. Okno nelze otevřít víc.
Po mnoha neúspěšných pokusem se protáhl. Já bych ale měla pro jistotu spát se zavřenými okny.

28.7.2019
23.47
Je kolem půlnoci, já se vracím z večerního babysittingu, naprosto vyšťavená. Autobus měl přes dvacet minut zpoždění a vůbec celý den byl takový smolný - vylila jsem na sebe kávu, také jsem si ušpinila triko od cremé bruleé. Ale to nejlepší mělo teprve přijít.
Odemknu jsem dveře, vstoupím do domu a udiví mě zvuk kapání. Podívám jsem se nahoru a hle! Na stropě se rýsují tmavé linie - očividně promočená místa, a z lustru každou chvíli ukápne.
Shit! Co se tu sakra stalo během těch pár hodin?!

29.7.
11.45
"Do háje, klíče! Mám s sebou klíče?!" Zběsile hrabu v tašce, srdce mi buší až v krku. Klíče samozřejmě najdu a zhluboka si oddechu.
Každý den bez výjimky jsem málem utrpěla infarkt, že jsem si zapomněla vzít klíče, když jsem šla ven. Nikdy se to sice nestalo, ale stejně jsem se toho nepřestala obávat.

30.7.2019
16.18
"Už zase, kocoure?! To si vážně nemůžeš najít jiné místo?"
Opět jsem přistihla Raye, jak se bez špetky provinilosti rozvaluje na mém oblečení, které jsem vypadala a úhledně rozložila na dětském postýlce v ložnici, ve které spím. A ještě na mě držel zíral, co s tím jako hodlám dělat. Zasyčela jsem na něj a tak prchnul. Ale jako tichou pomstu mi na mé košili, šatech a overalu zanechal hromadu kočičích chlupů.

31.7.2019
8.23
Ray se choval celé ráno velice přítulně, až mně to donutilo otevřít druhou konzervu tuňáka a trochu mu zpestřit jídelníček.
Očividně chyba!
Zhltal svoji porci tak rychle, že se začal dávit, motal se po kuchyni a zvracel. Několikrát, na různých místech.
"Však proč ne, chlapče? Já to po tobě půjdu uklidit, jen si to užij..." Můj hlas sice zněl otráveně, ale uvnitř jsem upřímně panikařila a zoufale si snažila vzpomenout  na adresu veterináře.
Naštěstí to Raye přestalo bavit. Hodil po mě vyčítavý pohled a odkráčel pryč. Jako by to bylo moje vina, že neumí jíst normálně...

1.8.2019
17.13
Nemám moc v lásce anglický vodovodní systém, protože trvá neuvěřitelně dlouho, než začne téct místo ledově studené vody teplá. A pak zase teče až příliš horká a vůbec je skoro nemožné nastavit optimální teplotu vody.
Jenže tentokrát to trvá už podezřele dlouho. Tak dlouho, až mi došlo, že teplá voda prostě nepoteče. Neměla jsem nejmenší tušení, co se stalo a hlavně jsem nevěděla, jak tento problém napravit.
To vypadá na pouze ledové sprchy od teď.

2.8.2019
9.39
Stěhovací den!
Ray se zase uvelevil na posteli a po celou dobu, co jsem se snažila zbalit svoje věci, mě přimouřenýma očima pozoroval.
"It was also a pleasure to be here with you," odpověděla jsem napůl kysele, napůl s úsměvem. I když mě občas potrápil, je to fajn kocour.

Co dalšího se mi povedlo v rámci mého starání se o dům a Raye?
Dvakrát omylem spustila detektor kouře, aniž bych tušila, jak vytrvalé pískání vypnout. Všude jsem měla kočičí chlupy po celu dobu, na oblečení, v posteli, dokonce jsem se jednou v noci málem udusila jsem, protože jsem se jich nadýchala. Ray též každý den kolem půlnoci z ničeho nic zběsile vyběhl nahoru a dolu po schodech, což mne skoro vždycky šíleně vyděsilo.

Ale pozor! Ačkoliv jsem vyjmenovala asi tisíc šílených situacích, které se mi staly, tak hrozný poslední týden vlastně nebyl. Jenom o dost víc zodpovědnosti a to může být lehce stresující. Hlídat Raye s sebou sice neslo nějaká úskalí, ale byla jsem za jeho přítomnost ráda. A mít celý dům pro sebe je taky super. Celkově to hodnotím jako zajímavou zkušenost. Uvidíme, co přinese druhý catsitting.

Toto je už Mouse.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

28. 07. 2019

Filmová recenze: 3 v 1


Ahoj,
přiznám se, že v poslední době málo čtu, ale o to více koukám na filmy. Nyní jsem navíc získala přístup k Netflixu zdarma, takže toho bude mnohem víc. Ale zpět ke kouskům, které už jsem shlédla. Jak název napovídá, jedná se o 3 filmy.



Tři kratší recenze vám možná napoví, jaký bude váš dnešní večerní program, nebo vás naopak utvrdí v tom, kterým filmům se raději vyvarovat.

Zlo s lidskou tváří

Extremely Wicked, Shockingly Evil and Vile


Příběh jednoho z nejznámějších a nejmilovanějších sériových vrahů historie, Teda Bundyho. Překvapivým vypravěčem strhujícího filmu je Bundyho přítelkyně, která s ním v době vražd žila pod jednou střechou a o jeho hrůzyplné činnosti neměla ani potuchy. Až postupně zjišťuje, že muž, s nímž vedla láskyplný rodinný život, je jedním z nejhledanějších a největších monster Ameriky. (Bontonfilm)

Stačilo mi shlédnout trailer přesně jednou a bylo rozhodnuto. Společně s filmem se vracíme do Spojených států Amerických v době 70. let minulého století. Hrůzostrašný životní příběh Teda Bundyho by mohl být inspirací pro pořádně krvavý a násilnický horor, tvůrci se ale rozhodli zvolit jiný způsob vyprávění - takový, který mohla tehdy vidět nezasvěcená veřejnost. Až do poslední chvíle zde byli lidé lidé, kteří pevně věřili v Tedovu nevinu. Na pohled tento mladý muž nepůsobil jako psychopatický zabiják, ale příjemný, okouzlující a vysoce inteligentní člověk. Obrácením perspektivity se film snaží na diváka zapůsobit, vyvolat v něm rozporuplné emoce. A funguje to docela dobře.

Do hlavní role byl dosazen Zac Efron, který odvedl neuvěřitelně uvěřitelný výkon. Můžeme sice diskutovat o tom, zda - li to místy nehraničilo s přehnaným pozérství a cílenou snahu udělat film lákavější, každopádně Zac přebil výkony všech ostatních. Ještě Lily Collins jako jeho manželka mi utkvěla v paměti - skvělá práce s emocemi a psychickým vývojem postavy. Film se velmi úzce drží skutečného příběhu, z obrazovky na vás dýchá atmosféra 70. let. Najde se mnoho jedinců, jimž snímek není po chuti, já bych ho však ocenila kladně zejména díky netradičnímu pohledu na sériového vraha. Právě tím Zlo s lidskou tváří vybočuji z řadě tématických snímků. Raději upřednostním psychickou hru a silné emoce, než zbytečně krvavé detaily a násilí.

80%

Režie: Joe Berlinger, USA 2019, 108 minut, Krimi / Drama / Thiller / Životopisný


Pokémon: Detektiv Pikachu


Příběh začíná záhadným zmizením špičkového detektiva Harryho Goodmana, které přiměje jeho jedenadvacetiletého syna Tima, aby začal pátral po tom, co se jeho otci stalo. V pátrání mu přitom asistuje parťák jeho otce, detektiv Pikachu – okouzlující a vtipnými poznámkami sršící superslídil. Když Tim a Pikachu zjistí, že jsou výjimečným způsobem předurčeni k vzájemné spolupráci, spojí síly a vrhnou se vstříc vzrušujícímu dobrodružství, aby celé té spletité záhadě přišli na kloub. V ulicích pulzujícího moderního velkoměsta Ryme City, kde lidé a Pokémoni žijí bok po boku v hyper-realistickém světě, společně hledají stopy a setkávají se s pestrou směsicí Pokémonů. Postupně ovšem začnou odkrývat šokující plán, který by mohl zničit stávající mírové soužití a ohrozit celý vesmír Pokémonů. (Vertical Ent.)

První hraný film o Pokémonech - hádám, že je to pro fanoušky velká událost. Já jsem sice světu Pokémonů nikdy nepropadla, ale malého, žlutého a roztomilého Pikachua jsem měla nějak automaticky ráda. Proto jsem se také rozhodla pro tento film. Po shlédnutí mohu s klidem na duši říct, že i přestože jsem neměla téměř žádná očekávání, Detektiv Pikachu mne příliš neoslovil.

Herci? Nevýrazní a těžko zapamatovatelní. Jejich výkony mě taktéž neoslnily, skoro bych řekla, že tvůrci lidskou část filmu značně zanedbali a spíše se soustředili na vykreslení Pokémonů. To jim samozřejmě nemohu mít za zlé, nicméně po herecké stránce jsem zklamaná. I přestože se pohybuje v napůl animovaném a smyšleném světě, trocha uvěřitelnosti se hodí vždy. Zápletka mne poněkud minula. Jsem si sice zcela vědoma svých nedostatečných znalostí o Pokémonech, avšak domnívám se, že ve filmu se dá najít hned několik nesrovnalostí. Detektiv Pikachu není úplně tragický film, věřím, že zejména mladší generaci se zalíbí. Pokémoni byli super, graficky zpracovaní na jedničku, zejména Pikachu s hlasem Ryana Reynoldse byl absolutně boží. Já bych ale od tak přelomového snímku čekala víc.

60%

Režie: Rob Letterman, USA / Japonsko 2019, 104 minut, Akční / Rodinná komedie / Fantasy / Sci - Fi

Shazam


V každém z nás dříme superhrdina a k jeho probuzení stačí jen trocha magie. V případě Billyho Batsona stačí zvolat jediné slovo – SHAZAM! – a tento velkoměstem protřelý čtrnáctiletý chlapec v pěstounské péči se zásluhou starého kouzelníka změní v dospělého superhrdinu Shazama. Shazam s dokonalým tělem s vyrýsovanými svaly si však uchovává duši dítěte a v dospělé verzi se pouští do všeho, co by dělal každý teenager, kdyby byl obdařen superschopnostmi: užíval si je! Umí létat? Má rentgenové vidění? Dokáže rukama vrhat blesky? Dokáže se vyhnout zkoušce ze sociologie? Shazam se vydává otestovat hranice svých schopností s radostnou bezstarostností dítěte. Ale své schopnosti bude muset zvládnout rychle, aby mohl bojovat se smrtícími silami zla ovládanými Dr. Thaddeusem Sivanou. (Vertical Ent.)

Filmů o superhrdinech bylo natočeno snad už dost. Přesto stále vznikají další a mnohdy prakticky kopírují ty předchozí. Shazam se tvářil, že možná může nabídnout něco maličko jiného. Trailer dává jasně najevo, že se jedná spíše o odpočinkovou záležitost určenou pro pobavení, od níž můžeme jen těžko očekávat dramatické dechberoucí scény a hlubší myšlenky. Z nějakého důvodu mne to nadchlo, asi mám momentálně plné zuby superhrdinů, kteří se berou příliš vážně.

Když se na Shazama podíváte bez velikých nároků a necháte se příběhem unést zpět do dětských let, může to fungovat dobře. Samotná zápletka mne až tolik nezaujala, vlastně mi přišla docela přitažená za vlasy, je to prazvláštní, leč nefungující směsice fantasy mysteriózních prvků. Superzáporák měl sice dobrou vizáž, jeho osobnost však pokulhávala. Já jsem si mnohem více užívala rozvernou atmosféru a spoustu nadšení mladých aktérů. Buďme k sobě upřímní, kdo z nás v dětských letech nesnil o tom být superhrdinou? A kdyby se to skutečně stalo, co byste dělali? Shazam na tohle vtipným způsobem odpovídá. Jinak mě taky zaujala myšlenka pěstounství, tvůrci se pokusili lehce načít toto téma, což oceňuji, bohužel pouze velmi povrchně. Shazam byl fajn, zasmála jsem se a víc jsem ani nechtěla.

70%

Režie: David F. Sandberg, USA 2019, 132 minut, Akční / Dobrodružný / Komedie / Fantasy

Tím bych pro dnešek skončila. Není třeba psát dál. Viděla jsem znovu Počátek, ale ten nemusím hodnotit. Je to úžasné mistrovské dílo. Pak jsem také viděla Rocketmana, ale tomu bych ráda věnovala více prostoru. Momentálně se naplno věnuji třetí řadě Stranger Things, hodlám pokračovat s novou řadou Black Mirror a tak nějak okouknout, co dalšího mi Netflix nabízí.

Co říkáte na tyto tři filmy? Viděli jste je, nebo se na ně terpve chystáte?  

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

17. 07. 2019

5 důvodů proč


Ahoj,
když jsem se po školním roce vrátila do Londýna, množství příspěvků s tímto tématem se rázem nápadně zvýšilo. Nedivte se, je to totiž skoro (ale jenom skoro) nevyčerpatelná zásobárna nápadů na nové články. Dnes bych chtěla konečně řádně vysvětlit, proč jsem si hlavní město Anglie tolik oblíbila. Abychom měli jasno já i vy.

Plánovala jsem 6 týdnů, bude jich nakonec deset. Opět jsem si pobyt prodloužila. Šikovně se sešlo hned několik věcí: moje silná nevůle odjet, plán na druhou polovinu prázdnin nevyšel a také se mi zcela náhodně naskytly dvě skvělé příležitosti pokrývající otázku ubytování, na které jsem postupně kývla - bude ze mě catsitter. Nenacházela jsem důvod proč nezůstat (kromě propadnutého letu). Stejně jako minulé letní prázdniny...
Ale přejděme k mým pádným argumentům, proč jsem Londýnu propadla.

Důvod 1. - Moji lidé

S lahví cideru je to vždycky fajn :D
Že se ve městě vyskytují lidé, to asi není novinka dne, že? Jenže v tomhle městě žije podivuhodně mnoho lidí, kteří se pro mě určitým způsobem stali výjimečnými. Jsem moc ráda, že jsem se s nimi mohla setkat. Velice snadno si zde najdete "ty svoje" - lidská stvoření, která sdílí vaše názory, mohou vám snadno porozumět, mají podobné (ne - li rovnou stejné ) zájmy, zkrátka vám přinesou něco hodnotného a pozitivního do života. Už jenom popovídat si s nimi vás může velmi obohatit. Ještě lépe, pokud se stanete přáteli a setkáváte se častěji. 

Od minulého léta, kdy jsem zde strávila 3 měsíce, tudíž samozřejmě potkala hromadu úžasných lidí, jsem Londýn navštívila dvakrát během školního roku - pokaždé jsem se v rámci týdne stihla seznámit s jedním nebo více skvělými bytostmi. Nyní jsem zpět a už je takových osůbek hned několik. Drtivá většina z nich zůstává v mém životě nadále. Někteří samozřejmě aktivněji než jiní, všichni pro mě ale znamenají dost a jsem moc vděčná za to, kam mě posunuli. Však to znáte - ten milý pocit, že vám někdo rozumí a přijímá a sdílí vaše názory a zájmy. 

Oni asi ví, o kom hovořím. Děkuju vám.

Důvod 2. - Příležitosti

Pracuji ;)
Mluvím zejména o těch pracovních. Mnoho lidí (Čechy nevyjímaje) do Londýna a celkově do Velké Británie přichází za prací. Doposud totiž platí, že si zde vyděláte dost, a zaměstnání nebo brigádu seženete na každém rohu. O pracovní nabídky prakticky zakopáváte a pokud nejste vybíraví a nemáte speciální požadavky, jste zaměstnaní doslova hned zítra.

I v případě, že jste trochu víc vybíraví a směřujete za určitým cílem, nebo jste si přijeli budovat kariéru, Londýn je pořád stejně skvělý. Příležitosti přichází skoro samy. Skoro, nic samozřejmě není zadarmo. Ale rozhodně zde automaticky získáváte větší šance a možnosti - v otázce práce i studia, trávení volného času, koníčků..., a to je pro (nejen) mladé lidi jako já, rozhodně výtečná zpráva.

Pro mne to v praxi znamená, že pracuji tolik, kolik chci. A někdy se dostanu k takovým pracovním nabídkám, že si je vlastně užívám.

Důvod 3. - Nekonečné objevování a pestrost

Tohle je prosím taky centrální Londýn
Další z výhod je nikdy nekončící zásoba míst, které můžete v Londýně a přilehlém okolí navštívit a poznat. Žijete tu třeba pár let a přesto jsou pořád zákoutí, kam jste se ještě nepodívali. Jelikož jsem od přírody zvídavý člověk, miluju objevování a nové věci, tato živoucí metropole je pro mne ideální. Neomrzí. Stejně tak se nemůžete nudit snad v žádnou roční dobu, pořád se něco děje, nejrůznější kulturní, sportovní, umělecké, hudební, politické ... události, záleží na vás, co preferujete. Nuda ale nehrozí.

Též jsem naprosto nadšená, že zde mohu snadno potkat lidi z nejrůznějších koutů světa. Nelze to sice říct u všech národností, některé kultury jsou mi až příliš vzdálené, abych takové lidi pochopila, ale obecně vnímám multikulturnost jako plus. Nejenže zde mohu kromě angličtiny využít i druhý cizí jazyk, který slušně ovládám - ruštinu (je tu běžnější, než byste čekali), ale taky se mi prostě líbí fakt, že se mohu bavit s Iry, Loty, Skoty, Italy, Brazilci, Kazachy v jenom jediném městě.

Důvod 4. - Celková nálada

Hra barev
Miluju, prostě miluju, že tu na mne drtivá živých bytostí usmívá. Věřte nebo ne, jeden úsměv naprostého cizince vás donutí se cítit se lépe a taky se usmát na ostatní. Je to jako řetězovaná reakce. V obchodech se cítím jako zákazník, nikoliv vetřelec. Na předchodu vlastně nemusím čekat, řidiči automaticky pouští chodce (a to dokonce i v případě, když přecházíte silnici mimo přechod). Obecně platí, že ostatní vám ochotně pomohou, lidé jsou k sobě slušní, komunikace s kýmkoliv bývá obvykle přátelská. Téměř nikdy jsem se zde nesetkala s otevřeným nepřátelstvím, nebo odsuzováním. Převládá pozitivita nad negativním jednáním a chováním. Já vnímám obrovský rozdíl mezi Českem a Londýnem.

Jelikož jsou v Londýně na přistěhovalce zvyklí a je to extrémně multikulturní město, nemusíte se tu cítit cize. Skoro každý se sice ptá, odkud že to jsem (hned druhá otázka po tom, jak se jmenuji) Ale berou to spíš jako cool věc, že jsem cizinka, než že by mne za to neměli rádi. Nejhorší věc, která se může stát: Někteří ještě nezaregistrovali, že Československo už neexistuje...

Důvod 5. - Osobní růst

Pózuji, abych nakrmila sociální média ;)
A poslední důvod, který bych ráda zmínila, tak je osobní růst. Tím, že jsem se rozhodla na léto zmizet do cizí země a zrovna jsem si vybrala Anglii, strávila tu pár měsíců, jsem udělala obrovský krok v životě. Jsem z docela naivní, nezkušené, emočně nestabilní a převážně introvertní dívenky se stala docela schopná mladá žena. Pamatuji si, jak jsem minulé léto prvních pár týdnů celkem hysterčila a proklínala se za ten hloupý nápad. Zároveň jsem se ale odmítala vzdát a vrátit se. A na konci jsem si přála, abych se nemusela odjíždět. Udělala jsem veliký posun (mohu říct bez špetky sebestřednosti) a také mne to neskutečně vnitřně motivovalo a masivně zlepšilo celkově můj dost negativní přístup k životu. Nedokážu si představit, kde bych jinak teď byla.

Není to ovšem důvod primárně vztahující se k Londýnu - ale myslím, že je to dobré místo kde začít. Ať už se odvážíte odcestovat na vlastní pěst do jakékoliv země, nějaký čas zde pobýt a pracovat (nevím, jestli se to vztahuje na turistiku), posune vás to dál. I když je to třeba veskrze negativní zkušenost. Já jsem byla skutečně šťastlivý člověk, protože moje zkušenost byla až na pár momentů velmi dobrá.

Konec motivačních řečí. Teď už víte, proč mám Londýn ráda. Já jsem si vybrala toto město. A vy? :)

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Fotky jsou moje, prosím nekopírujte je bez uvedení zdroje!

11. 07. 2019

Buď trpělivý nebo tak něco



Ahoj,
moje pokusy vydávat pravidelně články (tedy zhruba jednou týdně) opět fenomenálně kolabují. Jsem zkrátka velice zaneprázdněná: práce je až nad hlavu, což však také znamená víc naspořených peněz na univerzitu, moje host rodina je učiněný poklad, jsem s nimi ráda, taky spousta kafíček, drinků a výletů se starými i novými přáteli a podobně. O tom jindy ;). Prostě se omlouvám, jdeme dál.
Zkuste se zeptat sami sebe, co opravdu nesnášíte?
Určitě vás napadne hned několik věcí. I sebetolerantnější a naprosto mírumilovný jedinec najde něco, co mu pije krev. Může to být potravina, osoba, činnost, místo, stav či pocit. Já bytostně nesnáším představu, že mi zuby kloužou po gumovém pečivu, taky nemám ráda falešné a hloupé lidi, nesnáším předsudky, nejsem velký fanoušek červeného masa, nemám ráda červené víno (chutná jako líh) a vlastně většinu tvrdého alkoholu. Jo a taky fakt nesnáším čekání.

Téma trpělivosti a motiv čekání se v mém životě v poslední době objevuje až příliš často. Vždyť já neustále jen někde zaseknutá a čekám. Když zrovna nemusím, tak aspoň mluvím o tom, jak to hrozně nesnáším. Pravda je, že trpěliví musíme být už odmala - Vánoce a Ježíšek, další narozeniny, letní prázdniny, večerníček v televizi, snídaně, další tábor (loučení mi skoro vždy rvalo srdce). Ale jako malá jsem si to tolik nebrala. Mám pocit, že skutečné a bolestivé zkoušky mojí trpělivosti se začaly objevovat kolem osmnáctého roku života, tedy plnoletosti. V kombinaci s pocitem, že mi život hrozně utíká a že už jsem promarnila tolik let (říká 19letá osoba), mi občas málem puká hlava (a srdce).

Související obrázek
Prvně to bylo opravdu palčivé na brigádách.
S těmi jsem vlastně začala už v patnácti a jakožto člověk bez kvalifikace (třikrát hurá gymnáziu ;)) a žijící v malém městečku jsem si nemohla příliš vybírat, jakým způsobem si budu vydělávat. Obvykle jsem si zvolila nejmenší zlo a stejně se musela obvykle držet zuby nehty, abych přežila do konce směny a mohla jít domů. Moje trpělivost jela na plné obrátky, až se kolečka přehřívala. Taky jsem čekala na svoji plnoletost, která mi odemkla mnohé dveře. Nemohla jsem se dočkat, až odmaturuji a tím otevřu novou životní kapitolu. Fakt hrozné bylo čekání, až se budu moc vrátit do maturitě do Londýna, který jsem si zamilovala. Devět měsíců se mi tehdy na začátku školního roku zdálo jako nekonečná doba.

Když o tom přemýšlím, mně vlastně vadí čekat i na autobus nebo na vlak (či metro, nebo nadzemku). Na zastávku v zásadě přicházím těsně před příjezdem dopravního vozidla, občas se trochu přepočítám a ono mi to ujede. Co se týče setkávání s lidmi, to jsem naopak velice trpělivá. Nejspíš proto, že jsem hodně často někde pozdě, takže naprosto chápu, že se v takové situaci mohou snadno ocitnout i ostatní.

Související obrázekPřes to všechno napsané výše jsem docela trpělivý člověk. Navenek se tak rozhodně tvářím a jde mi to mistrovsky. Myslím, že byste nepoznali, že jsem napjatá jako strunka. Umím čekat. Naučila jsem se to. Ale to neznamená, že to mám automaticky ráda. Nutno dodat, že nejsem nedočkavá, dobře chápu, že některé věci otřebují čas. Jen se bojím oddávat se příliš čekání, protože mám pocit, že mi mezitím uteče život. Já chci hlavně žít. Proto se taky snažím pečlově vybírat, na co si počkám a co nechám jít. A to je celá pointa mého dnešního výlevu. Nejsem jediná na světě, kdo musí vydržet, než nastanou věci, které chce. Někteří lidé musí svoji trpělivost zkoušet dlouhá léta, než dostanou to, k čemu směřovali. Jiní čekají, protože se bojí. A to mi přijde opravdu smutné. Promarnit celý život čekáním a pak se ohlédnout zpět a zjistit, že je to pryč... 

Snažím se najít rovnováhu. Být trpělivá, když je to třeba, a nehroutit se z toho, ale taky nemarnit příliš mnoho času, pouze nezbytné množství. A samozřejmě i během čekání se dá spoustu věcí udělat a zažít. Než jsem se mohla vrátit sem (do Londýna), stihla jsem řidičák i maturitu. Pro mě je nejvíc důležité nemít pocit, že život je jenom o nekonečné trpělivosti, a též být schopná najít něco skvělého v každém okamžiku.5

Vůbec netuším, jak toto téma vnímají ostatní, takže pokud se se mnou chcete podělit o svůj úhel pohledu, budu moc ráda!

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)



02. 07. 2019

Cizinec v domě #1


Ahoj,
než se pustíte do čtení celého článku, zastavte se prosím na sekundu a zkuste si odpovědět na otázkou, co si pod názvem "Cizinec v domě" představujete. Co by asi mohlo být obsahem mého dnešního výlevu? Klidně můžete svoji odpověď zaznamenat do komentářů, bude to naprosto skvělé!
Ale dobře, to by asi stačilo, nebudu vás zbytečně trápit. Jdeme na věc.

Skončil mi školní rok, vlastně jsem ukončila střední školu definitivně, přišlo léto a volný čas, který se samozřejmě hodí vyplnit nějakou záživnou a pokud možno i výdělečnou činností. Já jsem po bouřlivých (špatných i krásných) zkušenostech z minulého léta měla docela jasno o tom, co bych alespoň polovinu prázdnin chtěla dělat - možnost se podívat za hranice země vlastně úplně bezplatně.

CO JE TO?

Au-pairs - to jsou většinou dívky, ale také mladí muži, kteří odcestují do cizí země. Zde se stávají součástí rodinného týmu - minimálně prvních pár dní jsou naprostí cizinci v novém domě s novými lidmi, ale tento pocit ideálně brzy odezní. Na oplátku za ubytování, stravu a drobné kapesné se vybrané rodině starají o jejich ratolesti, mohou také pomáhat s domácími pracemi. To už je o domluvě a požadavcích. Au-pairs obvykle pracují 20 - 30 hodin týdně, větší počet hodin je spíš pro au pair plus, mother´s help nebo nanny.

Výsledek obrázku pro be au pair

Být au-pair není definováno jako zaměstnání v pravém slova smyslu. Zaprvé to není zrovna výdělečná činnost, kapesné například v UK je většinou 100 liber týdně, ve Španělsku či Itálii spíš 80 eur atd. Jenže tady skutečně nejde primárně o výdělek, ale především o kulturní výměnu. Tato zkušenost vám nabízí možnost vycestovat, poznat jinou kulturu, jiný styl výchovy, pochopitelně se zlepšíte v cizím jazyce, dostanete příležitost navštívit zajímavá místa, najít si nové přátele... A taky se rozhodně psychicky zocelíte, posílíte nervy a svoji trpělivost a naberete hromadu životních zkušeností a dovedností.

OD ÚPLNÉHO ZAČÁTKU

Mám pocit, že minimálně v České republice fenomén au-pairství není příliš známý. Jen si představte, že do vaší domácnosti přijde cizí člověk z náhodné země, nastěhuje se k vám domů a ještě se má starat o vaše milované ratolesti! Avšak v zahraničí to funguje víc než dobře. Všimla jsem si, že je to taková řetězovaná reakce. Lidé, kteří jako au-pair vyrazili objevovat svět, pak chtějí au-pair pro svoje děti. Moje současná host mum také pracovala jako au-pair. A já rozhodně jednou také chci dát nějaké dívce či chlapci tuto příležitost.
Pokud vás celá myšlenka nadchla a seriózně přemýšlíte o tom vycestovat, podívat se po světě se stravou a ubytováním zdarma výměnou za pouhých pár hodin hlídání, musíte si projít určitým procesem. Tady je:

  • Nejprve si určitě položte otázku: Já a děti? Mám kladný vztah k dětem?
    • Pokud se chcete stát au - pair, je vhodné mít už zkušenosti se staráním se děti (klidně i v rámci vlastní rodiny - mladší příslušníci)
    • Mít rád děti je nevyhnutelné. Jestliže z nich máte husí kůži, pak vám to silně nedoporučuji. Na druhou stranu znám i au-pairs pro zvířata, nebo hlavně na uklízení...
  • Stanovte si vlastní požadavky a pusťte se do hledání hostitelské rodiny
    • Určete si, co od tohoto dobrodružství čekáte. Kam byste rádi vyjeli, na jak dlouho, kolik a jak staré děti chcete hlídat, počet pracovních hodin a výši kapesného.
    • Úplně ideální je zabrousit na stránky pro au-pairs přímo určené - aupairworld.com, greataupair.com atd. Zde si vytvoříte profil a zadáte přesné parametry, pak jen hledáte rodinu, která vám pasuje. Facebookové skupiny fungují také úžasně. Stačí zadat do FB vyhledávače např. "Au pair in ..."
    • Pamatujte, že pokud se chcete zdokonalit v určitém jazyce, rozhodně nevybírejte krajany! Chcete - li se rozmluvit anglicky, hledejte spíš rodinu Britů, nikoliv Čechů apod.
  • První kontakt, druhý a třetí, kolo hovorů a domluva
    • Najít perfektní match může zabrat nějaký čas. Jen výjimečně je první host rodinka ta pravá (ale možné to je ;)). Obvykle tato fáze vyžaduje mnoho hledání, několik pokusů naprázdno. 
    • Následují videohovory, kdy se obě strany seznamují, říkají si svoje požadavky, možnosti a očekávání. Pro mě je třeba videohovor s cizími lidmi v cizím jedna z nejvíc stresujících věcí, takže tuhle část nesnáším. Odmítnutí bolí, ale někdy je lepší počkat, zkusit to znovu, než skočit po první příležitosti.
  • Dohodnuto a akce se dává do pohybu
    • Gratuluji vám k nalezení vyhovující host rodiny, pamatujte ale na smlouvu. Nemluvím o nějakém oficiálním úředním dokumenty stvrzeným vlastní krví, doporučuji však sepsat všechny podrobnosti vaše pracovního vztahu a podepsat oběma stranami. Je to spíše symbolické, ale aspoň mají všichni jasno, co se od nich očekává.
    • Po příjezdu do nového prostředí komunikujte a ptejte se. I na drobnosti. Čím dřív pochytíte systém domácnosti, tím víc si svoje zahraniční dobrodružství začnete užívat.
Just saying... ;)

To je takový úvod do tématu au-pairství. Pravděpodobně z toho vznikne série, mám ještě několik nápadů na další články - ty už budou odlehčenější. Zmínila jsem všechny stěžejní body samotného začátku celého procesu, každopádně plně rozumím, pokud máte nějaké otázky. Můžete je napsat do komentářů, ráda vám je zodpovím.

Jinak já momentálně pobývám u skvělé britské rodinky v srdci Londýna. Bohužel, jsem zde pouze na krátkou dobu, ale už teď jsem si jistá, že na ně jen tak nezapomenu. Je naprosto úžasné, že obě strany (oni i já) se snažíme, aby to byl další příklad pozitivní zkušenosti. Ne všechny případy jsou tak krásné, jenže těch dobrých je pořád víc a opravdu to stojí za to. :)

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


29. 06. 2019

Vyrazme si do kina 2019/2


Ahoj, 
první díl plný filmových tipů tohoto roku vyšel před více než 4 měsíci. Za tu dobu se do kin dostalo mnoho skvělých novinek, které si zaslouží naši pozornost. Od května do srpna - zde je seznam filmů, na něž se chci opravdu podívat. Třeba získáte zajímavé typy na dlouhé letní večery. 


Poslední dobou jsem měla jenom málo možností sednout si na pár hodin před obrazovku bez pocitu provinilosti, že mi utíká něco důležitějšího. Předtím to byla maturita a veškeré zkouškové a studijní záležitosti. Teď je to zase Londýn, kde pokud nepracuji, tak mám stejně pořád co dělat. Vždycky je tu člověk, kterého chci potkat, nebo akce, které se chci zúčastnit. A když na to dojde a já zasednu k počítači, sáhnu z důvody úspory času spíš po dílu seriálu - momentálně ujíždím jako drtivá většina lidí na Černobylu.

Přesto je tu pár filmů, u nichž jsem si naprosto jistá, že si je dřív nebo později pustím.

ZLO S LIDSKOU TVÁŘÍ
Extremely Wicked, Shockingly Evil and Vile



Byla jsem natolik aktivní a dychtivá dobrého filmu, že jsem Zlo s lidskou tváří viděla ještě před vydáním tohoto článku. A jsem opravdu ráda, že jsem film do seznamu zařadila. O sériovém vrahovi Tedu Bundymu jsme pravděpodobně slyšeli. Filmoví tvůrci si vzali fakta a rozhodli se vyprávět příběh o jednom z největších amerických sériových vrahů z pohledu jeho přítelkyně Liz. 
Zlo s lidskou tváří tedy získává úplně jiný ráz. Pokud očekáváte plno krvavých a násilnických scén, přijdete zkrátka. Jste v roli nezasvěceného posluchače, který se zmítá mezi holými fakty a důkazy a Tedyho okouzlující povahou a jasným sdělením: Já jsem nevinný. Zac Efron v hlavní roli je naprostá bomba! Možná dojde i na celou recenzi...

Režie: Joe Berlinger, v kinech od 23.5., přístupno od 15 let

Rocketman


Není tak těžké uhodnout, proč bych ráda viděla Rocketmana. Kvůli Johnu Eltonovi to překvapivě úplně není. Sice nezpochybňuji jeho umělecké kvality, k jeho tvorbě a hudbě jsem si ale nikdy nenašla cestu. Na druhou stranu jeho bouřlivý život je geniální předlohou pro celovečerní snímek. Bylo jen otázkou času, než se této skutečnosti ujmou filmaři.
Já jsem zejména nadšená z obsazení hlavní role Taronem Egertonem, který podle traileru prošel obrovskou změnou. Samozřejmě se zde nabízí srovnání s Bohemian Rhapsody, oba snímky vypráví o životě kontroverzní hudební megastar a já bych si moc ráda udělala vlastní názor o tom, který film je povedenější.

Režie: Dexter Fletcher, v kinech od 30.5.

X - men: Dark Phoenix


Upřímně, film sám o sobě mě až tolik neláká. Nemyslím si, že mi má co předat. Ačkoliv trailer vypadá nabušeně a je tu vidět náznak zajímavého příběhu a posunu v celém X-men universu, v mnoha směrem je to jen další nepříliš originální filmový počin. Zkrátka chci říct, že kostra příběhu není zrovna nápaditá, chodíme pořád okolo toho samého.
Přesto se na Dark Phoenix chci podívat. Mám ráda postavy a herce, které ztvárňují. Navíc se jedná o zakončení jedné série. A hudbu složil Hans Zimmer, takže minimálně poslechově to může být naprosto úžasné!

Režie: Simon Kinberg, v kinech od 6.6., přístupno od 12 let

Muži v černém: Globální hrozba
Men in Black International



Ale no tak, nemohu vynechat film s Chrisem Hemsworthem! (Ačkoliv v případě Thora a Lokiho jsem vždy preferovala Toma Hiddlestona). I do Mužů v černém se nám propašovali feministické tendence a jednou z hlavních postav je žena. Proč ne, je to fér? Pro mě je to zajímavá změna, myslím, že to může fungovat velice dobře. Příběh sám o sobě je těžce neoriginální, ale chápu, že tady o silnou dějovou linii nejde, tvůrci se spíše soustředili na pořádnou porci akce. Budu film brát přesně tak, jak je mi servírován. Určitě se u něj alespoň pobavím a odpočinu si. Podle traileru zde padá jeden vtípek za druhým.

Režie: F. Gary Gray, v kinech od 13.6., přístupno od 12 let

Yesterday


Miluji ten příběh, miluji celý námět, který je sice absolutně bláznivý, ale zároveň nesmírně podmanivý.  Nejsem sice velký fanoušek The Beatles, ale jejich skladby jsou nesmrtelné a prostě geniální. Takže kombinace zajímavého příběhu, velmi zajímavého hereckého obsazení (do filmu se propašoval například Ed Sheeran) a geniálního hudebního podkreslení je zárukou na milou letní komedii se dávkou romantiky navrch.
Jsem opravdu zvědavá, jak si Yesterday povede ve srovnání s další romantickou muzikální komedií La La Landem.

Režie: Danny Boyle, v kinech od 27.6.

Noví mutanti
The New Mutants



Přichází nová generace mutantů, noví hrdinové, nové příběhy. První, co mne napadlo: Tohle je úplně jiná liga. Po celkové odlehčenosti ve většině předchozích X-Menů se nový snímek jeví téměř jako čistokrevný horor. Po shlédnutí traileru zaznamenáte hlavně pocity jako beznaděj, stísněnost, zmatek a strach. Je to každopádně něco úplně jiného a nového. Jsem opravdu zvědavá, kam nás Noví mutanti zavedou. Herecké obsazení vypadá dost slibně. X - meni potřebovali svěží start.

Režie: Josh Boone, v kinech od 1.8.


Tenkrát v hollywoodu
Once Upon a Time in Hollywood



A perlička na závěr. Jen si představte tu vražednou kombinaci" "Quentin Tarantino", " 60. léta", "Holywood", "podle skutečných událostí", "Leonardo DiCaprio", "Brad Pitt", "Margot Robbie" a mohla bych pokračovat dál. Já myslím, že tady není třeba nic dodávat. Tentokrát v Hollywoodu je pro mě jeden z nejočekávanějších filmů roku 2019. Jsem si dost jistá, že se nemusí bát zklamání.

Režie: Quentin Tarantino, v kinech od 15.8., přístupno od 12 let




A to je ode mne vše. Seznam není příliš dlouhý, ale vybrala jsem pouze filmy, které podle mne opravdu stojí za to a odpovídají mému stylu a chutím. Ale jsem otevřena vašim tipům a návrhům, napište mi je do komentáře :)

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


16. 06. 2019

Nimbus - Tohle se vám nebude líbit


Název může být trochu zavádějící. Nemusíte se bát toho, že by se vám kniha nelíbila, nebo vás zklamala. Jsem skoro stoprocentně jistá, že Nimbovi naprosto propadnete, zamilujete si ho. Co se vám však určitě líbit nebude, je vývoj příběhu. Všechno jde totiž úplně do kytek a vy s tím nemůžete nic dělat. Jenom číst až do konce.

Recenze ve spolupráci s nakladatelstvím Yoli. 



O knize

Thunderhead 
Neal Shusterman / Published 2018 in New York

Přeložil Petr Kotrle / Yoli 2019 
Obálku zpracovala Gabriela Janovská
440 stran, brožovaná vazba

Fantasy, sci - fi , dobrodružné romány

Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm – a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky — nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina – smrtka Lucifer – který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi „starou gardou“ a „novým řádem“ se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus – jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?
(databazeknih.cz)

Můj názor

Museli jsme čekat dlouho, než se k nám konečně dostalo pokračování Smrtky, která byla mimochodem prostě perfektní! První díl nasadil pomyslnou laťku velmi vysoko a obava, zdá ho pokračování ještě předčí nebo naopak čtenáře zklame, byla rozhodně oprávněná.

Ale nakonec úplně zbytečná. I přes časový odstup jsem se do děje dokázala ponořit velmi snadno, postupně jsem si bez problémů vzpomněla i na různé detaily z předchozí knihy. Začátek se obejde bez jakéhokoliv protahování, ihned se ocitáme uprostřed napínavé situace a o nervy drásající momenty není až do poslední stránky nouze. Autor je krutý a nemilosrdný, nebere ohled na postavy, ani čtenáře. Vypráví drsný příběh s nejedním nečekaným zvratem, který vám naprosto vyrazí dech. Tempo se prakticky nemění, děj zběsile pádí jako horská řeka.

Zatímco v prvním díle jsme se se vším spíše jenom seznamovali - s Nimbem, budoucím světem a jeho fungováním, jeho pravidly a zákazy, řádem Smrtek a jejich stylem života - a mnoho věcí bylo zmíněno jenom zběžně, nyní si je autor se svoji smyšlenou realitou mnohem jistější, takže příběh působí až děsivě skutečně. V druhém díle se mnohem více ponoříme do detailů celého systému a poznáme především Nimba, který je vlastně hlavním hrdinou této knihy. Díky jeho promluvám na začátku každé kapitoly se zdá mnohem bližší, mnohem lidštější.

Také další postavy působí velice reálně. Drží se svého charakteru a dějové linie, postupně se vyvíjí. Jejich chování je uvěřitelné a logické, nelze je splést nebo zaměnit, každá postava je něčím specifická. Vzájemné interakce jsou působivě napsané, svižné  a posouvají příběh dál. Já se stále nemohu rozhodnout, jestli mám raději Citru (Smrtku Anastázii), nebo Rowana.

Pokud už jste při čtení Smrtky měli pocit, že v knižním posmortálním světě je něco velmi špatně a ve stínech číhá skryté zlo, proti němuž málokdo něco zmůže, v Nimbovi toto tušení bude bít na poplach. Jenže  vy stejně doopravdy nevíte a ani se neodvažujete hádat, co se stane dál. Vždycky to nejhorší možné, věřte mi. Autor dobře ví, jak udržovat vaše emoci v pohybu jako na horské dráze. Knihu navíc ukončil v snad nejnapínavějším okamžiku! 

Nimbus nás zanechává v opravdu patové situaci, ze které zdánlivě není úniku. Skvěle si přichystal pole po závěrečné finále, které bude jistě grandiózní. Můžeme jenom hádat, co si pro nás Neal Shusterman připravil. Jsem si jistá, že nám to všem vyrazí dech. Díky nakladatelství Yoli jsem si mohla přečíst jednu z nejlepších knih, které se mi dostaly do ruky. Je to jedinečný čtenářský zážitek, vřele vám Nimba doporučuji, neboť zábava je zaručena. 95% dávám jenom proto, abych si nechala prostor pro poslední díl, jež snad bude ještě o maličko lepší.


Podělte se se mnou v komentářích o váš názor na Nimba. :)) Pro zájemce: knihu snadno získate zde. 

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


15. 06. 2019

Jak přežít v Londýně?


Ahoj,
tento článek je složen zejména z mých poznatků. Už se pomalu připravuji na následující vysokoškolská léta strávená v tomto pulzujících velkoměstě. Každopádně mých pár rad o tom, jak ušetřit a vyžít v drahém Londýně jako chudý student - přistěhovalec, může zkusit aplikovat úplně každý, kdo se zde na nějaký čas vyskytne.


Když jste turisti, finance jdou trochu stranou. Zkrátka tolik neřešíte, kolik utratíte, protože je to váš čas, vaše odměna a člověk si chce občas dopřát. Jakmile vás však čeká vidina delšího pobytu, musíte začít uvažovat ekonomicky. Zvláště v Londýně, který patří mezi velmi drahé lokace. Ale i tady se dá šikovně ušetřit a najít způsobit, jak si finančně trochu ulevit.


Stejně jako všude jinde, také v Londýně lze nakoupit velmi levně nebo si za potraviny pořádně připlatit. Záleží na vás, co hledáte. Když zajdete do řetězců jako Asda, Aldi, Lidl, popřípadě Morrisons, nakoupíte za hubičku. Trochu víc se vydáte v Sainsburry's či v Tesco, naopak draze vás vyjde Mark & Spencer či Waitrosse. Tyto obchody vynikají kvalitou a bohužel i vysokými cenami. Také v nich ovšem lze sehnat jídlo levně. Poslední dva zmiňované obchody si zakládají zejména na čerstvosti a většina produktů vydrží 2-3 dny a pokud jejich doba trvanlivosti pomalu končí, bývají masivně zlevněné až o 90%. Což se děje denně, takže stačí mít trochu štěstí a můžete si dopřat lahodné saláty, sushi, nebo luxusní dezerty za docela vtipnou cenu. Každopádně i v levnějších marketech narazíte na stejně slevy. Líbí se mi, že se zde snaží jídlem neplýtvat.

Pak je tu ještě jedna skupina řetězců, které nabízejí především potraviny za nízké ceny. Iceland nebo Poundland se specializují právě na nízké ceny. Nakoupíte zde hlavně trvalivější potraviny - obvykle kus za libru, to je fér. Ale na čerstvost jsou rozhodně lepší již zmiňované Mark & Spencer nebo Waitrosse.  Ty také narozdíl od většiny levnějších obchodních řetězců nabízí balení velikostně pro jednoho člověka. Ostatní obchody nutí člověka nakupovat multipacky a rodinná balení, což jako jednotlivec moc neoceníte.


Některé potravinové značky nabízí také široký výběr oblečení, kosmetiky a domácích potřeb v rámci jednoho kamenného obchodu. Třeba v Asdě tedy seženete nejen levné jídlo, ale i oblečení, léky a další. Totéž můžete očekávat v některých obchodech Tesco, Sainsbury, Lidl spíše týdenní akce s oblečení, venkovní vybavení a podobně (stejně jako v Česku). V Poundlandu najdete skoro všechno za symbolickou libru, jídlem to rozhodně nekončí. Já si ovšem nikdy nejsem úplně jistá, jestli můžu například lékům zde věřit. 

Zachce - li se vám oblečení a váš rozpočet je minimální, Primark vás zachrání. Některé věci jsou sice extra nekvalitní, jiné však vydrží dost dlouho. Wilko nabízí spíše domácí potřeby, kosmetiku, také papírnické potřeby a mnoho dalšího. Kvalita je zde docela vysoká a ceny stále nízké. Tiger nabízí mnoho roztomilých, ale také užitečných věcí denní potřeby. Takhle by se dalo pokračovat dlouho. Na ukázku to stačí.



Řekla bych, že tady platí jednoduchý vztah - rychlost a pohodlí na úkor ceny. Nejlevnější varianta v Londýně je červený (ideálně dvoupatrový) autobus. Autobusová doprava funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnů. Se stovkami různých linek se dostanete prakticky kamkoliv. A můžete sedět nahoře (stále si to užívám)! Nicméně musíte počítat s delší dobou dojezdu a jízda obvykle není příliš pohodlná. Malý tip na přestupy: Pokud přestoupíte z jednoho autobusu do jiného v rámci prvního hodiny od zaplacení, neplatíte znovu.

Metro nebo - li Underground / Tube vás vyjde samozřejmě mnohem drazeji s porovnáním s metrem v Praze. Cena roste v rámci jednotlivých zón a zvyšuje se během časů, kde lidé cestují za prací a vrací se domů - to je sakra nefér. Každopádně doba cestování je nesrovnatelně kratší, opravdu nemůžete uvíznout v zácpě. A můžete si vybrat z 11 hezkých barevných linek! ;) Metro nevede všude, ale síť je poměrně hustá. Bohužel po ránu a pozdě odpoledne bývá neskutečně nacpané, takže o pohodlí se tolik mluvit nedá.

Overground může připomínat metro nad zemí, tato železniční služba pokrývá především předměstí Londýna, cenově je na to v podstatě stejně jako Tube. Pak jsou tu samozřejmě vlaky a vlakové linky, které však častěji užijete při cestování do vzdálenějších destinací, nebo centrem na předměstí Londýna. Patří mezi dražší, rychlostně a svojí pohodlností jsou ale nesrovnatelné třeba s autobusovou dopravou.

Stejně vás nejlevněji vyjde chůze, nebo jízda na kole. Takže pokud je cíl za rohem, kašlete na veřejnou dopravu ;). Mít auto v centru Londýna se mi jeví jako celkem zbytečná věc, tady je zácpa skoro pořád, dost řidičů se chová lehce šíleně a provoz je značně nepřehledný. Také vlastnit zde osobní vůz vyjde člověka docela draze.


Služby jsou v Londýně top položka, připravte se, že si dost připlatíte skoro kdekoliv a za cokoliv. Restaurace a bary? Máte - li napnutý rozpočet, musí vám bohužel stačí mražená pizza za libru z Lidlu. Alkohol je... fakt drahý, jít v pátek do baru bude vaši peněženku bolet a v sobotu už si to rozmyslíte - musíte přece zaplatit nájem. Na druhou stranu bary, kavárny a restaurace jsou v závratných cenových výšinách asi všude, jenom tady ještě o trochu výš. Kdyby něco, McDonald´s to jistí, v tomto řetězci se najíte velice levně, ale nevím, jestli se dá považovat za vhodné místo pro nedělní romantický oběd.

Nejen ženy občas řeší úpravy zevnějšku. Vlasy, nehty, make - up a tak dále. Tady pro vás mám příjemnou zprávu. V Londýně není vůbec složité získat takovou službu buď zadarmo, nebo za opravdu nízkou cenu. Luxusní salóny i jednotlivci stále hledají modely na závěrečné zkoušky, nebo vylepšení portfolia.  Vy tedy můžete někomu pomoci a navíc vypadat k světu, aniž byste se finančně vydali na měsíc dopředu. Stačí umět hledat. Já si takhle dopřávám kadeřnické služby, nedávno jsem se odhodlala zkusit sugaring a to všechno zcela zdarma ;).


O vlastním domě, bytě, nebo alespoň malém studiu si většina přistěhalců - studentů může nechat jenom zdát. Cenově snesitelné bývá sdílené bydlení, kdy každý pokoj v domě obývá jiný člověk a platí část nájmu. Když jsou to fajn lidi, může být takové bydlení příjemné. Horší si různé share houses a ubytovny. Já si zatím užívám ve svém prostorném podkrovním pokoji s vlastní koupelnou, který by vydal na malé studio. A hádejte co? Neplatím ani libru. Pracuji totiž jako au - pair. To mimochodem vřele doporučuji, pokud máte dobrý vztah k dětem. Dá vám to víc, než jen ubytování zadarmo - především vás to neskutečně vnitřně obohatí, psychicky zocelí, dovolí vám to vyrůst a posunout se, dá mnoho zkušeností, poznáte skvělé lidi a potrénujete jazyk.

Moc se omlouvám za spousta anglicismů. Zhoubný to vliv Londýna.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Canva.com - neocenitelný to pomocník
07. 06. 2019

6 knih, které znám díky škole



Ahoj,
poté co jsem složila zkoušku dospělosti a obdržela své poslední středoškolské vysvědčení, škola přede mnou po osmi letech defnitivně zavřela dveře a vypustila do světa, abych se zde buď uplatnila nebo ztratila. Já jsem neváhala a zmizela za hranice. Zdravím z Londýna.
Každopádně v dnešním článku se k tématu školy a maturity ještě vrátím. Protože vzdělání je přece základ života. ;)

Myslím, že každý, kdo si tím prošel, mi dá za pravdu: Maturita vezme člověku hodně - čas, nervy, tři stohy papírů a pár propisek, spánek i dobrou náladu. Překvapivě však může také mnoho přinést a obohatit. Například mně dala maturita možnost přečíst si ohromující literární díla, k nimž bych se možná jinak ani nedostala.
Co jiného byste od knihomola mohli čekat, že? :D

POZOR: Texty mohou vyzrazovat důležité body děje.

Obraz Doriana Graye

Oscar Wilde
Související obrázekV době, kdy tento příběh vyšel, se společnost cítila spíše pobouřeně, než aby dokázala ocenit kvality díla. My dnes - již zbavení předsudků našich předků - můžeme s čistým srdcem říct, že se jedná o opravdu znamenitý výtvor, na němž si můžeme nastudovat nejen dekadenci a symbolismu, ale také detailně rozvinuté otázky lidského chování, morálky a tužeb. Díky tomu je knih i dnes velice aktuální a přínosná, byť v sobě nese silný mystický nádech. Obraz - portrét jakožto symbolisticky ztvárněné okno do duše je naprosto geniální způsob, jak promlouvat ke čtenáři o problému, který lidstvo sužuje už od starověku - každý by chtěl být stále mladý a krásný, lidé schovaní za maskou půvabu mohou být ti největší zhýralci.

Pro umocnění zážitku (a z důvodu úspory času) jsem si vybrala audio verzi a jsem z této volby stále velmi nadšená. Možná právě díky tomu mě Obraz Doriana Graye tolik zasáhl. Střídání hlasů postav, hudební a zvukové podbarvení ještě více umocnilo dramatický a tajuplný příběh. Na maturitní seznam kniha rozhodně patří - je nejen poměrně snadná na rozbor, ale také velmi napínavá a nabitá akcí.

Na západní frontě klid

Erich Maria Remarque
Výsledek obrázku pro na západní frontě klid knihaKniha mne oslovila natolik, že jsem jí věnovala samotný článek - recenzi, ačkoliv již byla zrecenzovaná nejméně tisíckrát. Na západní frontě klid spadá totiž do kategorie věčně aktuálních titulů a ačkoliv už jsme více jak 100 let vzdáleni prvnímu válečnému konfliktu lidstva, dílo v sobě ukrývá stále silné poselství. Bylo pro mne nesmírně těžké představit si všechny hrůzy, jimiž si hlavní hrdinové denně procházely. Vůbec jsem se nedokázala ztotožnit s jejich životy, ačkoliv v knize vystupují v úplně stejném věku, ve kterém jsem teď já.

Pouhých 19 let a už znali zabíjení z důvěrně blízké vzdálenosti.

Nejvíce mě odzbrojovala autorova upřímnost a realističnost celého vyprávění. Velmi si takového díla cením, protože poskytuje lidstvu jasné varování - jak moc je válka zbytečná a jak moc bolí. Pokud chcete víc, přečtěte si moji recenzi ZDE.

Čekání na Godota

Samuel Beckett
Výsledek obrázku pro čekání na godotaKnihy se mi buď líbí, a proto pokračuji ve čtení, nebo mě úplně vytáčí, takže je radši někam zahodím, protože se nechci trápit. Čekání na Godota nějakým záhadným způsobem spojovalo oboje. Děj mě rozčiloval svojí cykličností, monotónností, nesmyslností i hrubiánstvím, přesto mě dílo jakýmsi způsobem přitahovalo a já četla dál. Ve výsledku mohu říct, že se mi Čekání vlastně líbilo. Tedy nelíbilo, nemohla bych říct, že mi bylo potěšením ho číst a že bych si ho ráda přečetla znovu. Spíš mě nesmírně zaujalo a nesmazatelně se mi vrylo do paměti. Není se čemu divit - bylo to moje první absurdní drama.

Pokus poslechnout si Čekání na Godota v anglickém jazyce skončil docela fiaskem. Zaprvé jsem tomu rozuměla sotva z poloviny, za druhé můj malý bratr mě odhodlaně požádal, abych laskavě vypnula ty divé zvířecí skřeky. Ale i česká verze je dobrá. Godota se sice nedočkáte, ale dílo máte během chvíle přečtené, pocity ve vás vřou a myslím, že máte u maturity o čemu mluvit.

Velký Gatsby

Francis Scott Fitzgerald
Výsledek obrázku pro velký gatsby ledaVelký Gatsby byl jasnou volbou. Stejnojmenný film s Leonardem DiCapriem v hlavní roli ve mě zanechal velice pozitivní dojmy, ačkoliv v případě vizuálního zpracování jsem si spíš užívala atmosféru, kostýmy a kulisy (a samozřejmě Leonarda ;)). Kniha mne zasáhla více na emoční rovině. Teprve po přečtení knížky, jež jsem mimochodem obdržela jako recenzní výtisk od Ledy, jsem si totiž plně uvědomila, jak moc smutný a tragický celý příběh vlastně je. Jelikož je Francis Scott Fitzgerald nezvykle přesvědčivý vypravěč, dokázala jsem do děje vžít stejně dobře jako při sledování filmu. Dvacátá léta byla krásnou a vzrušující, ale i drsnou a hořkou dobou a Velký Gatsby to vše dokumentuje s nevídanou přesvědčivostí.

Pokud vás tato knížka oslovila, můžete si přečíst celou moji recenzi. 

Saturnin

Zdeněk Jirotka
Výsledek obrázku pro saturnin obálkaAbychom tu neměli jenom zahraniční autory, propašovala jsem sem i jednoho českého. Zdeněk Jirotka a jeho dílo Saturnin si zde místo rozhodně zaslouží. Pro maximální zážitek bych vám doporučila vybrat si Saturnina opět jako audio knihu. Svěží příběh podaný v ich formě, který srší vtipem na všech frontách, ačkoliv hlavní postavy řeší svoje neuvěřitelně vážná životní dramata, mi byl naservírovaný natolik odlehčeným způsobem, že jsem pokaždé naprosto nechala unést příběhem a zapomněla na okolní svět. 
Celá kniha je protkána anglickým humorem, jež mi je velmi blízký. Autor se zřejmě inspiroval spisovatelem Pelhamem Grenvillem Wodehousem a jeho literární postavou komorníkem Jeevesem. Svoji knihu však obohatil o manýry a malé velké problémy české středostavovské společenské vrstvy. Také naplno využil široké možnosti líbezného českého jazyka. Kniha tedy není určena pouze pro zábavu, šikovným způsobem také kritizuje bohatou měšťanskou vrstvu a její nabubřelé návyky a zároveň lehce paroduje klasické romány.

Jestli se chcete pobavit, odpočinout si a ještě splnit jednu maturitní knihu z dvaceti, berte Saturnina všemi deseti.

Farma zvířat

George Orwell
Výsledek obrázku pro farma zvířat rozborGeorge Orwell knihu vydal roku 1945, tedy v období, kdy se finální podoba Sovětského svazu ještě dotvářela. On však byl až znepokojivě věrně schopen předpovědět, jaký směrem se socialistický komunismus bude vyvíjet. A přitom námět jeho díla zní skoro pohádkově - domácí zvířátka se rozhodla osamostatnit a sama si hospodařit. Ale stačí aplikovat pár prvků vytažených ze reality a příběh je rázem na kilometry vzdálený dětskému povídání, naopak působí zlověstně a velmi znepokojivě.

Autor nikdy nevyjádřil k tomu, co celým dílem zamýšlel, avšak i méně pozorný čtenář si ihned dosadí souvislosti. Jednotlivá zvířata až příliš připomínají sovětské vůdce nebo skupiny v socialistickém Rusku, dokonce i jejich jména o mnohém vypovídají, nehledě na tragický vývoj celého příběhu. Osobně si velmi cením každého spisovatele, který dokáže využít svůj talent a pomocí slov a vět chytře poukázat na nebezpečný fenomén ve světě. Vážně zapomeňte na tu větu s pohádkou, zvířata jsou zde použita jako zrcadlo člověka a jeho zrůdných vlastností. Farma zvířat je velmi čtivá a pokud máte alespoň minimální povědomí o vývoji SSSR ve 20. století, určitě vás hodně osloví a donutí přemýšlet.



Četli jste tyto knihy? Co si o nich myslíte? Jak jste se vůbec vy poprali s maturitní četbou?

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Obálky knih jsou použité z jednotlivých nakladatelství, u nichž tyto knihy vyšly.
01. 06. 2019

Dvě města za dva dny

Ahoj,
jak se říká, čas jsou peníze a já s mojí kamarádkou a (nyní už bývalou) spolužačkou jsme se rozhodly to vzít vážně. Docela spontánně v opojné atmosféře rozlučkového víkendu jsme si naplánovaly dvoudenní výlet. Dělali jsme si ambice, že během méně než 48 hodin okusíme krásy dvou evropských měst - Budapešti a Vídně. A to vše s přátelským rozpočtem, avšak maximálním zážitkem.

Náš cestovatelský tým

Kdosi kdysi (a možná ne tak dávno) řekl, že cestovat s kamarádem je účinný způsob, jak ho začít naprosto nesnášet. Já sama jsem spíše preferovala sólo verzi cestování, kdy přátele potkám v cílové destinaci nebo si během výpravy nějaké nové najdu.

Jenže toto byla úplně jiná situace. Naše expedice měla být sladkou tečkou za osmi roky školního trápení a zároveň maturitní odměnou. V obou vybraných městech jsem již byla a líbila se mi představa, že budu smět svoje dojmy a poznatky sdílet s někým dalším. A nakonec, chtěly jsme dokázat, že ten daný jedinec se mýlí a že my dvě se rozhodně po společném výletu nesnášet nebudeme.

 

Toto je náš cestovatelský tým zaujímající odhodlané pózy pravých a neohrožených turistů, kteří se s nadšením vrhají do naprosto spontánních a dobrodružných akcí. Já a Bára - knihomolské duo s vytříbených smyslem pro sarkasmus (ona tedy víc než já :D).

Den první - Do Budapešti daleko

Jelikož jsme 1) ecofriendly a 2) relativně chudí studenti, vybraly jsme si vlakovou dopravu (na přejezd mezi městy jsme nakonec zvolily autobus). Ráno v sedm nástup na nádraží a před námi se rýsovala jízda trvající 5,5 hodiny. Vlak je velmi komfortní způsob dopravy, nikoliv však v případě rozbitého topení, které teplotu v kupé vyhání do nepříjemných teplot, a wi-fi, která náš vagón obchází mílovými kroky. Ale přežily jsme a pak už tu byla jen Budapešť... a déšť.

 

Fakt, že jsme v prvních dvou hodinách pochodování po městě promokly tak, že bychom mohly ponožky ždímat, nás ale neodradil. Já už jsem Budapešť navštívila před třemi roky s rodinkou a strávili jsme zde asi pět dní. Překvapivě dobře jsem se tedy zde orientovala. Na druhou stranu hlavní město Maďarska je podle mého názoru jedno z nejpřehlednějších míst, která jsem navštívila. Taky je mnohem zelenější a klidnější. Šílené davy zuřivých turistů jsme ani na těch nejvýznamnějších lokacích nepotkaly. Čechy jsme za celou dobu zaslechly pouze jednou. My jsme sice nikomu nerozuměly, ale oni taky nerozuměli nám, což bylo možná dobře.


 

Ačkoliv jsme měly k dispozici vlastně jen jedno odpoledne a večer, stihly jsme navštívit mnoho míst. Díky bohu se počasí vylepšilo. Z Markétina ostrova po nábřeží a nahoru na Castlle Hill s Rybářskou baštou, Chrámem sv. Matyáše jezdeckou sochou sv. Štěpána, Labyrintem i samotným zámkem, který je dnes přeměněn na muzeum. Prohlédly jsme si i ostatní přilehlé budovy, zahrady a další udržované prostory. Citadelu a Gellértovy lázně jsme nestíhaly, za to jsme se podívaly na tržnici, prošly jsme se ulicemi plnými obchodů a restaurací - jedna ulice se jmenovala Nádor, viděly obrovské ruské kolo (před třemi lety zde nebylo!), objevily jsme fontánu reagující na lidský pohyb a památník s pohnutou minulostí. Nevynechaly jsme ani slavnou Baziliku sv. Štěpána a samozřejmě parlament, jehož maďarský název Országhaz je pro mne doposud jazykolamem. Na každém místě jsme strávily pořádnou chvíli a zuřivě fotily - ať už památky, nebo taky samy sebe. 

 

Ostatně se můžete podívat na naše instagramové účty a přidat odběr ( maddief.life  bara_kostalova). Na noc jsme si vybraly ubytování v hostelu v centru Budapešti, který navzdory své nízké ceně vypadal opravdu dobře a stylově. Přivítal nás recepční, jež byl dost možná mladší než my, nebo tak minimálně vypadal. Večeři jsme si nakonec uvařily ve zdejší vybavené kuchyňce. Jedno mínus ale hostel měl - i spadnutí špendlíku se rozléhalo jako rána z děla. Noční Pešť očividně bouřlivě žije, takže jsem až do rána poslouchala auta a rozjařené lidské hlasy. Spala jsem jen hezkou hodinku.

Den druhý začal nešťastně

Čekalo nás brzké vstávání, protože jsme chtěly ještě vidět aspoň Náměstí vítězství a pak se včas dostat na autobusové nádraží. Předchozí večer jsme se bavily s milou asijskou ženou, které ujel vlak přímo před nosem a musela se vrátit do hostelu. To jsme vůbec netušily, že to samé se stane i nám a že autobus uvidíme ujíždět směrem Vídeň bez nás na palubě. Jasně, že jsme si koupily jízdenky do dalšího spoje. Akorát cena narostla skoro šestkrát a z low-budget výletu se rázem stala docela drahá záležitost. V autobusu opět nešla wi-fi, dobýt se na záchod bylo skoro nemožné, světla občas náhodně blikala, zřejmě vyloženě vadný kus.

 

Do Vídně jsme však přijeli. Skoro celou dobu mrholilo a my jsme měli na kontě už 27 000 kroků z předešlého dne, i přesto jsme navštívily významné dominanty královského města jako Belvedér a přilehlé zahrady, Svatoštěpánský dóm (v němž zrovna probíhala zádušní mše za Nikyho Laudu, všude stála policie, bodyguardi a kupa nedočkavých přihlížejících) či Hofburg. Vídeňská radnice a parlament stály schované pod lešením (kamkoliv cestuji, tam se nejvýznamnější budovy zrovna opravují), došly jsme na náměstí Marie Terezie oblehlé muzei, pokračovaly ke kostelu sv. Karla, viděly Operní divadlo a zakončily putování nad Sacher dortem. Bohužel, ve Vídni už se srocovaly větší davy divých turistů a nevlézt někomu do záběru se zkrátka nedalo.

  

Nesnášíme se?

Vlakový spoj domů jsme naštěstí stihly. Jenom cesta už se mi zdála nekonečná. Během dvou dní jsem v dopravních prostředcích proseděla až příliš mnoho času. Mimochodem ten den nám příroda nabídla nejkrásnější a nejbarevnější západ slunce v mém dosavadním devatenáctiletém životě.
Během méně než 48 hodin jsme viděly a navštívily drtivou většinu ikonických míst dvou královských měst střední Evropy. Já jsem naprosto spokojená.
A jaký je verdikt? Platí, že pokud cestuješ s kamarádem, začneš ho k smrti nesnášet? Ani ne. Samozřejmě se našly chvilky vzájemného nesouhlasu, rozhořčení, nepochopení a odporu, ale k hádce nedošlo, vlasy jsme si nevytrhaly, dokonce spolu máme stále hezký přátelský vztah. Takže cestovat ve dvou na dva dny se dá, aniž by vám to zničilo přátelství ;)).

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Fotky jsou ve vlastnictví mne a Báry Košťálové, kopírovat lze pouze se svolením a uvedením autora.


26. 05. 2019

A co teď?


Ahoj,
mluvila jsem o tom hodně a dlouho, zmínku o maturitě jsem propašovala prakticky do každého článku v posledním půl roce. A pak se to najednou stalo. Zkoušku dospělosti jsem úspěšně složila. Kromě krásného papíru, který dostanu, tento fakt také znamená, že staré známé nechávám za sebou a přede mnou se otevírá nová kapitola plná možností. Vzrušující i děsivé.

Omlouvám se za obrovskou odmlku. Maturovala jsem, což stěží někomu uniklo. Skutečně jsem se snažila soustředit na učení (v praxi jsem stejně dělala všechno okolo, jenom ne témata ke zkoušce). příprava nebyla zrovna slavná a důkladná, ale s přehledem stačila. Teď už jsem zase zpět, abych mohla vklouznout do následující životní fáze. 

Konec i začátek
Tato kapitola trvala osm let! Dlouhých osm let v jedné škole se stejnými spolužáky, ve známém kolektivu. Člověk si postupně zvykne na režim gymnazisty, i když by občas nejradši hodil všechno učení za hlavu a odjel hodně daleko. Takové touhy zejména ke konci studia značně sílily. Přesto je jakási hrubě načrtnutá rutina fajn. Pevně daná kostra školního roku, která je dostatečně stabilní, což je uklidňující, zároveň však nabízí spousta skvělých neočekávaných možností. Proběhlo období života, které si spojuji s tolika emocemi, zážitky, úžasnými lidmi i poměrně radikálními změnami mě samotné. A najednou je konec. Něco, co jsem měla už pevně vžité, se nyní nezvratitelně tříští. A já jsem rozpolcená. Na jednu stranu nechci nechat odejít to hezké, trápím se tím, že jsem nucená opustit známé tváře a místa a vrhnout se do cizího a neprozkoumaného světa. Na druhou stranu jsem nesmírně nadšená vidinou možností, které se mi nabízí, vzrušená představou změny a skutečnosti, že si právě teď - v tento moment - mohu docela svobodně plánovat, kam moje další kroky povedou.

Strach i nadšení
Bojím se. Nechci odejít - a já mířím pěkně daleko! Svírá mě jakýsi vtíravý strach, že mě lidé zde prostě zapomenou, že ztratím pevnou základnu. Chápu, že ať půjdu kamkoliv, i tam si najdu spřízněné duše, vytvořím si novou komunitu, ale přechod - to nic a nejistota mezi tím - nahání hrůzu. Jsem nejistá a zmatená. Ráda bych si rychle utřídila všechny svoje priority, ale zatím se v nich solidně plácám.

Jenže více se těším. Cítím se tak moc svobodně, jak to lze v dnešním světě + tak moc svobodně, jak to jde s omezeným rozpočtem, a faktem, že mám sice maturitu, ale s osmiletým gymplem nejsem zrovna extra použitelná. Vnímám, že je načase jít dál. Se svými zájmovými aktivitami bych školní docházku další rok už prostě neudržela nad 75%. V životě je toho tolik, co člověk chce a musí stihnout, takže nesmím ztrácet čas.

Takže co teď?
Nejprve musím zmínit, že jsem poslední dobou zmatená ohledně toho, co je zrovna za den. Jak už nechodím pravidelně do školy, připadá mi, že je pořád víkend. Po maturitě jsem se ještě plně nesžila s myšlenkou, že se najednou nemusím nic učit. Byla jsem zvyklá mít po ruce vždy nějaký sešit nebo učebnici a po nich v každé volné chvilce sáhnout, dávat učení přednost před vším ostatním... A to najednou odpadlo. Vážně divné. Občas se cítím, že nemám co dělat, že je můj život náhle tak pustý.
Za 5 měsíců jsem téměř všechny svoje velké cíle na rok 2019 splnila. To je sice povznášející pocit, ale co teď? Musím rychle vymyslet další plán. Nelíbí se mi, že se nemám na co soustředit. Naštěstí se stačilo trochu zamyslet a ukázalo se, že mám hodně věcí, kterých se chci věnovat.
  • nastoupit na vysokou školu - splnila jsem podmínky pro to, abych mohla být hrdý student University of Westminster, takže se tam ještě musím v září dostavit
  • cestovat - pozítří Budapešť a Vídeň, pak Londýn na 6 týdnů a srpen snad ještě strávím někde jinde + kéž by vyšel Island!
  • soustředit na moji mediální tvorbu - vytvořit vlastní styl, ukotvit a vylepšit blog + vážně pořád přemýšlím i o videotvorbě?
  • pustit se do španělštiny nebo italštiny - nebo dánštiny? Začnu raději zlehka se španělštinou...
  • vydělat si nejen přes prázdniny - to znamená také najít si dobré a dlouhodobé pracovní nabídky zejména v Londýně
  • zkusit štěstí s modelingovou agenturou - prostě mě to chytlo, no...
  • začít cvičit a jíst maximálně zdravě - abych se vůbec mohla v nějaké agentuře ukázat, nemůžu vypadat jako rozpláclá brambora, hezká postava je pro mé sebevědomí a schopnost prosadit se docela důležitá
  • naučit se pracovat s make - upem - druhý James Charles neplánuji být, ale toto umění se mi líbí
  • zanechávat za sebou co nejmenší stopu - tím myslím stopu odpadu a znečištění, snažit se žít co nejvíce přátelsky vůči našemu životnímu prostředí (a i malé věci se počítají)
  • žít spontanně  - po zcela náhlémm rozhodnutí jet vlakem do Budapešti si myslím, že v tomto bodě mám dobře nakročeno.


Let´s live!
Život je krátký a utíká rychle. Na plýtvání nemáme právo. A já mám mnoho snů, plánů a cílů, kterých chci dosáhnout. Líbí se mi motiv začátku. Líbí se mi, že jakoby stojím na počátku nové životní kapitoly, která může ve výsledku vypadat mnohem víc podle mě než ty předchozí. Svět nabízí mnoho věcí, které bych ráda okusila, a příležitostí, které bych ráda využila. Skrývá mnoho úžasných míst, které chci vidět, a lidí, které chci znát. 
Je načase pořádně žít. Správně, ale s chutí.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


canva.com, pexels.com

10. 05. 2019

Modelkou v Miláně


Já plánující svůj život: "Kdybych měla možnost, do Itálie bych se znovu ráda podívala. A speciálně na sever, třeba do města Milán." Plány a představy, kdy a jak do prosnulého města módy zavítám, byly různé. Že se mi to povede v roli modelky, s tím jsem tedy nepočítala.
Talking time je tady! :)



Nedělní čekání
Čtyři dívky se setkávají na letišti Václava Havla. Je kolem osmé hodiny večer. Tři z nich vypadají famózně ( _alisa_shvets_,  adelapatricie a ještě jedna slečna). A pak jsem tu já - stále velmi fascinovaná vývojem událostí... Zhruba tak začalo naše cestovně - pracovní dobrodružství. Ihned na začátku se nám povedlo chytnout dvouhodinové zpoždění letadla, ale i takové nepříjemnosti mají světlé stránky - například nádherný západ slunce nebo kávu z Costy zadarmo.


Abych uvedla věci na pravou míru, s modelingem a focením už nějakou dobu koketuji a baví mě to, ale spíše vážně nevážně a příležitostně. Zatím jsem ale nikdy za prací neletěla do cizího státu, vlastně jsem se zatím nepodílela na tak velké akci (díky  thehairlab).Všechno je jednou poprvé - což vysvětluje, proč zním až moc nadšeně, ačkoliv pro zkušené v branži je toto jenom nudná denní klasika.

Ale zpátky na letiště. Doma jsem byla náležitě poučena o záškodnictví, které mezi dívkami panuje, jenže když jsem se seznámila se svými kolegyněmi, opravdu nejsem neměla pocit, že mi někdo nasype špendlíky do bot a podobně. Naopak jsem se cítila v našem malém kolektivu příjemně.

Když dorazíte do Milána ve dvě rána, osobní řidič připravený odvézt vás na místo ubytování je skutečně velká výhoda. Ten náš se jmenoval "Korádo" a měl moc fajnovou červenou kšiltovku. Hotel, kde jsme bydlely, byl... řekněme, hodně zajímavý, do Grandhotelu Pupp měl docela daleko, recepční byl moc milý, ale mluvil pouze italsky. Vzhledem k tomu, že jsme zde opravdu jenom spaly a snídaly, na tom až tolik nezáleželo. Lokace byla dobrá.

Den první aneb vlasové trápení
Jelikož se jednalo o focení pro kampaň vlasové značky ( framesiofficial), zahrnovalo to pochopitelně vlasovou úpravu, barvu i střih. V některých případech menší, v jiných (jako například u mě) trochu větší.

 

Neoplakala jsem to, věděla jsem, do čeho jdu. I přesto mi chvílí trvalo, než jsem se se změnou sžila. Když si člověk skoro dva roky udržuje image plavé blond a najednou září rudě... Není to úplně malá změna. Navíc mi v prvním okamžiku přišlo strašně zvláštní mít část vlasů vzadu vyholených na krátko. A stvořit vpředu vlnu trvalo neskutečně dlouho a jednalo se o celkem nepříjemný proces. Každopádně odstín červené byl úplně perfektní, celý tým okolo se choval moc příjemně a profesionálně. V salónu jsme strávili 7 hodin, kdyby to někoho zajímalo...

A pak nastala ta část, na niž se těšilo moje cestovatelské já. Objevování Milána. Neměly jsme sice čas projít úplně celé město a navštívit všechna významná místa, nicméně jsme obhlédly centrum, vyfotili se před katedrálou na nádherném náměstí plném holubu, což už tak rozkošné nebylo, prošly známou galerii, dostaly se do hradu, krásného přilehlého parku i k vítěznému oblouku. Dokonce jsme vyzkoušely i milánské metro.

 

  

(omluvám se, že se všechny budovy hroutí, na pečlivé focení nebyl moc čas)

Jídlo, jídlo, jídlo
Stálo za to. Snídaně v našem malém hotýlku se sestávaly zejména z croissantů a "kapuča" (přesný přepis výslovnosti onoho milého italského pána), obědy se pak podávaly formou bufetu, kdy zejména v den focení kuchaři opravdu pestrý a lahodný výběr. Na večeři jsme obdrželi vouchery do luxusní japonské restaurace. Ano, jíst v Itálii asijské speciality nedává úplně smysl, na druhou stranu si nemohu stěžovat, protože jídlo zde bylo vynikající. Jako důkaz přidávám pár fotek.

 


Den druhý - fotíme!
Samotné focení a natáčení mi zabralo třeba hodinu. Zbylý čas se tým hair artistů, make-up artistů, kostymérů věnoval tomu, abych vypadala prostře dokonale. Všichni pracovali velmi profesionálně. Ve studii jsme tedy strávily úplně celý den až do večerních hodin, ale naše čtveřice se shodla na tom, že nám úterý šíleně rychle uteklo. Když se mi zrovna nikdo nepokoušel vytvořit ve vlasech perfektní vlnu, nebo nanést dokonalý make - up či vybrat padnoucí sako, snažila jsem se jako zodpovědný maturant (alert: sarcasm applied) učit, nebo jsem si povídala s naší skupinkou či s modelem, s nimž jsme společně zosobňovali stejný trend a jež byl skutečný profesionál ve svém oboru narozdíl ode mně ( joe_luzi) - buďme upřímní.

Focení a zejména natáčení videí jsem si užila. Česky mluvící fotograf ( karel_losenicky) byl vážně neocenitelný (ačkoliv italština zní fakt dobře a dost jsem si procvičila i anglický jazyk). S červenými vlasy, i když jsem si svůj look nakonec zamilovala, jsem domů neodjela. Shodli jsme se na jakési verzi lososové jakožto finální barvě.


A to je vlastně všechno. Když nepočítám další skvělou večeři a brzké ranní vstávání, abychom stihly všechny obstrukce na letišti i samotný let - naštěstí tentokrát bez zpoždění. Jinak co se týče fotek, videí a promo materiálu, jednalo se o podzimní trendy, takže světlo světa spatří v září. Jsem dost zvědavá. Celou akci považuji za velmi přínosnou zkušenost, možnost poznat úžasné a inspirativní lidi i příjemně strávený čas. Jinými slovy - Maddie je nadšená.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


(Fotky jsou pouze a jedině moje (pouze úvodní obrázek je použit z canva.com), jména instagramových účtů jsem zveřejnila s dobrým úmyslem s účelem podkreslit mé vypravování a pro jejich propagaci)
29. 04. 2019

Vzkaz napříč generacemi │ Na západní frontě klid


Poměrně útlá kniha, která je minimálně pro české studenty zatížená nelichotivou nálepkou "maturitní četba", přesto v sobě skrývá nesmírně silné poselství, jež i 90 let od prvního vydání má velikou moc a sdělnou hodnotu. Na západní frontě klid nabízí krutě upřímné svědectví o generaci, která byla válkou rozbita, i když unikla jejím granátům.

Im Westen nichts Neues, 1928
Erich Maria Remarque / Bohumil Mathesius
Melantrich - Praha, 1929
Pevná vazba,  228 stran

V ruce držím knihu menší než formát A5, docela maličkou modrou knížečku, jejíž úvodní strana hlásá rok vydání 1929, pravděpodobně tedy pochází z úplně prvního českého vydání vůbec. Zpočátku ji čtu s vědomím, že musím, protože jsem ji zařadila do svého maturitního seznamu. Později ji čtu zejména proto, že nemohu přestat, dokud mě nepřeruší krutý konec...

Na západní frontě klid, nejvýznamnější dílo německého prozaika Ericha Marii Remarqua, který umřel před bezmála 50 lety, je transparentním důkazem toho, že maturitní četba zde není proto, aby nás trápila, ale obohatila. Autor se obrací k následujícím generacím, aby poukázal na tu svoji a na skutečnost, jak krutě zasáhla válka do životů všech, narušila tradiční jistoty a pozměnila vnímání reality od úplných základů. Na západní frontě klid je tedy nejen svědectví, ale také varování, které bychom si měli pozorně přečíst.

Výsledek obrázku pro erich maria remarque
Erich Maria Remarque
V ději se dostáváme zhruba do roků 1916 až 1918, válka již naplno propukla v mnoha částech Evropy. V oblasti hranic Německa a Francie, kam je děj situován, zuří nelítostné poziční válčení, každý metr dobyté země je vykoupen životem a utrpením mnoha vojáků. Nejenže je čtenáři naservírovaná zcela nepředstavitelná situace, ale také docela absurdní chování hlavních postav, které jsou válkou již natolik pohlceni, že se chovají mnohdy velmi zvláštně na naše poměry. Právě tento nepřehlédnutelný kontrast prolínající se celou knihou mě zasahoval nejvíc. S jakou samozřejmostí jsou schopni chlapci mého věku vraždit, s jakou chladností se loučí s mrtvými kamarády!

Autor o situacích, z nichž se člověku skoro zvedá žaludek, mluví s překvapivou lehkostí (ač mu jistě nebylo lehko toto psát), mnohdy až lehkou ironií. Čerpá z toho nejcennějšího, a sice vlastních zkušeností a zážitků, které jsou v textu jasně patrné. Jen výpověď, která byla skutečností, může doopravdy hluboce zasáhnout.

Stejně důrazně jako se opírá o vlastní prožitky, zachází i s nejmocnější zbraní spisovatele - jazykem. Naprosto brilantně napsaný příběh, který dokáže po celou dobu udržet plnou pozornost čtenáře, aniž by musel zacházet do nějakých fantazií. Pouze se drží reality, která je pro nás ovšem dnes již natolik vzdálená, že působí spíš jen jako ošklivý sen. Pečlivě volená slova, výtečné vystižení atmosféry i charakteristika a rozpoložení hlavních hrdinů, mnohdy i pouhé drobné detaily působí jako přesně mířené střely kulometu. I v takovém krutém prostředí se nečekaně občas objevuje vhodně zvolený humor, který však neubírá nic z vážnosti situace. Postavy působí neskutečně lidsky, o to těžší je knihu číst.

Po přečtení takové knihy mi bylo opravdu smutno. Nedokážu si představit sebe - v tom samém věku jako Pavel a jeho spolužáci a přátelé - že strádám a nasazuji život na frontě z důvodů, jimž sama příliš nerozumím, že zabíjím lidi, kteří mi nikdy nijak neublížili. Kromě drastických válečných obrazů Remarque totiž také prostřednictvím postav a jejich diskuzí poukazuje na nesmyslnost celého konfliktu, v roli Pavla snaží se zoufale dopátrat odpovědi, za koho vlastně miliony lidí pokládají život. Absurdnost války je zde vyjádřena černě na bílém. Doslova.

Jsem ráda, že se mi kniha Na západní frontě dostala do ruky. Je to jedinečný literární zážitek. Erich Maria Remarque má můj velký obdiv, že dokázal otevřeně mluvit o největší tragédii jeho generace a předat cenné svědectví celému světa a všem následujícím generacím po něm.


Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


20. 04. 2019

Nový kurs nastaven


Ahoj.
Když nevíš co a hledáš inspiraci, napiš informační článek, to se uchytí vždycky...
Avšak nutno dodat, že mám skutečně důvod sdílet takový post, neboť plánuji určité velké / malé změny.

Přes čtyři roky se rozvaluji tady, předtím jsem ještě publikovala na jiné adrese a platformě (takové trochu dětské pokusy) a jistotou mohu říct se nehodlám blogu vzdát. S tím, jak se postupně vyvíjím, moje zájmy i schopnosti se posunují určitým směrem, chci, aby se to odráželo na mé "tvorbě". 

Tiše doufám, že jste si povšimli posunu v obsahu článků, volených témat a snad také i v grafické úpravě. Jenže občas to chce ještě větší změny, o nichž chci dnes mluvit... Abych vás pak tolik nešokovala a vy se mohli psychicky připravit :) Všechny změny značně souvisí s mým osobním životem aka konec střední, nástup na vysokou, konečně konkrétní obor, jiná země, jiný jazyk. Prostě nová kapitola

1. ASI SE BRZY STĚHUJI

Výsledek obrázku pro i am moving gif

Já mám Blogger ráda, je jednoduchý na ovládání, takže ho zvládne i takový počítačový amatér jako já. Pro klasické blogování je více než dostačují, nespornou výhodou je propojení s Google účtem - Gmailem a Google diskem s obrovskou kapacitou úložiště. Líbí se mi tady, to musím přiznat.

Ale v určité fázi začíná být Blogger omezující a hlavně jsou k nalezení lepší, přesto stále dobře dostupné platformy nabízející prvky, které zde nenajdu. Vzhledem k tomu, že si chci platit vlastní doménu, hledám tedy finančně schůdnou a zároveň dostatečně kvalitní možnost. Nejsem momentálně schopná s přesností určit, kam moje kroky povedou, nejspíš hodlám uskutečnit řádný průzkum, abych zjistila, která blogová platforma mi nejvíce vyhovuje. Jakákoliv doporučení jsou vítaná.

2. JAZYKY - LANGUAGES?

To je upřímně oříšek. Češtinu mám moc ráda. Je to krásný a bohatý jazyk, který zatím jako jediný perfektně ovládám a nehodlám se ho vzdát. Na druhou stranu už brzy budu muset začít naplno uvažovat angličtině, neboť odcházím na vysokou školu do Londýna. Chci tak trochu expandovat a do čtenářského okruhu zahrnout i potencionální návštěvníky z anglicky mluvícího prostředí, respektive každého, kdo anglicky rozumí. Blogger sice nabízí funkce Google translate, ale ta je natolik špatná, že většina textu po přeložení nedává absolutně smysl. Nehledě na to, že s mým stylem humoru si překladač taky moc neporadí.

Jak nejschůdnější možnost vidím blog s možností přepínání jazyků - češtiny a angličtiny. Není to sice zrovna nejlepší řešení, každopádně se řadí mezi ty relativně schůdné. S tím tedy souvisí i již zmiňovaná změna platformy. Obecně ale chci blog udržet spíše pro české čtenáře, respektive nechci ztratit možnost hrát si s češtinou, proto zatím úplný přechod do angličtiny neberu v potaz.

3. MOŽNÁ I NOVÝ NÁZEV BUDE

S pojmenováním blogu je to docela ošemetné - je to něco jako vaše značka, pod kterou vás lidí znají a vyhledávají, takže ho nelze měnit tak často jako ponožky, nebo boyfriendy, název blogu by naopak měl zůstat nejlépe po celou dobu vaší zářné kariéry stejný. Obvykle se promítá také do webové adresy. Pro mě působí docela zvláštně, když se adresa a jméno blogu liší, přináší to akorát zmatek. Měnit jméno nelze provést úplně jednoduše. Nemůžete se z dne na den rozhodnout, změnit adresu, název a stát se tak pro vaše čtenáře prakticky ztraceným ve vodách internetu.

V mém případě "Wallet of Infinity" stále funguje, toto označení se mi zatím nezprotivilo, lidé si na něj už dost zvykli. Jenže... Když už jsem se dopracovala k rozhodnutí měnit, nejspíš to vezmu i s názvem a webovou adresou. Tato změna by totiž souvisela i s bodem 4 a 5.

4. YOUTUBE CHANNEL.

Výsledek obrázku pro seriously gif

Slyšela jsem, že prý youtubeři slušně vydělávají, takový vedlejší job by se při studiu určitě hodil...
Ne, předchozí větu nemyslím vážně (ačkoliv co si budeme, nebylo by to špatné...). K tomuto nápadu mně vede hned několik důvodů, i přestože si sama sebe nedokážu představit, jak mluví na kameru kdekoliv, nedej bože na veřejnosti! 

Zaprvé součástí mého budoucního studia je také filmová produkce. Tvoření vlastních videí je myslím skvělý způsob, jak se v tomto oboru zlepšovat. Nehledě na to, že mě filmmaking v poslední době velice nadchnul.

Za druhé si myslím, že některá témata je mnohem lepší a efektnější zpracovat vizuálně, například různé cestovní vlogy, nebo obecně cestování jako téma obecně. Také plánuji nějaká povídání a zážitky z univerzity, což je též těžko cpe do článku.

Kromě toho už dva lidi zcela nezávisle na sobě bez jakéhokoliv mého naznačení, že bych chtěla natáčet, se mě snažili vnutit myšlenku založit si youtube kanál, že prý to je pro mě ideální. Faktem zůstává, že já nejsem takový exhibicionista. Možná vás to překvapí, ale já se před objektivem dost stydím... 

Jinak určitě bych kanál vedla v angličtině. S českými titulky. Možná... Občas, podle míry lenosti :D

5. A JEŠTĚ INSTAGRAM PŘECE!

Současná situace je taková, že mám dva účty, které mají být rozdělené na jakože osobní a jakože blogový, v praxi to tak funguje jenom částečně, já sama v tom mám docela zmatek. Já vlastně nevím... Záležitost "IG účty" se mi ještě nepovedlo efektivně vyřešit. 

Jisté je, že pokud přejmenuji blog, přejmenuji i instagramový účet a pokusím se přesně rozvrhnout, co kam budu sdílet. Taky mě napadlo účty prostě spojit, protože chci, aby mě lidé vnímali jako tu dívku s blogem. Sledují mě totiž vyloženě knihomolové na jedné straně a pak lidičky, které zaujme nějaká moje občas docela hezká fotka alá "Maddie si hraje na modelku". Ráda bych to udělala tak nějak, aby mě lidi sledovali pro všechno. 

Výsledek obrázku pro it doesn't make sense gif

Vlastně bych řekla, že celý článek je takový pochybný, nicméně jsem vám chtěla sdělit moje nejbližší plány. Pokud máte kdokoliv jakékoliv doporučení - ať už ohledně vhodné platformy, otázky jazyků, youtube kanálu či instagramových účtů, jste v komentářích či v soukromé konverzaci vřele vítání.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


14. 04. 2019

Zimní krajina aneb maturita 2019


Ahoj,
písemné maturity jsou už za námi, konečně se doopravdy spustil kolotoč toho, o čem jsme už několik měsíců šeptem mluvili. Není cesty zpět. CERMAT se probírá našimi více či méně povedenými spisovatelskými výplody. Řekla bych, že minimálně pana T. už musí mít plné zuby. :)
Opět šest témat různých slohových útvarů - vyprávění s hororovými prvky, článek o fake news, úřední dopis týkající se charitativního projektu, úvaha o tom, jestli účel světí prostředky, recenzní článek na knihu z maturitního seznamu a také líčení výjevu ze zimní krajiny.

Zhruba 99% maturantů si vybralo klasické a osvědčené vyprávění, tentokrát na téma "Děsuplná noc" s panem T., vlkodlaky, upíry, hřbitovy a dalšími efektivními hororovými motivy. Zbylé procento, kam patřím i já, zalovilo mezi ostatními možnostmi.

Vypravování jsem nepsala především proto, že se mi nechtělo trápit se s vymýšlením nějaké normální zápletky a pak se upsat k smrti, protože krátké vypravování já prostě neumím. Zato líčení... to mě nadmíru zaujalo.

Krok a ještě jeden.
Každý krok je šancí na přežití.

Ty ale vězíš v hlubokých závějích, těžký sníh tě stahuje dolů, brání ti v pohybu, lepí se na tebe, proniká přes vrstvy oblečení, sežehává tvoji kůže nesmírným mrazem, až se ti bolestí zatmívá před očima. 

Zoufale bojuješ s dechem, lapáš po svěžím horském vzduchu, namáhavě plníš prokřehlé plíce. Tvůj sípavý dech je to jediné, co narušuje všudypřítomné, nekonečné, nesmírně hluboké ticho. Jsi sám; sám uprostřed  rozlehlé sněhové pláně, drobná choulící se postavička, černý bod narušující jinak celistvou bělostnou pokrývku. Na pohled sníh vypadá jako jemná, měkká peřinka, do které by ses rád zanořil a oddal se sladkému spánku. Jenže zároveň je příliš bílý a ostře bodá do očí v matné záři odpoledního slunce. především není vůbec měkoučký a příjemný, naopak na dotek studí a drobné zledovatělé krystalky na povrchu drhnou o znecitlivěnou kůži. 

Jaká by to byla krásná scéna jako vystřižená z romantického filmu! Vločky líně krouží ve spirálách dolů, občas poháněné lehkým větříkem, který si s nimi rozverně pohrává. Když ho hra omrzí, nechá vločky tiše dosednout na zem, jako by ji tím chtěl polaskat. Zde se stávají součástí obrovské sněhové masy, naprosto a oddaně se vzdávají vlastní individuality. V dálce se třpytí bělostné vrcholky velikých hor, jež ser hrdě tyčí k výšinám jako by říkaly, že ony jsou vládkyněmi zdejší krajiny.

Čas je zde prázdným pojmem. Kdyby se slunce zvolna nepohybovalo po své nebeské dráze, ani by sis nevšiml, že čas zběsile utíká. A pak je tu samozřejmě ticho. Bájné ticho, které by uvítal leckterý konzumní jedinec unavený hlukem lidské civilizace. Tebe ale dovádí až na hranici nepříčetnosti. Opakovaně ti připomíná, že jsi sám a sám, docela opuštěný uprostřed nehostinné, promrzlé pustiny prakticky pohřbený zaživa, že tu pozvolna tuhneš a vychládáš v závalech ledového sněhu. 

Ne, toto nelze považovat za romantický výjev, pokojnost zimní krajiny doopravdy znamená lhostejnost a zlovůli přírody a pravděpodobně i tvoji smrt. 

Moje "veledílo", prosím. Uvidím,, jak ho ocení nebo zkritizuje CERMAT, hlavně abych prošla že jo. :)) Jinak chci ještě dodat, že letošní výběr témat byl opravdu dobrý, váhala jsem ještě nad recenzním článkem, na druhou stranu recenzní píšu dost a líčení byla jistota.

Pokud jsi maturant, které zadání sis vybral/a? :)
Pokud nejsi maturant, které zadání BY sis vybral/a?

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

04. 04. 2019

Ze života maturanta


Ahoj,
dlouho jsem přemýšlela, jaký článek mám napsat. Hodilo by se něco povzbuzujícího, například "Deset rad, jak přežít maturitní období!" a podobně, jenže jsem zjistila, že takový styl článků mi moc nejde. Já přežívám zejména na dostatečných dávkách sebeironie a cynismu. To je pro mě nejověřenější způsob, jak přežít a dožít v přijatelném mentálním zdraví.

Co tak asi dělá a nad čím přemýšlí průměrný student osmiletého gymnázia? To je skutečně zásadní otázka s velmi překvapivými odpověďmi... Představuji vám Maddie a její současné životní rozpoložení.

 ***

Český jazyk
  • Od té doby, co ses naučila pojem 'Absurdní drama’, dokážeš svůj život perfektně vystihnout dvěma slovy.
  • Při otázce "Co tím autor asi myslel?" si myslíš, že on tím dost možná nemusel myslet vůbec nic.
Společenský seminář


Dějepisný seminář


  • Během cesty vlakem otevřeš knihu Gottwaldovi muži, kterou musíš zpracovat na dějepisný seminář, a celé kupé na tebe začne rázem hledět skrz prsty jako na zarytého komunistu.
  • Pod vlivem té samé knihy se občas přistihneš, že jsi někoho právě málem oslovila soudruhu / soudružko.


Dějepis 

  • Celkově ti komunismus dává zabrat. Při hodinách dějepisu máš chuť se střídavě smát všem na hlavu postaveným nesmyslnostem, které tu za režimu fungovaly, na druhé straně se ti chce brečet nad krutostmi, kterých se komunisté opakovaně dopouštěli. A pak že škola není nebezpečná! Způsobuje při nejmenším mentální labilitu.


Matematika

  • Pláčeš i o matematice. Radostí, že jsi dostala čtyřku a ne pětku. Kdy se to tak hrozně zvrtlo? Bývala jsi skoro premiant.
  • Místo příkladů během matematiky počítáte, kolik litrů alkoholu je třeba nakoupit, aby nikdo nebyl na suchu.
  • Kalkulačku nakonec radši používáš i na výpočty typu 2 + 1, protože co kdyby náhodou...
Výsledek obrázku pro student alcoholic gif

Společenský seminář
  • Na vlastní pěst provádíš výzkum, jestli jednotky OSN a západní velmoci obecně provedli někdy v zemích třetího světa a jiných krizových oblastech pro změnu úspěšný zásah, protože podle vykládané látky většinu obvykle dost po*rali.
  • Ze společenského semináře si taky vždycky odnášíš minimálně dva typy na fakt dobré filmy a tvoje studování se z velké části zakládá právě na jejich sledování.

Tak obecně
  • Stále hledáš hranici mezi leností a vlastní stupiditou.
  • Neskutečně se těším na život poté, ale zároveň si nějak nedokážeš představit, že tyhle lidi - spolužáky a učitele už nebudeš denně vídat. Stala se z toho taková uklidňující rutina.
  • Po většinu času chceš prostě jenom spát.

Výsledek obrázku pro i am serious gif

Dost rozumím tomu, že tento článek chápu především já a možná moji spolužáci, i tak jste se třeba v něčem jakožto současní nebo už bývalí studenti našli. Pište do komentářů ;)

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)