Přeskočit navigaci
Maddie

Wallet of infinity

16. 06. 2019

Nimbus - Tohle se vám nebude líbit


Název může být trochu zavádějící. Nemusíte se bát toho, že by se vám kniha nelíbila, nebo vás zklamala. Jsem skoro stoprocentně jistá, že Nimbovi naprosto propadnete, zamilujete si ho. Co se vám však určitě líbit nebude, je vývoj příběhu. Všechno jde totiž úplně do kytek a vy s tím nemůžete nic dělat. Jenom číst až do konce.

Recenze ve spolupráci s nakladatelstvím Yoli. 



O knize

Thunderhead 
Neal Shusterman / Published 2018 in New York

Přeložil Petr Kotrle / Yoli 2019 
Obálku zpracovala Gabriela Janovská
440 stran, brožovaná vazba

Fantasy, sci - fi , dobrodružné romány

Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm – a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky — nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina – smrtka Lucifer – který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi „starou gardou“ a „novým řádem“ se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus – jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?
(databazeknih.cz)

Můj názor

Museli jsme čekat dlouho, než se k nám konečně dostalo pokračování Smrtky, která byla mimochodem prostě perfektní! První díl nasadil pomyslnou laťku velmi vysoko a obava, zdá ho pokračování ještě předčí nebo naopak čtenáře zklame, byla rozhodně oprávněná.

Ale nakonec úplně zbytečná. I přes časový odstup jsem se do děje dokázala ponořit velmi snadno, postupně jsem si bez problémů vzpomněla i na různé detaily z předchozí knihy. Začátek se obejde bez jakéhokoliv protahování, ihned se ocitáme uprostřed napínavé situace a o nervy drásající momenty není až do poslední stránky nouze. Autor je krutý a nemilosrdný, nebere ohled na postavy, ani čtenáře. Vypráví drsný příběh s nejedním nečekaným zvratem, který vám naprosto vyrazí dech. Tempo se prakticky nemění, děj zběsile pádí jako horská řeka.

Zatímco v prvním díle jsme se se vším spíše jenom seznamovali - s Nimbem, budoucím světem a jeho fungováním, jeho pravidly a zákazy, řádem Smrtek a jejich stylem života - a mnoho věcí bylo zmíněno jenom zběžně, nyní si je autor se svoji smyšlenou realitou mnohem jistější, takže příběh působí až děsivě skutečně. V druhém díle se mnohem více ponoříme do detailů celého systému a poznáme především Nimba, který je vlastně hlavním hrdinou této knihy. Díky jeho promluvám na začátku každé kapitoly se zdá mnohem bližší, mnohem lidštější.

Také další postavy působí velice reálně. Drží se svého charakteru a dějové linie, postupně se vyvíjí. Jejich chování je uvěřitelné a logické, nelze je splést nebo zaměnit, každá postava je něčím specifická. Vzájemné interakce jsou působivě napsané, svižné  a posouvají příběh dál. Já se stále nemohu rozhodnout, jestli mám raději Citru (Smrtku Anastázii), nebo Rowana.

Pokud už jste při čtení Smrtky měli pocit, že v knižním posmortálním světě je něco velmi špatně a ve stínech číhá skryté zlo, proti němuž málokdo něco zmůže, v Nimbovi toto tušení bude bít na poplach. Jenže  vy stejně doopravdy nevíte a ani se neodvažujete hádat, co se stane dál. Vždycky to nejhorší možné, věřte mi. Autor dobře ví, jak udržovat vaše emoci v pohybu jako na horské dráze. Knihu navíc ukončil v snad nejnapínavějším okamžiku! 

Nimbus nás zanechává v opravdu patové situaci, ze které zdánlivě není úniku. Skvěle si přichystal pole po závěrečné finále, které bude jistě grandiózní. Můžeme jenom hádat, co si pro nás Neal Shusterman připravil. Jsem si jistá, že nám to všem vyrazí dech. Díky nakladatelství Yoli jsem si mohla přečíst jednu z nejlepších knih, které se mi dostaly do ruky. Je to jedinečný čtenářský zážitek, vřele vám Nimba doporučuji, neboť zábava je zaručena. 95% dávám jenom proto, abych si nechala prostor pro poslední díl, jež snad bude ještě o maličko lepší.


Podělte se se mnou v komentářích o váš názor na Nimba. :)) Pro zájemce: knihu snadno získate zde. 

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


15. 06. 2019

Jak přežít v Londýně?


Ahoj,
tento článek je složen zejména z mých poznatků. Už se pomalu připravuji na následující vysokoškolská léta strávená v tomto pulzujících velkoměstě. Každopádně mých pár rad o tom, jak ušetřit a vyžít v drahém Londýně jako chudý student - přistěhovalec, může zkusit aplikovat úplně každý, kdo se zde na nějaký čas vyskytne.


Když jste turisti, finance jdou trochu stranou. Zkrátka tolik neřešíte, kolik utratíte, protože je to váš čas, vaše odměna a člověk si chce občas dopřát. Jakmile vás však čeká vidina delšího pobytu, musíte začít uvažovat ekonomicky. Zvláště v Londýně, který patří mezi velmi drahé lokace. Ale i tady se dá šikovně ušetřit a najít způsobit, jak si finančně trochu ulevit.


Stejně jako všude jinde, také v Londýně lze nakoupit velmi levně nebo si za potraviny pořádně připlatit. Záleží na vás, co hledáte. Když zajdete do řetězců jako Asda, Aldi, Lidl, popřípadě Morrisons, nakoupíte za hubičku. Trochu víc se vydáte v Sainsburry's či v Tesco, naopak draze vás vyjde Mark & Spencer či Waitrosse. Tyto obchody vynikají kvalitou a bohužel i vysokými cenami. Také v nich ovšem lze sehnat jídlo levně. Poslední dva zmiňované obchody si zakládají zejména na čerstvosti a většina produktů vydrží 2-3 dny a pokud jejich doba trvanlivosti pomalu končí, bývají masivně zlevněné až o 90%. Což se děje denně, takže stačí mít trochu štěstí a můžete si dopřat lahodné saláty, sushi, nebo luxusní dezerty za docela vtipnou cenu. Každopádně i v levnějších marketech narazíte na stejně slevy. Líbí se mi, že se zde snaží jídlem neplýtvat.

Pak je tu ještě jedna skupina řetězců, které nabízejí především potraviny za nízké ceny. Iceland nebo Poundland se specializují právě na nízké ceny. Nakoupíte zde hlavně trvalivější potraviny - obvykle kus za libru, to je fér. Ale na čerstvost jsou rozhodně lepší již zmiňované Mark & Spencer nebo Waitrosse.  Ty také narozdíl od většiny levnějších obchodních řetězců nabízí balení velikostně pro jednoho člověka. Ostatní obchody nutí člověka nakupovat multipacky a rodinná balení, což jako jednotlivec moc neoceníte.


Některé potravinové značky nabízí také široký výběr oblečení, kosmetiky a domácích potřeb v rámci jednoho kamenného obchodu. Třeba v Asdě tedy seženete nejen levné jídlo, ale i oblečení, léky a další. Totéž můžete očekávat v některých obchodech Tesco, Sainsbury, Lidl spíše týdenní akce s oblečení, venkovní vybavení a podobně (stejně jako v Česku). V Poundlandu najdete skoro všechno za symbolickou libru, jídlem to rozhodně nekončí. Já si ovšem nikdy nejsem úplně jistá, jestli můžu například lékům zde věřit. 

Zachce - li se vám oblečení a váš rozpočet je minimální, Primark vás zachrání. Některé věci jsou sice extra nekvalitní, jiné však vydrží dost dlouho. Wilko nabízí spíše domácí potřeby, kosmetiku, také papírnické potřeby a mnoho dalšího. Kvalita je zde docela vysoká a ceny stále nízké. Tiger nabízí mnoho roztomilých, ale také užitečných věcí denní potřeby. Takhle by se dalo pokračovat dlouho. Na ukázku to stačí.



Řekla bych, že tady platí jednoduchý vztah - rychlost a pohodlí na úkor ceny. Nejlevnější varianta v Londýně je červený (ideálně dvoupatrový) autobus. Autobusová doprava funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnů. Se stovkami různých linek se dostanete prakticky kamkoliv. A můžete sedět nahoře (stále si to užívám)! Nicméně musíte počítat s delší dobou dojezdu a jízda obvykle není příliš pohodlná. Malý tip na přestupy: Pokud přestoupíte z jednoho autobusu do jiného v rámci prvního hodiny od zaplacení, neplatíte znovu.

Metro nebo - li Underground / Tube vás vyjde samozřejmě mnohem drazeji s porovnáním s metrem v Praze. Cena roste v rámci jednotlivých zón a zvyšuje se během časů, kde lidé cestují za prací a vrací se domů - to je sakra nefér. Každopádně doba cestování je nesrovnatelně kratší, opravdu nemůžete uvíznout v zácpě. A můžete si vybrat z 11 hezkých barevných linek! ;) Metro nevede všude, ale síť je poměrně hustá. Bohužel po ránu a pozdě odpoledne bývá neskutečně nacpané, takže o pohodlí se tolik mluvit nedá.

Overground může připomínat metro nad zemí, tato železniční služba pokrývá především předměstí Londýna, cenově je na to v podstatě stejně jako Tube. Pak jsou tu samozřejmě vlaky a vlakové linky, které však častěji užijete při cestování do vzdálenějších destinací, nebo centrem na předměstí Londýna. Patří mezi dražší, rychlostně a svojí pohodlností jsou ale nesrovnatelné třeba s autobusovou dopravou.

Stejně vás nejlevněji vyjde chůze, nebo jízda na kole. Takže pokud je cíl za rohem, kašlete na veřejnou dopravu ;). Mít auto v centru Londýna se mi jeví jako celkem zbytečná věc, tady je zácpa skoro pořád, dost řidičů se chová lehce šíleně a provoz je značně nepřehledný. Také vlastnit zde osobní vůz vyjde člověka docela draze.


Služby jsou v Londýně top položka, připravte se, že si dost připlatíte skoro kdekoliv a za cokoliv. Restaurace a bary? Máte - li napnutý rozpočet, musí vám bohužel stačí mražená pizza za libru z Lidlu. Alkohol je... fakt drahý, jít v pátek do baru bude vaši peněženku bolet a v sobotu už si to rozmyslíte - musíte přece zaplatit nájem. Na druhou stranu bary, kavárny a restaurace jsou v závratných cenových výšinách asi všude, jenom tady ještě o trochu výš. Kdyby něco, McDonald´s to jistí, v tomto řetězci se najíte velice levně, ale nevím, jestli se dá považovat za vhodné místo pro nedělní romantický oběd.

Nejen ženy občas řeší úpravy zevnějšku. Vlasy, nehty, make - up a tak dále. Tady pro vás mám příjemnou zprávu. V Londýně není vůbec složité získat takovou službu buď zadarmo, nebo za opravdu nízkou cenu. Luxusní salóny i jednotlivci stále hledají modely na závěrečné zkoušky, nebo vylepšení portfolia.  Vy tedy můžete někomu pomoci a navíc vypadat k světu, aniž byste se finančně vydali na měsíc dopředu. Stačí umět hledat. Já si takhle dopřávám kadeřnické služby, nedávno jsem se odhodlala zkusit sugaring a to všechno zcela zdarma ;).


O vlastním domě, bytě, nebo alespoň malém studiu si většina přistěhalců - studentů může nechat jenom zdát. Cenově snesitelné bývá sdílené bydlení, kdy každý pokoj v domě obývá jiný člověk a platí část nájmu. Když jsou to fajn lidi, může být takové bydlení příjemné. Horší si různé share houses a ubytovny. Já si zatím užívám ve svém prostorném podkrovním pokoji s vlastní koupelnou, který by vydal na malé studio. A hádejte co? Neplatím ani libru. Pracuji totiž jako au - pair. To mimochodem vřele doporučuji, pokud máte dobrý vztah k dětem. Dá vám to víc, než jen ubytování zadarmo - především vás to neskutečně vnitřně obohatí, psychicky zocelí, dovolí vám to vyrůst a posunout se, dá mnoho zkušeností, poznáte skvělé lidi a potrénujete jazyk.

Moc se omlouvám za spousta anglicismů. Zhoubný to vliv Londýna.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Canva.com - neocenitelný to pomocník
07. 06. 2019

6 knih, které znám díky škole



Ahoj,
poté co jsem složila zkoušku dospělosti a obdržela své poslední středoškolské vysvědčení, škola přede mnou po osmi letech defnitivně zavřela dveře a vypustila do světa, abych se zde buď uplatnila nebo ztratila. Já jsem neváhala a zmizela za hranice. Zdravím z Londýna.
Každopádně v dnešním článku se k tématu školy a maturity ještě vrátím. Protože vzdělání je přece základ života. ;)

Myslím, že každý, kdo si tím prošel, mi dá za pravdu: Maturita vezme člověku hodně - čas, nervy, tři stohy papírů a pár propisek, spánek i dobrou náladu. Překvapivě však může také mnoho přinést a obohatit. Například mně dala maturita možnost přečíst si ohromující literární díla, k nimž bych se možná jinak ani nedostala.
Co jiného byste od knihomola mohli čekat, že? :D

POZOR: Texty mohou vyzrazovat důležité body děje.

Obraz Doriana Graye

Oscar Wilde
Související obrázekV době, kdy tento příběh vyšel, se společnost cítila spíše pobouřeně, než aby dokázala ocenit kvality díla. My dnes - již zbavení předsudků našich předků - můžeme s čistým srdcem říct, že se jedná o opravdu znamenitý výtvor, na němž si můžeme nastudovat nejen dekadenci a symbolismu, ale také detailně rozvinuté otázky lidského chování, morálky a tužeb. Díky tomu je knih i dnes velice aktuální a přínosná, byť v sobě nese silný mystický nádech. Obraz - portrét jakožto symbolisticky ztvárněné okno do duše je naprosto geniální způsob, jak promlouvat ke čtenáři o problému, který lidstvo sužuje už od starověku - každý by chtěl být stále mladý a krásný, lidé schovaní za maskou půvabu mohou být ti největší zhýralci.

Pro umocnění zážitku (a z důvodu úspory času) jsem si vybrala audio verzi a jsem z této volby stále velmi nadšená. Možná právě díky tomu mě Obraz Doriana Graye tolik zasáhl. Střídání hlasů postav, hudební a zvukové podbarvení ještě více umocnilo dramatický a tajuplný příběh. Na maturitní seznam kniha rozhodně patří - je nejen poměrně snadná na rozbor, ale také velmi napínavá a nabitá akcí.

Na západní frontě klid

Erich Maria Remarque
Výsledek obrázku pro na západní frontě klid knihaKniha mne oslovila natolik, že jsem jí věnovala samotný článek - recenzi, ačkoliv již byla zrecenzovaná nejméně tisíckrát. Na západní frontě klid spadá totiž do kategorie věčně aktuálních titulů a ačkoliv už jsme více jak 100 let vzdáleni prvnímu válečnému konfliktu lidstva, dílo v sobě ukrývá stále silné poselství. Bylo pro mne nesmírně těžké představit si všechny hrůzy, jimiž si hlavní hrdinové denně procházely. Vůbec jsem se nedokázala ztotožnit s jejich životy, ačkoliv v knize vystupují v úplně stejném věku, ve kterém jsem teď já.

Pouhých 19 let a už znali zabíjení z důvěrně blízké vzdálenosti.

Nejvíce mě odzbrojovala autorova upřímnost a realističnost celého vyprávění. Velmi si takového díla cením, protože poskytuje lidstvu jasné varování - jak moc je válka zbytečná a jak moc bolí. Pokud chcete víc, přečtěte si moji recenzi ZDE.

Čekání na Godota

Samuel Beckett
Výsledek obrázku pro čekání na godotaKnihy se mi buď líbí, a proto pokračuji ve čtení, nebo mě úplně vytáčí, takže je radši někam zahodím, protože se nechci trápit. Čekání na Godota nějakým záhadným způsobem spojovalo oboje. Děj mě rozčiloval svojí cykličností, monotónností, nesmyslností i hrubiánstvím, přesto mě dílo jakýmsi způsobem přitahovalo a já četla dál. Ve výsledku mohu říct, že se mi Čekání vlastně líbilo. Tedy nelíbilo, nemohla bych říct, že mi bylo potěšením ho číst a že bych si ho ráda přečetla znovu. Spíš mě nesmírně zaujalo a nesmazatelně se mi vrylo do paměti. Není se čemu divit - bylo to moje první absurdní drama.

Pokus poslechnout si Čekání na Godota v anglickém jazyce skončil docela fiaskem. Zaprvé jsem tomu rozuměla sotva z poloviny, za druhé můj malý bratr mě odhodlaně požádal, abych laskavě vypnula ty divé zvířecí skřeky. Ale i česká verze je dobrá. Godota se sice nedočkáte, ale dílo máte během chvíle přečtené, pocity ve vás vřou a myslím, že máte u maturity o čemu mluvit.

Velký Gatsby

Francis Scott Fitzgerald
Výsledek obrázku pro velký gatsby ledaVelký Gatsby byl jasnou volbou. Stejnojmenný film s Leonardem DiCapriem v hlavní roli ve mě zanechal velice pozitivní dojmy, ačkoliv v případě vizuálního zpracování jsem si spíš užívala atmosféru, kostýmy a kulisy (a samozřejmě Leonarda ;)). Kniha mne zasáhla více na emoční rovině. Teprve po přečtení knížky, jež jsem mimochodem obdržela jako recenzní výtisk od Ledy, jsem si totiž plně uvědomila, jak moc smutný a tragický celý příběh vlastně je. Jelikož je Francis Scott Fitzgerald nezvykle přesvědčivý vypravěč, dokázala jsem do děje vžít stejně dobře jako při sledování filmu. Dvacátá léta byla krásnou a vzrušující, ale i drsnou a hořkou dobou a Velký Gatsby to vše dokumentuje s nevídanou přesvědčivostí.

Pokud vás tato knížka oslovila, můžete si přečíst celou moji recenzi. 

Saturnin

Zdeněk Jirotka
Výsledek obrázku pro saturnin obálkaAbychom tu neměli jenom zahraniční autory, propašovala jsem sem i jednoho českého. Zdeněk Jirotka a jeho dílo Saturnin si zde místo rozhodně zaslouží. Pro maximální zážitek bych vám doporučila vybrat si Saturnina opět jako audio knihu. Svěží příběh podaný v ich formě, který srší vtipem na všech frontách, ačkoliv hlavní postavy řeší svoje neuvěřitelně vážná životní dramata, mi byl naservírovaný natolik odlehčeným způsobem, že jsem pokaždé naprosto nechala unést příběhem a zapomněla na okolní svět. 
Celá kniha je protkána anglickým humorem, jež mi je velmi blízký. Autor se zřejmě inspiroval spisovatelem Pelhamem Grenvillem Wodehousem a jeho literární postavou komorníkem Jeevesem. Svoji knihu však obohatil o manýry a malé velké problémy české středostavovské společenské vrstvy. Také naplno využil široké možnosti líbezného českého jazyka. Kniha tedy není určena pouze pro zábavu, šikovným způsobem také kritizuje bohatou měšťanskou vrstvu a její nabubřelé návyky a zároveň lehce paroduje klasické romány.

Jestli se chcete pobavit, odpočinout si a ještě splnit jednu maturitní knihu z dvaceti, berte Saturnina všemi deseti.

Farma zvířat

George Orwell
Výsledek obrázku pro farma zvířat rozborGeorge Orwell knihu vydal roku 1945, tedy v období, kdy se finální podoba Sovětského svazu ještě dotvářela. On však byl až znepokojivě věrně schopen předpovědět, jaký směrem se socialistický komunismus bude vyvíjet. A přitom námět jeho díla zní skoro pohádkově - domácí zvířátka se rozhodla osamostatnit a sama si hospodařit. Ale stačí aplikovat pár prvků vytažených ze reality a příběh je rázem na kilometry vzdálený dětskému povídání, naopak působí zlověstně a velmi znepokojivě.

Autor nikdy nevyjádřil k tomu, co celým dílem zamýšlel, avšak i méně pozorný čtenář si ihned dosadí souvislosti. Jednotlivá zvířata až příliš připomínají sovětské vůdce nebo skupiny v socialistickém Rusku, dokonce i jejich jména o mnohém vypovídají, nehledě na tragický vývoj celého příběhu. Osobně si velmi cením každého spisovatele, který dokáže využít svůj talent a pomocí slov a vět chytře poukázat na nebezpečný fenomén ve světě. Vážně zapomeňte na tu větu s pohádkou, zvířata jsou zde použita jako zrcadlo člověka a jeho zrůdných vlastností. Farma zvířat je velmi čtivá a pokud máte alespoň minimální povědomí o vývoji SSSR ve 20. století, určitě vás hodně osloví a donutí přemýšlet.



Četli jste tyto knihy? Co si o nich myslíte? Jak jste se vůbec vy poprali s maturitní četbou?

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Obálky knih jsou použité z jednotlivých nakladatelství, u nichž tyto knihy vyšly.
01. 06. 2019

Dvě města za dva dny

Ahoj,
jak se říká, čas jsou peníze a já s mojí kamarádkou a (nyní už bývalou) spolužačkou jsme se rozhodly to vzít vážně. Docela spontánně v opojné atmosféře rozlučkového víkendu jsme si naplánovaly dvoudenní výlet. Dělali jsme si ambice, že během méně než 48 hodin okusíme krásy dvou evropských měst - Budapešti a Vídně. A to vše s přátelským rozpočtem, avšak maximálním zážitkem.

Náš cestovatelský tým

Kdosi kdysi (a možná ne tak dávno) řekl, že cestovat s kamarádem je účinný způsob, jak ho začít naprosto nesnášet. Já sama jsem spíše preferovala sólo verzi cestování, kdy přátele potkám v cílové destinaci nebo si během výpravy nějaké nové najdu.

Jenže toto byla úplně jiná situace. Naše expedice měla být sladkou tečkou za osmi roky školního trápení a zároveň maturitní odměnou. V obou vybraných městech jsem již byla a líbila se mi představa, že budu smět svoje dojmy a poznatky sdílet s někým dalším. A nakonec, chtěly jsme dokázat, že ten daný jedinec se mýlí a že my dvě se rozhodně po společném výletu nesnášet nebudeme.

 

Toto je náš cestovatelský tým zaujímající odhodlané pózy pravých a neohrožených turistů, kteří se s nadšením vrhají do naprosto spontánních a dobrodružných akcí. Já a Bára - knihomolské duo s vytříbených smyslem pro sarkasmus (ona tedy víc než já :D).

Den první - Do Budapešti daleko

Jelikož jsme 1) ecofriendly a 2) relativně chudí studenti, vybraly jsme si vlakovou dopravu (na přejezd mezi městy jsme nakonec zvolily autobus). Ráno v sedm nástup na nádraží a před námi se rýsovala jízda trvající 5,5 hodiny. Vlak je velmi komfortní způsob dopravy, nikoliv však v případě rozbitého topení, které teplotu v kupé vyhání do nepříjemných teplot, a wi-fi, která náš vagón obchází mílovými kroky. Ale přežily jsme a pak už tu byla jen Budapešť... a déšť.

 

Fakt, že jsme v prvních dvou hodinách pochodování po městě promokly tak, že bychom mohly ponožky ždímat, nás ale neodradil. Já už jsem Budapešť navštívila před třemi roky s rodinkou a strávili jsme zde asi pět dní. Překvapivě dobře jsem se tedy zde orientovala. Na druhou stranu hlavní město Maďarska je podle mého názoru jedno z nejpřehlednějších míst, která jsem navštívila. Taky je mnohem zelenější a klidnější. Šílené davy zuřivých turistů jsme ani na těch nejvýznamnějších lokacích nepotkaly. Čechy jsme za celou dobu zaslechly pouze jednou. My jsme sice nikomu nerozuměly, ale oni taky nerozuměli nám, což bylo možná dobře.


 

Ačkoliv jsme měly k dispozici vlastně jen jedno odpoledne a večer, stihly jsme navštívit mnoho míst. Díky bohu se počasí vylepšilo. Z Markétina ostrova po nábřeží a nahoru na Castlle Hill s Rybářskou baštou, Chrámem sv. Matyáše jezdeckou sochou sv. Štěpána, Labyrintem i samotným zámkem, který je dnes přeměněn na muzeum. Prohlédly jsme si i ostatní přilehlé budovy, zahrady a další udržované prostory. Citadelu a Gellértovy lázně jsme nestíhaly, za to jsme se podívaly na tržnici, prošly jsme se ulicemi plnými obchodů a restaurací - jedna ulice se jmenovala Nádor, viděly obrovské ruské kolo (před třemi lety zde nebylo!), objevily jsme fontánu reagující na lidský pohyb a památník s pohnutou minulostí. Nevynechaly jsme ani slavnou Baziliku sv. Štěpána a samozřejmě parlament, jehož maďarský název Országhaz je pro mne doposud jazykolamem. Na každém místě jsme strávily pořádnou chvíli a zuřivě fotily - ať už památky, nebo taky samy sebe. 

 

Ostatně se můžete podívat na naše instagramové účty a přidat odběr ( maddief.life  bara_kostalova). Na noc jsme si vybraly ubytování v hostelu v centru Budapešti, který navzdory své nízké ceně vypadal opravdu dobře a stylově. Přivítal nás recepční, jež byl dost možná mladší než my, nebo tak minimálně vypadal. Večeři jsme si nakonec uvařily ve zdejší vybavené kuchyňce. Jedno mínus ale hostel měl - i spadnutí špendlíku se rozléhalo jako rána z děla. Noční Pešť očividně bouřlivě žije, takže jsem až do rána poslouchala auta a rozjařené lidské hlasy. Spala jsem jen hezkou hodinku.

Den druhý začal nešťastně

Čekalo nás brzké vstávání, protože jsme chtěly ještě vidět aspoň Náměstí vítězství a pak se včas dostat na autobusové nádraží. Předchozí večer jsme se bavily s milou asijskou ženou, které ujel vlak přímo před nosem a musela se vrátit do hostelu. To jsme vůbec netušily, že to samé se stane i nám a že autobus uvidíme ujíždět směrem Vídeň bez nás na palubě. Jasně, že jsme si koupily jízdenky do dalšího spoje. Akorát cena narostla skoro šestkrát a z low-budget výletu se rázem stala docela drahá záležitost. V autobusu opět nešla wi-fi, dobýt se na záchod bylo skoro nemožné, světla občas náhodně blikala, zřejmě vyloženě vadný kus.

 

Do Vídně jsme však přijeli. Skoro celou dobu mrholilo a my jsme měli na kontě už 27 000 kroků z předešlého dne, i přesto jsme navštívily významné dominanty královského města jako Belvedér a přilehlé zahrady, Svatoštěpánský dóm (v němž zrovna probíhala zádušní mše za Nikyho Laudu, všude stála policie, bodyguardi a kupa nedočkavých přihlížejících) či Hofburg. Vídeňská radnice a parlament stály schované pod lešením (kamkoliv cestuji, tam se nejvýznamnější budovy zrovna opravují), došly jsme na náměstí Marie Terezie oblehlé muzei, pokračovaly ke kostelu sv. Karla, viděly Operní divadlo a zakončily putování nad Sacher dortem. Bohužel, ve Vídni už se srocovaly větší davy divých turistů a nevlézt někomu do záběru se zkrátka nedalo.

  

Nesnášíme se?

Vlakový spoj domů jsme naštěstí stihly. Jenom cesta už se mi zdála nekonečná. Během dvou dní jsem v dopravních prostředcích proseděla až příliš mnoho času. Mimochodem ten den nám příroda nabídla nejkrásnější a nejbarevnější západ slunce v mém dosavadním devatenáctiletém životě.
Během méně než 48 hodin jsme viděly a navštívily drtivou většinu ikonických míst dvou královských měst střední Evropy. Já jsem naprosto spokojená.
A jaký je verdikt? Platí, že pokud cestuješ s kamarádem, začneš ho k smrti nesnášet? Ani ne. Samozřejmě se našly chvilky vzájemného nesouhlasu, rozhořčení, nepochopení a odporu, ale k hádce nedošlo, vlasy jsme si nevytrhaly, dokonce spolu máme stále hezký přátelský vztah. Takže cestovat ve dvou na dva dny se dá, aniž by vám to zničilo přátelství ;)).

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


Fotky jsou ve vlastnictví mne a Báry Košťálové, kopírovat lze pouze se svolením a uvedením autora.


26. 05. 2019

A co teď?


Ahoj,
mluvila jsem o tom hodně a dlouho, zmínku o maturitě jsem propašovala prakticky do každého článku v posledním půl roce. A pak se to najednou stalo. Zkoušku dospělosti jsem úspěšně složila. Kromě krásného papíru, který dostanu, tento fakt také znamená, že staré známé nechávám za sebou a přede mnou se otevírá nová kapitola plná možností. Vzrušující i děsivé.

Omlouvám se za obrovskou odmlku. Maturovala jsem, což stěží někomu uniklo. Skutečně jsem se snažila soustředit na učení (v praxi jsem stejně dělala všechno okolo, jenom ne témata ke zkoušce). příprava nebyla zrovna slavná a důkladná, ale s přehledem stačila. Teď už jsem zase zpět, abych mohla vklouznout do následující životní fáze. 

Konec i začátek
Tato kapitola trvala osm let! Dlouhých osm let v jedné škole se stejnými spolužáky, ve známém kolektivu. Člověk si postupně zvykne na režim gymnazisty, i když by občas nejradši hodil všechno učení za hlavu a odjel hodně daleko. Takové touhy zejména ke konci studia značně sílily. Přesto je jakási hrubě načrtnutá rutina fajn. Pevně daná kostra školního roku, která je dostatečně stabilní, což je uklidňující, zároveň však nabízí spousta skvělých neočekávaných možností. Proběhlo období života, které si spojuji s tolika emocemi, zážitky, úžasnými lidmi i poměrně radikálními změnami mě samotné. A najednou je konec. Něco, co jsem měla už pevně vžité, se nyní nezvratitelně tříští. A já jsem rozpolcená. Na jednu stranu nechci nechat odejít to hezké, trápím se tím, že jsem nucená opustit známé tváře a místa a vrhnout se do cizího a neprozkoumaného světa. Na druhou stranu jsem nesmírně nadšená vidinou možností, které se mi nabízí, vzrušená představou změny a skutečnosti, že si právě teď - v tento moment - mohu docela svobodně plánovat, kam moje další kroky povedou.

Strach i nadšení
Bojím se. Nechci odejít - a já mířím pěkně daleko! Svírá mě jakýsi vtíravý strach, že mě lidé zde prostě zapomenou, že ztratím pevnou základnu. Chápu, že ať půjdu kamkoliv, i tam si najdu spřízněné duše, vytvořím si novou komunitu, ale přechod - to nic a nejistota mezi tím - nahání hrůzu. Jsem nejistá a zmatená. Ráda bych si rychle utřídila všechny svoje priority, ale zatím se v nich solidně plácám.

Jenže více se těším. Cítím se tak moc svobodně, jak to lze v dnešním světě + tak moc svobodně, jak to jde s omezeným rozpočtem, a faktem, že mám sice maturitu, ale s osmiletým gymplem nejsem zrovna extra použitelná. Vnímám, že je načase jít dál. Se svými zájmovými aktivitami bych školní docházku další rok už prostě neudržela nad 75%. V životě je toho tolik, co člověk chce a musí stihnout, takže nesmím ztrácet čas.

Takže co teď?
Nejprve musím zmínit, že jsem poslední dobou zmatená ohledně toho, co je zrovna za den. Jak už nechodím pravidelně do školy, připadá mi, že je pořád víkend. Po maturitě jsem se ještě plně nesžila s myšlenkou, že se najednou nemusím nic učit. Byla jsem zvyklá mít po ruce vždy nějaký sešit nebo učebnici a po nich v každé volné chvilce sáhnout, dávat učení přednost před vším ostatním... A to najednou odpadlo. Vážně divné. Občas se cítím, že nemám co dělat, že je můj život náhle tak pustý.
Za 5 měsíců jsem téměř všechny svoje velké cíle na rok 2019 splnila. To je sice povznášející pocit, ale co teď? Musím rychle vymyslet další plán. Nelíbí se mi, že se nemám na co soustředit. Naštěstí se stačilo trochu zamyslet a ukázalo se, že mám hodně věcí, kterých se chci věnovat.
  • nastoupit na vysokou školu - splnila jsem podmínky pro to, abych mohla být hrdý student University of Westminster, takže se tam ještě musím v září dostavit
  • cestovat - pozítří Budapešť a Vídeň, pak Londýn na 6 týdnů a srpen snad ještě strávím někde jinde + kéž by vyšel Island!
  • soustředit na moji mediální tvorbu - vytvořit vlastní styl, ukotvit a vylepšit blog + vážně pořád přemýšlím i o videotvorbě?
  • pustit se do španělštiny nebo italštiny - nebo dánštiny? Začnu raději zlehka se španělštinou...
  • vydělat si nejen přes prázdniny - to znamená také najít si dobré a dlouhodobé pracovní nabídky zejména v Londýně
  • zkusit štěstí s modelingovou agenturou - prostě mě to chytlo, no...
  • začít cvičit a jíst maximálně zdravě - abych se vůbec mohla v nějaké agentuře ukázat, nemůžu vypadat jako rozpláclá brambora, hezká postava je pro mé sebevědomí a schopnost prosadit se docela důležitá
  • naučit se pracovat s make - upem - druhý James Charles neplánuji být, ale toto umění se mi líbí
  • zanechávat za sebou co nejmenší stopu - tím myslím stopu odpadu a znečištění, snažit se žít co nejvíce přátelsky vůči našemu životnímu prostředí (a i malé věci se počítají)
  • žít spontanně  - po zcela náhlémm rozhodnutí jet vlakem do Budapešti si myslím, že v tomto bodě mám dobře nakročeno.


Let´s live!
Život je krátký a utíká rychle. Na plýtvání nemáme právo. A já mám mnoho snů, plánů a cílů, kterých chci dosáhnout. Líbí se mi motiv začátku. Líbí se mi, že jakoby stojím na počátku nové životní kapitoly, která může ve výsledku vypadat mnohem víc podle mě než ty předchozí. Svět nabízí mnoho věcí, které bych ráda okusila, a příležitostí, které bych ráda využila. Skrývá mnoho úžasných míst, které chci vidět, a lidí, které chci znát. 
Je načase pořádně žít. Správně, ale s chutí.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


canva.com, pexels.com

10. 05. 2019

Modelkou v Miláně


Já plánující svůj život: "Kdybych měla možnost, do Itálie bych se znovu ráda podívala. A speciálně na sever, třeba do města Milán." Plány a představy, kdy a jak do prosnulého města módy zavítám, byly různé. Že se mi to povede v roli modelky, s tím jsem tedy nepočítala.
Talking time je tady! :)



Nedělní čekání
Čtyři dívky se setkávají na letišti Václava Havla. Je kolem osmé hodiny večer. Tři z nich vypadají famózně ( _alisa_shvets_,  adelapatricie a ještě jedna slečna). A pak jsem tu já - stále velmi fascinovaná vývojem událostí... Zhruba tak začalo naše cestovně - pracovní dobrodružství. Ihned na začátku se nám povedlo chytnout dvouhodinové zpoždění letadla, ale i takové nepříjemnosti mají světlé stránky - například nádherný západ slunce nebo kávu z Costy zadarmo.


Abych uvedla věci na pravou míru, s modelingem a focením už nějakou dobu koketuji a baví mě to, ale spíše vážně nevážně a příležitostně. Zatím jsem ale nikdy za prací neletěla do cizího státu, vlastně jsem se zatím nepodílela na tak velké akci (díky  thehairlab).Všechno je jednou poprvé - což vysvětluje, proč zním až moc nadšeně, ačkoliv pro zkušené v branži je toto jenom nudná denní klasika.

Ale zpátky na letiště. Doma jsem byla náležitě poučena o záškodnictví, které mezi dívkami panuje, jenže když jsem se seznámila se svými kolegyněmi, opravdu nejsem neměla pocit, že mi někdo nasype špendlíky do bot a podobně. Naopak jsem se cítila v našem malém kolektivu příjemně.

Když dorazíte do Milána ve dvě rána, osobní řidič připravený odvézt vás na místo ubytování je skutečně velká výhoda. Ten náš se jmenoval "Korádo" a měl moc fajnovou červenou kšiltovku. Hotel, kde jsme bydlely, byl... řekněme, hodně zajímavý, do Grandhotelu Pupp měl docela daleko, recepční byl moc milý, ale mluvil pouze italsky. Vzhledem k tomu, že jsme zde opravdu jenom spaly a snídaly, na tom až tolik nezáleželo. Lokace byla dobrá.

Den první aneb vlasové trápení
Jelikož se jednalo o focení pro kampaň vlasové značky ( framesiofficial), zahrnovalo to pochopitelně vlasovou úpravu, barvu i střih. V některých případech menší, v jiných (jako například u mě) trochu větší.

 

Neoplakala jsem to, věděla jsem, do čeho jdu. I přesto mi chvílí trvalo, než jsem se se změnou sžila. Když si člověk skoro dva roky udržuje image plavé blond a najednou září rudě... Není to úplně malá změna. Navíc mi v prvním okamžiku přišlo strašně zvláštní mít část vlasů vzadu vyholených na krátko. A stvořit vpředu vlnu trvalo neskutečně dlouho a jednalo se o celkem nepříjemný proces. Každopádně odstín červené byl úplně perfektní, celý tým okolo se choval moc příjemně a profesionálně. V salónu jsme strávili 7 hodin, kdyby to někoho zajímalo...

A pak nastala ta část, na niž se těšilo moje cestovatelské já. Objevování Milána. Neměly jsme sice čas projít úplně celé město a navštívit všechna významná místa, nicméně jsme obhlédly centrum, vyfotili se před katedrálou na nádherném náměstí plném holubu, což už tak rozkošné nebylo, prošly známou galerii, dostaly se do hradu, krásného přilehlého parku i k vítěznému oblouku. Dokonce jsme vyzkoušely i milánské metro.

 

  

(omluvám se, že se všechny budovy hroutí, na pečlivé focení nebyl moc čas)

Jídlo, jídlo, jídlo
Stálo za to. Snídaně v našem malém hotýlku se sestávaly zejména z croissantů a "kapuča" (přesný přepis výslovnosti onoho milého italského pána), obědy se pak podávaly formou bufetu, kdy zejména v den focení kuchaři opravdu pestrý a lahodný výběr. Na večeři jsme obdrželi vouchery do luxusní japonské restaurace. Ano, jíst v Itálii asijské speciality nedává úplně smysl, na druhou stranu si nemohu stěžovat, protože jídlo zde bylo vynikající. Jako důkaz přidávám pár fotek.

 


Den druhý - fotíme!
Samotné focení a natáčení mi zabralo třeba hodinu. Zbylý čas se tým hair artistů, make-up artistů, kostymérů věnoval tomu, abych vypadala prostře dokonale. Všichni pracovali velmi profesionálně. Ve studii jsme tedy strávily úplně celý den až do večerních hodin, ale naše čtveřice se shodla na tom, že nám úterý šíleně rychle uteklo. Když se mi zrovna nikdo nepokoušel vytvořit ve vlasech perfektní vlnu, nebo nanést dokonalý make - up či vybrat padnoucí sako, snažila jsem se jako zodpovědný maturant (alert: sarcasm applied) učit, nebo jsem si povídala s naší skupinkou či s modelem, s nimž jsme společně zosobňovali stejný trend a jež byl skutečný profesionál ve svém oboru narozdíl ode mně ( joe_luzi) - buďme upřímní.

Focení a zejména natáčení videí jsem si užila. Česky mluvící fotograf ( karel_losenicky) byl vážně neocenitelný (ačkoliv italština zní fakt dobře a dost jsem si procvičila i anglický jazyk). S červenými vlasy, i když jsem si svůj look nakonec zamilovala, jsem domů neodjela. Shodli jsme se na jakési verzi lososové jakožto finální barvě.


A to je vlastně všechno. Když nepočítám další skvělou večeři a brzké ranní vstávání, abychom stihly všechny obstrukce na letišti i samotný let - naštěstí tentokrát bez zpoždění. Jinak co se týče fotek, videí a promo materiálu, jednalo se o podzimní trendy, takže světlo světa spatří v září. Jsem dost zvědavá. Celou akci považuji za velmi přínosnou zkušenost, možnost poznat úžasné a inspirativní lidi i příjemně strávený čas. Jinými slovy - Maddie je nadšená.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


(Fotky jsou pouze a jedině moje (pouze úvodní obrázek je použit z canva.com), jména instagramových účtů jsem zveřejnila s dobrým úmyslem s účelem podkreslit mé vypravování a pro jejich propagaci)
29. 04. 2019

Vzkaz napříč generacemi │ Na západní frontě klid


Poměrně útlá kniha, která je minimálně pro české studenty zatížená nelichotivou nálepkou "maturitní četba", přesto v sobě skrývá nesmírně silné poselství, jež i 90 let od prvního vydání má velikou moc a sdělnou hodnotu. Na západní frontě klid nabízí krutě upřímné svědectví o generaci, která byla válkou rozbita, i když unikla jejím granátům.

Im Westen nichts Neues, 1928
Erich Maria Remarque / Bohumil Mathesius
Melantrich - Praha, 1929
Pevná vazba,  228 stran

V ruce držím knihu menší než formát A5, docela maličkou modrou knížečku, jejíž úvodní strana hlásá rok vydání 1929, pravděpodobně tedy pochází z úplně prvního českého vydání vůbec. Zpočátku ji čtu s vědomím, že musím, protože jsem ji zařadila do svého maturitního seznamu. Později ji čtu zejména proto, že nemohu přestat, dokud mě nepřeruší krutý konec...

Na západní frontě klid, nejvýznamnější dílo německého prozaika Ericha Marii Remarqua, který umřel před bezmála 50 lety, je transparentním důkazem toho, že maturitní četba zde není proto, aby nás trápila, ale obohatila. Autor se obrací k následujícím generacím, aby poukázal na tu svoji a na skutečnost, jak krutě zasáhla válka do životů všech, narušila tradiční jistoty a pozměnila vnímání reality od úplných základů. Na západní frontě klid je tedy nejen svědectví, ale také varování, které bychom si měli pozorně přečíst.

Výsledek obrázku pro erich maria remarque
Erich Maria Remarque
V ději se dostáváme zhruba do roků 1916 až 1918, válka již naplno propukla v mnoha částech Evropy. V oblasti hranic Německa a Francie, kam je děj situován, zuří nelítostné poziční válčení, každý metr dobyté země je vykoupen životem a utrpením mnoha vojáků. Nejenže je čtenáři naservírovaná zcela nepředstavitelná situace, ale také docela absurdní chování hlavních postav, které jsou válkou již natolik pohlceni, že se chovají mnohdy velmi zvláštně na naše poměry. Právě tento nepřehlédnutelný kontrast prolínající se celou knihou mě zasahoval nejvíc. S jakou samozřejmostí jsou schopni chlapci mého věku vraždit, s jakou chladností se loučí s mrtvými kamarády!

Autor o situacích, z nichž se člověku skoro zvedá žaludek, mluví s překvapivou lehkostí (ač mu jistě nebylo lehko toto psát), mnohdy až lehkou ironií. Čerpá z toho nejcennějšího, a sice vlastních zkušeností a zážitků, které jsou v textu jasně patrné. Jen výpověď, která byla skutečností, může doopravdy hluboce zasáhnout.

Stejně důrazně jako se opírá o vlastní prožitky, zachází i s nejmocnější zbraní spisovatele - jazykem. Naprosto brilantně napsaný příběh, který dokáže po celou dobu udržet plnou pozornost čtenáře, aniž by musel zacházet do nějakých fantazií. Pouze se drží reality, která je pro nás ovšem dnes již natolik vzdálená, že působí spíš jen jako ošklivý sen. Pečlivě volená slova, výtečné vystižení atmosféry i charakteristika a rozpoložení hlavních hrdinů, mnohdy i pouhé drobné detaily působí jako přesně mířené střely kulometu. I v takovém krutém prostředí se nečekaně občas objevuje vhodně zvolený humor, který však neubírá nic z vážnosti situace. Postavy působí neskutečně lidsky, o to těžší je knihu číst.

Po přečtení takové knihy mi bylo opravdu smutno. Nedokážu si představit sebe - v tom samém věku jako Pavel a jeho spolužáci a přátelé - že strádám a nasazuji život na frontě z důvodů, jimž sama příliš nerozumím, že zabíjím lidi, kteří mi nikdy nijak neublížili. Kromě drastických válečných obrazů Remarque totiž také prostřednictvím postav a jejich diskuzí poukazuje na nesmyslnost celého konfliktu, v roli Pavla snaží se zoufale dopátrat odpovědi, za koho vlastně miliony lidí pokládají život. Absurdnost války je zde vyjádřena černě na bílém. Doslova.

Jsem ráda, že se mi kniha Na západní frontě dostala do ruky. Je to jedinečný literární zážitek. Erich Maria Remarque má můj velký obdiv, že dokázal otevřeně mluvit o největší tragédii jeho generace a předat cenné svědectví celému světa a všem následujícím generacím po něm.


Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


20. 04. 2019

Nový kurs nastaven


Ahoj.
Když nevíš co a hledáš inspiraci, napiš informační článek, to se uchytí vždycky...
Avšak nutno dodat, že mám skutečně důvod sdílet takový post, neboť plánuji určité velké / malé změny.

Přes čtyři roky se rozvaluji tady, předtím jsem ještě publikovala na jiné adrese a platformě (takové trochu dětské pokusy) a jistotou mohu říct se nehodlám blogu vzdát. S tím, jak se postupně vyvíjím, moje zájmy i schopnosti se posunují určitým směrem, chci, aby se to odráželo na mé "tvorbě". 

Tiše doufám, že jste si povšimli posunu v obsahu článků, volených témat a snad také i v grafické úpravě. Jenže občas to chce ještě větší změny, o nichž chci dnes mluvit... Abych vás pak tolik nešokovala a vy se mohli psychicky připravit :) Všechny změny značně souvisí s mým osobním životem aka konec střední, nástup na vysokou, konečně konkrétní obor, jiná země, jiný jazyk. Prostě nová kapitola

1. ASI SE BRZY STĚHUJI

Výsledek obrázku pro i am moving gif

Já mám Blogger ráda, je jednoduchý na ovládání, takže ho zvládne i takový počítačový amatér jako já. Pro klasické blogování je více než dostačují, nespornou výhodou je propojení s Google účtem - Gmailem a Google diskem s obrovskou kapacitou úložiště. Líbí se mi tady, to musím přiznat.

Ale v určité fázi začíná být Blogger omezující a hlavně jsou k nalezení lepší, přesto stále dobře dostupné platformy nabízející prvky, které zde nenajdu. Vzhledem k tomu, že si chci platit vlastní doménu, hledám tedy finančně schůdnou a zároveň dostatečně kvalitní možnost. Nejsem momentálně schopná s přesností určit, kam moje kroky povedou, nejspíš hodlám uskutečnit řádný průzkum, abych zjistila, která blogová platforma mi nejvíce vyhovuje. Jakákoliv doporučení jsou vítaná.

2. JAZYKY - LANGUAGES?

To je upřímně oříšek. Češtinu mám moc ráda. Je to krásný a bohatý jazyk, který zatím jako jediný perfektně ovládám a nehodlám se ho vzdát. Na druhou stranu už brzy budu muset začít naplno uvažovat angličtině, neboť odcházím na vysokou školu do Londýna. Chci tak trochu expandovat a do čtenářského okruhu zahrnout i potencionální návštěvníky z anglicky mluvícího prostředí, respektive každého, kdo anglicky rozumí. Blogger sice nabízí funkce Google translate, ale ta je natolik špatná, že většina textu po přeložení nedává absolutně smysl. Nehledě na to, že s mým stylem humoru si překladač taky moc neporadí.

Jak nejschůdnější možnost vidím blog s možností přepínání jazyků - češtiny a angličtiny. Není to sice zrovna nejlepší řešení, každopádně se řadí mezi ty relativně schůdné. S tím tedy souvisí i již zmiňovaná změna platformy. Obecně ale chci blog udržet spíše pro české čtenáře, respektive nechci ztratit možnost hrát si s češtinou, proto zatím úplný přechod do angličtiny neberu v potaz.

3. MOŽNÁ I NOVÝ NÁZEV BUDE

S pojmenováním blogu je to docela ošemetné - je to něco jako vaše značka, pod kterou vás lidí znají a vyhledávají, takže ho nelze měnit tak často jako ponožky, nebo boyfriendy, název blogu by naopak měl zůstat nejlépe po celou dobu vaší zářné kariéry stejný. Obvykle se promítá také do webové adresy. Pro mě působí docela zvláštně, když se adresa a jméno blogu liší, přináší to akorát zmatek. Měnit jméno nelze provést úplně jednoduše. Nemůžete se z dne na den rozhodnout, změnit adresu, název a stát se tak pro vaše čtenáře prakticky ztraceným ve vodách internetu.

V mém případě "Wallet of Infinity" stále funguje, toto označení se mi zatím nezprotivilo, lidé si na něj už dost zvykli. Jenže... Když už jsem se dopracovala k rozhodnutí měnit, nejspíš to vezmu i s názvem a webovou adresou. Tato změna by totiž souvisela i s bodem 4 a 5.

4. YOUTUBE CHANNEL.

Výsledek obrázku pro seriously gif

Slyšela jsem, že prý youtubeři slušně vydělávají, takový vedlejší job by se při studiu určitě hodil...
Ne, předchozí větu nemyslím vážně (ačkoliv co si budeme, nebylo by to špatné...). K tomuto nápadu mně vede hned několik důvodů, i přestože si sama sebe nedokážu představit, jak mluví na kameru kdekoliv, nedej bože na veřejnosti! 

Zaprvé součástí mého budoucního studia je také filmová produkce. Tvoření vlastních videí je myslím skvělý způsob, jak se v tomto oboru zlepšovat. Nehledě na to, že mě filmmaking v poslední době velice nadchnul.

Za druhé si myslím, že některá témata je mnohem lepší a efektnější zpracovat vizuálně, například různé cestovní vlogy, nebo obecně cestování jako téma obecně. Také plánuji nějaká povídání a zážitky z univerzity, což je též těžko cpe do článku.

Kromě toho už dva lidi zcela nezávisle na sobě bez jakéhokoliv mého naznačení, že bych chtěla natáčet, se mě snažili vnutit myšlenku založit si youtube kanál, že prý to je pro mě ideální. Faktem zůstává, že já nejsem takový exhibicionista. Možná vás to překvapí, ale já se před objektivem dost stydím... 

Jinak určitě bych kanál vedla v angličtině. S českými titulky. Možná... Občas, podle míry lenosti :D

5. A JEŠTĚ INSTAGRAM PŘECE!

Současná situace je taková, že mám dva účty, které mají být rozdělené na jakože osobní a jakože blogový, v praxi to tak funguje jenom částečně, já sama v tom mám docela zmatek. Já vlastně nevím... Záležitost "IG účty" se mi ještě nepovedlo efektivně vyřešit. 

Jisté je, že pokud přejmenuji blog, přejmenuji i instagramový účet a pokusím se přesně rozvrhnout, co kam budu sdílet. Taky mě napadlo účty prostě spojit, protože chci, aby mě lidé vnímali jako tu dívku s blogem. Sledují mě totiž vyloženě knihomolové na jedné straně a pak lidičky, které zaujme nějaká moje občas docela hezká fotka alá "Maddie si hraje na modelku". Ráda bych to udělala tak nějak, aby mě lidi sledovali pro všechno. 

Výsledek obrázku pro it doesn't make sense gif

Vlastně bych řekla, že celý článek je takový pochybný, nicméně jsem vám chtěla sdělit moje nejbližší plány. Pokud máte kdokoliv jakékoliv doporučení - ať už ohledně vhodné platformy, otázky jazyků, youtube kanálu či instagramových účtů, jste v komentářích či v soukromé konverzaci vřele vítání.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


14. 04. 2019

Zimní krajina aneb maturita 2019


Ahoj,
písemné maturity jsou už za námi, konečně se doopravdy spustil kolotoč toho, o čem jsme už několik měsíců šeptem mluvili. Není cesty zpět. CERMAT se probírá našimi více či méně povedenými spisovatelskými výplody. Řekla bych, že minimálně pana T. už musí mít plné zuby. :)
Opět šest témat různých slohových útvarů - vyprávění s hororovými prvky, článek o fake news, úřední dopis týkající se charitativního projektu, úvaha o tom, jestli účel světí prostředky, recenzní článek na knihu z maturitního seznamu a také líčení výjevu ze zimní krajiny.

Zhruba 99% maturantů si vybralo klasické a osvědčené vyprávění, tentokrát na téma "Děsuplná noc" s panem T., vlkodlaky, upíry, hřbitovy a dalšími efektivními hororovými motivy. Zbylé procento, kam patřím i já, zalovilo mezi ostatními možnostmi.

Vypravování jsem nepsala především proto, že se mi nechtělo trápit se s vymýšlením nějaké normální zápletky a pak se upsat k smrti, protože krátké vypravování já prostě neumím. Zato líčení... to mě nadmíru zaujalo.

Krok a ještě jeden.
Každý krok je šancí na přežití.

Ty ale vězíš v hlubokých závějích, těžký sníh tě stahuje dolů, brání ti v pohybu, lepí se na tebe, proniká přes vrstvy oblečení, sežehává tvoji kůže nesmírným mrazem, až se ti bolestí zatmívá před očima. 

Zoufale bojuješ s dechem, lapáš po svěžím horském vzduchu, namáhavě plníš prokřehlé plíce. Tvůj sípavý dech je to jediné, co narušuje všudypřítomné, nekonečné, nesmírně hluboké ticho. Jsi sám; sám uprostřed  rozlehlé sněhové pláně, drobná choulící se postavička, černý bod narušující jinak celistvou bělostnou pokrývku. Na pohled sníh vypadá jako jemná, měkká peřinka, do které by ses rád zanořil a oddal se sladkému spánku. Jenže zároveň je příliš bílý a ostře bodá do očí v matné záři odpoledního slunce. především není vůbec měkoučký a příjemný, naopak na dotek studí a drobné zledovatělé krystalky na povrchu drhnou o znecitlivěnou kůži. 

Jaká by to byla krásná scéna jako vystřižená z romantického filmu! Vločky líně krouží ve spirálách dolů, občas poháněné lehkým větříkem, který si s nimi rozverně pohrává. Když ho hra omrzí, nechá vločky tiše dosednout na zem, jako by ji tím chtěl polaskat. Zde se stávají součástí obrovské sněhové masy, naprosto a oddaně se vzdávají vlastní individuality. V dálce se třpytí bělostné vrcholky velikých hor, jež ser hrdě tyčí k výšinám jako by říkaly, že ony jsou vládkyněmi zdejší krajiny.

Čas je zde prázdným pojmem. Kdyby se slunce zvolna nepohybovalo po své nebeské dráze, ani by sis nevšiml, že čas zběsile utíká. A pak je tu samozřejmě ticho. Bájné ticho, které by uvítal leckterý konzumní jedinec unavený hlukem lidské civilizace. Tebe ale dovádí až na hranici nepříčetnosti. Opakovaně ti připomíná, že jsi sám a sám, docela opuštěný uprostřed nehostinné, promrzlé pustiny prakticky pohřbený zaživa, že tu pozvolna tuhneš a vychládáš v závalech ledového sněhu. 

Ne, toto nelze považovat za romantický výjev, pokojnost zimní krajiny doopravdy znamená lhostejnost a zlovůli přírody a pravděpodobně i tvoji smrt. 

Moje "veledílo", prosím. Uvidím,, jak ho ocení nebo zkritizuje CERMAT, hlavně abych prošla že jo. :)) Jinak chci ještě dodat, že letošní výběr témat byl opravdu dobrý, váhala jsem ještě nad recenzním článkem, na druhou stranu recenzní píšu dost a líčení byla jistota.

Pokud jsi maturant, které zadání sis vybral/a? :)
Pokud nejsi maturant, které zadání BY sis vybral/a?

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

04. 04. 2019

Ze života maturanta


Ahoj,
dlouho jsem přemýšlela, jaký článek mám napsat. Hodilo by se něco povzbuzujícího, například "Deset rad, jak přežít maturitní období!" a podobně, jenže jsem zjistila, že takový styl článků mi moc nejde. Já přežívám zejména na dostatečných dávkách sebeironie a cynismu. To je pro mě nejověřenější způsob, jak přežít a dožít v přijatelném mentálním zdraví.

Co tak asi dělá a nad čím přemýšlí průměrný student osmiletého gymnázia? To je skutečně zásadní otázka s velmi překvapivými odpověďmi... Představuji vám Maddie a její současné životní rozpoložení.

 ***

Český jazyk
  • Od té doby, co ses naučila pojem 'Absurdní drama’, dokážeš svůj život perfektně vystihnout dvěma slovy.
  • Při otázce "Co tím autor asi myslel?" si myslíš, že on tím dost možná nemusel myslet vůbec nic.
Společenský seminář


Dějepisný seminář


  • Během cesty vlakem otevřeš knihu Gottwaldovi muži, kterou musíš zpracovat na dějepisný seminář, a celé kupé na tebe začne rázem hledět skrz prsty jako na zarytého komunistu.
  • Pod vlivem té samé knihy se občas přistihneš, že jsi někoho právě málem oslovila soudruhu / soudružko.


Dějepis 

  • Celkově ti komunismus dává zabrat. Při hodinách dějepisu máš chuť se střídavě smát všem na hlavu postaveným nesmyslnostem, které tu za režimu fungovaly, na druhé straně se ti chce brečet nad krutostmi, kterých se komunisté opakovaně dopouštěli. A pak že škola není nebezpečná! Způsobuje při nejmenším mentální labilitu.


Matematika

  • Pláčeš i o matematice. Radostí, že jsi dostala čtyřku a ne pětku. Kdy se to tak hrozně zvrtlo? Bývala jsi skoro premiant.
  • Místo příkladů během matematiky počítáte, kolik litrů alkoholu je třeba nakoupit, aby nikdo nebyl na suchu.
  • Kalkulačku nakonec radši používáš i na výpočty typu 2 + 1, protože co kdyby náhodou...
Výsledek obrázku pro student alcoholic gif

Společenský seminář
  • Na vlastní pěst provádíš výzkum, jestli jednotky OSN a západní velmoci obecně provedli někdy v zemích třetího světa a jiných krizových oblastech pro změnu úspěšný zásah, protože podle vykládané látky většinu obvykle dost po*rali.
  • Ze společenského semináře si taky vždycky odnášíš minimálně dva typy na fakt dobré filmy a tvoje studování se z velké části zakládá právě na jejich sledování.

Tak obecně
  • Stále hledáš hranici mezi leností a vlastní stupiditou.
  • Neskutečně se těším na život poté, ale zároveň si nějak nedokážeš představit, že tyhle lidi - spolužáky a učitele už nebudeš denně vídat. Stala se z toho taková uklidňující rutina.
  • Po většinu času chceš prostě jenom spát.

Výsledek obrázku pro i am serious gif

Dost rozumím tomu, že tento článek chápu především já a možná moji spolužáci, i tak jste se třeba v něčem jakožto současní nebo už bývalí studenti našli. Pište do komentářů ;)

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

25. 03. 2019

Některé jizvy nikdy nezmizí | Filmová recenze


Otázka pro knihomoly a nadšené čtenáře: Už jste četli slavnou tetralogii spisovatele Philipa Reeveho Smrtelné stroje? Právě podle ní je natočen stejnojmenný film, který do kin přišel na konci roku 2018. Moje jediné štěstí zřejmě spočívá v tom, že jsem se knižní předloze úspěšně vyhnula To bych o filmu mluvila asi ještě trochu jinak. 


Výsledek obrázku pro mortal engines movie

Režie: Christian Rivers
Kamera: Simon Raby
Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson
Hudba: Tom Holkenborg (aka Junkie XL)
Hrají: Hera Hilmar, Hugo Weaving, Robert Sheehan, Jihae, Stephen Lang, Leila George, Frankie Adams, Caren Pistoeius, Adrew Lees, Colin Salmon, Ronan Raftery, Joel Tobeck, Patrick Malahide a další

Dobrodružný / Fantasy / Postapokalyptický / Sci - Fi
UK, Nový Zéland / 2018 / 128 minut

Vítejte v postapokalyptické verzi budoucnosti, v níž zemi křižují obrovské monstrózní stroje - pozůstatky původních velkých měst. Jedním z nich je i Londýn, který se vydal na evropskou pevninu lovit ostatní menší stroje, aby uživil svoje hladové motory. Právě na jeho palubě se setkává trojice ústředních postav tajemná dívka s jizvou ve tváři Hester, jež žene vpřed touha pomstít svoji matku, chytrý, dobrosrdečný, ale zoufale nepraktický historik Tom a londýnský muž číslo dvě Thaddeus Valentine, který touží po neomezené moci. Hester se Valentinovi - vrahovi své matky, postaví, ten ovšem vládne větší palebnou silou, proto se dívka záhy ocitá na útěku. Společnost jí dělá právě Tom Natsworthy.

Můj názor

Smrtelné stroje by mohla vystihnout jediná věta. Jsou vizuálně nesmírně přitažlivé a moc dobře se na ně dívá.
Steampunk mě obecně láká a fascinuje, zejména pokud na něho narazím v knihách a filmech. I proto pro mě Smrtelné stroje byly jsou jasnou volbou. Postapokalyptické prostředí stovky let v budoucnosti ohromuje od samého začátku. Hned v úvodu si střihneme napínavou honičku plnou velkolepých vizuálních efektů, souboj monstrózního Londýna a maličkého ubohého městečka, a tím odstartuje velkolepá podívaná nesoucí se v podobném duchu.

Svět stvořený Phillipem Reeveem už sám o sobě skrývá obrovský potenciál a téměř nekonečné možnosti. Navíc je vizuálně velmi kvalitně a efektně zpracován do filmové podoby. Není se čemu divit, velkou část filmového štábu tvořili filmaři, kteří se podíleli na vzniku Hobita, a to byl neskutečný greescreenový div. V rámci marketingové kampaně je se Smrtelnými stroji opakovaně zmiňováno jméno Petera Jacksona, který vdechl život Tolkienově Světozemi, byť on sám se tentokrát spokojil s křeslem producenta a režii přenechal Christianovi Riversovi. VFX efekty jsou zvládnuté na jedničku, na pohled jsem si film maximálně užívala.

O faktu, že film chce být lákavý pro divákovo oko, svědčí i skutečnost, že nás dějem provádí mnohem hezčí verze Hester Shawové. Zatímco ve filmu má pouze nápadnou, avšak nijak nepřekážející jizvu, podle knihy by jí mělo chybět celé oko a většina nosu. Ovšem zkuste si takovou hrdinku nastrčit na plátno... Ohledně hereckých výkonů Hery Hilmar, která Hester ztvárnila, se již nedá hovořit tak obdivně jako o její kráse. Svoji hrála pouze průměrně, nenadchla, ani nezklamala. Více mě oslovil Robert Sheehan aka Tom Natsworthy - nejen že mu to vážně slušelo, jeho postava prošla větším vývojem, proto se herecky mohl projevit více. Jinak ale ve sto procentech zapadá do klasických povařených klišé hrdinů. Hugo Weaving jakožto Thaddeus Valentine má již roli záporáka dobře ozkoušenou, proto byl sázkou na jistotu a tudíž žádným velkým překvapením, ale hrál dobře. To mu nelze upřít.



Kromě již popsaných ústředních postav se ve filmu průběžně objevují další jedinci, kteří přispějí do hlavní dějové linie drobnější zápletkou, nebo se prostě najednou objeví na plátně a urputně se tváří, že k příběhu neodmyslitelně patří a že celou dobu čekali jenom za rohem. Zejména v poslední třetině když se situace již prudce dramatizuje a tempo prudce zrychluje, se jich vyrojí celé hejno a přispějí do všeobecného chaosu. Jako divák podvědomě cítíte, že jsou součástí filmu, ale jejich předchozí existenci si musíte domyslet. Pak je tu ještě další sorta postav, která se dokonce jeví být naprosto zbytečná a jejich existence a činy poněkud neopodstatněné.

Pravý průšvih pak nastává v ději. Nehledě na skutečnost, že celková zápletka originalitou moc neoplývá a většina prvků je více méně klišé, hnací síla a motivace většiny postav je buď úplně pochybná, neboť naopak příliš křečovitá. Drhne už samotné rozdělení na dobré a zlé. Psala jsem, že Hugo Weaving hrál dobře, jenže mě o své zkaženosti nepřesvědčil. Skutečně zlý záporák, jehož bych okamžitě odsoudila, mi ve filmu chyběl. Místo ďábelských a mocichtivých záměrů jsem spíš vnímala urputnou snahu obou stran prostě přežít. Buď my nebo oni. Zároveň se během filmu hned několikrát dostaneme do slepé uličky, nebo narazíme na logickou dějovou propast, kterou musíme s vypětí všech sil a zavřenýma očima překonat.

Smrtelné stroje mají obrovský potenciál, film nám bohužel dovolil jen zběžně nakouknout a to je bolestně málo! Z příběhu si odnesete prchavý pocit okouzlení, dojem, že tohle by mohlo být fakt dobré, ale především zmatek. Více vás pak osloví vizuální stránka, která je perfektní! To ovšem pro dobrý snímek nestačí. Smrtelné stroje tedy doporučuji pouze v případě, že si chcete duševně odpočinete a nehledáte nijaké speciální nároky na obsah, naopak se chcete pouze pokochat - brutálně úžasným steampunkovým prostředím, či krásnými herci ;).


Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


16. 03. 2019

5 top destinations


Ahoj, 
nenechte se zmást, i přestože vydávám cestovatelský článek, za hranice se v nejbližší době bohužel nechystám. Na pořadí dne je samozřejmě maturita (už proniká opravdu do všeho!) a pak musím přijít na to, co (výdělečného) budu dělat během léta. Nicméně plánovat a tvořit si svůj travel bucket list mohu i tak, není - liž pravda? :)

Tady je pět destinací / míst / zemí, do nichž bych se ráda podívala co nejdříve:

Island

Tento opuštěný kus pevniny obklopený hlubokými vodami Atlantického a Severního oceánu mě láká více než půl roku. Už během léta jsem uvažovala o tom, jak moc bych ráda viděla ohromující krásy severské, člověkem téměř nedotčené přírody, tamější faunu a flóru, horké prameny a gejzíry a samozřejmě neskutečnou, dechberoucí polární záři! Zamlouvá se mi představa dostat se na chvíli co možná nejdále z dosahu hlučné člověčí civilizace,láká mě vidina užívala klidu, ticha a nedotčenost přírody. A ty boží fotky, které by z takového výletu byly...!








Austrálie

Mimo můj mateřský světadíl mě to zatím netáhne, avšak Austrálii jakožto jedinou mimoevropskou zemi toužím navštívit co nejdříve. I Austrálie pro mě symbolizuje krásnou a čistou přírodu a ne tolik brutální zásah civilizací, klid a spoustu (pro mě jakožto středoevropana) fascinujících věcí a míst k objevování. S atlasem v ruce je dobře vidno, že Austrálie je nám velmi vzdálená a tudíž dost odlišná - nemluvím jen o endemických zvířecích a rostlinných druzích, což mě tentokrát neděsí, ale spíš láká. Slyšela jsem mnoho vět o přívětivosti tamějších obyvatel a ráda bych se o tom přesvědčila osobně. , S angličtinou jako úřední jazyk bych třeba nebyla hned absolutně ztracená.






Nizozemí

Země tulipánů, větrných mlýnů, země plná řek, říček, kanálů, jezer a jiných rozličných vodních ploch, stát s bohatou historií, kulturní centrum západního pobřeží Evropy. Nizozemí si žádá pozornost z mnoha důvodů - dal by se složit celý seznam. Pokud se tam vydám, určitě nechci minout hlavní město Amsterdam a všechna jeho magická zákoutí, ale také Rotterdam nebo Haag. Návštěva tohoto neobyčejného kousku země by pro mě byla velmi přínosná i z hlediska dějin.







Lotyšsko

Já vlastně ani nevím, jak jsem přišla na to, že bych se ráda zajela / zaletěla podívat do Lotyšskak, není to zrovna nejobvyklejší turistická destinace, ačkoliv já jsem si naprosto jistá, že má návštěvníkům co nabídnout. Severské země mě obecně lákají, což je zvláštní, jelikož já zimu docela snáším dost těžce. Myslím, že v tom bude mít prsty jeden sarkastický Lot, kterého jsem nedávno poznala. Fakt bych chtěla vidět, jestli jsou všichni Lotové takoví :D








Dánsko

Ačkoliv jsem do Dánska již zavítala, byla to příliš krátká návštěva. I přesto jsem si uvědomila, že je to nádherná země, kterou chci prozkoumat a ochutnat víc. Dokonce jsem uvažovala i nad vysokoškolským studiem ve zdejších krajích, což nevyšlo, ale vidím to minimálně na stáž. Taky bych se ráda naučila dánsky a aspoň pár let tu v budoucnu žila. Takže asi chápete, že mě do této severské země skutečně táhne. Zatím jsem prozkoumala pouze Åarhus, druhé největší město Dánska, to hlavní - Kodaň a spousta dalších krás mě ještě čeká.








Poměrně kratičký článek, ale doufám, že se vám můj cestovatelský bucket list líbil. Komentáře jsou vaše pole působnosti, budu moc ráda, pokud se podělíte o svoje top destinace, kam chcete zamířit. Třeba mezi nimi objevím nějaké další zajímavé tipy. :)

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

10. 03. 2019

Your one attempt to live



Čeho se bojíte? Bubáci pod postelí už to asi nejsou. Dokonce ani ti za skříní, na strašidla z pohádek už přece nevěříme. Možná se bojíte být sami v noci venku, bojíte se o své zdraví? Bojíte se snad lidí? Ti mohou ublížit více než leckterý bubák. Každý z nás má své strachy a obavy, jež střídavě ovládá a střídavě ony nad ním přebírají kontrolu...
Já se taky bojím. Ráda prohlašuji, že jsem silná a nezávislá žena. Napůl ve vtipu a řádnou dávkou sarkasmu, napůl to myslím smrtelně vážně a opravdu bych takového stavu dosáhnout chtěla. Ale pak je uvnitř mě také maličká vyděšená dívenka, která by se nejraději prostě schoulila do něčí náruče a už se nemusela nikdy bát.

Pro mě je fatálním strachem možnost, že zklamu. Zklamu samotný život, zklamu toho, kdo mi ho dal. Děsí mě, že těch xx let, které mi byly dány do vínku, nechám protéct mezi prsty, nevyužiji tak, jak bych měla. Tak, jak bych mohla. Zkrátka budu přežívat na místě, kde nechci, s lidmi, jež mě ničí, s prací, jež mi nepřináší pocit naplnění, nikoliv skutečně žít.

Život není jako zkouška na vysoké - tři pokusy a když ji, nedej bože, nezvládáme, můžeme ji většinou převést do dalšího ročníku. Život není hračka made in China za pár korun. Žádný nebohý strhaný dělník v čínské továrně hned nevyrobí nový (a dalších dvě stě navrch, neboť jsem si poměrně dost jistá, že mají přísné a vysoké limity).

Bohužel nejsem budhista a nevěřím na reinkarnaci, koloběh převtělování, pro mě existuje pouze jeden život, jeden pokus a musím se hodně snažit, abych ho žila dobře. Ve svých devatenácti letech, kdy jsem pro celý svět ještě docela mládě, si připadám, jako bych už tolik života měla za sebou! Zní to divně? Už jsem tu celý devatenáct let a nemám vůbec pocit, že bych se někam dostala.
S tím pochopitelně souvisí, že právě teď v druhé polovině maturitního ročníku se přede mnou otevírá budoucnost a veškeré možnosti, které svět nabízí. Já si mohu určit, kterým směrem se vydám, jsem svobodnější více než kdy dřív, co se možností týče. S vědomím, že si nemohu dovolit promarnit ani rok života, se trápím volbou vysoké školy, črtám plány do budoucna, snažím se nějak pochopit, co chci v následujících letech dělat, k čemu směřuji. Jen jednou mi bude dvacet, nebo dvacet pět, jen jednou budu mladá, jen do určitého věku budu moci mít děti. Roky utíkají rychle, mizí jako pára nad hrncem.

Ale nejsem na tom nijak zle. Mám skvělou startovací pozici.

Já si totiž narozdíl od velkého procenta světové populace mohu dovolit plánovat. Protože vím, že jakožto středoevropan v poměrně zapadlé části Země mám solidní šance na dlouhý a bezpečný život. Zřejmě namítáte, že mne kdykoliv může srazit auto, mohu být na palubě letadla, které havaruje, mohu onemocnět a podobně. Jenže moje šance dožít se něčeho jsou i přes toto všechno mnohonásobně vyšší, než se předpokládá u černouška v třetích zemích světa, u politicky nevyhovujících občanů Číny či nebohé syrské dívenky. I když si zrovna nemohu koupit nové auto, nebo odletět na měsíční dovolenou na Maledivy, mám život plný luxusu - protože mohu hledět vpřed a celkem bez obav si plánovat svoji budoucnost. 

Jak moc světlá a úspěšná bude, to z velké části závisí na mém odhodlání, snaze a píli. Na schopnosti dobře rozhodnout a vnímat příležitosti. Nevzdávat se. A právě tady o slovo hlásí onen Strach. Strach, že se vydám špatným směrem, že promarním příležitost, že minu správnou odbočku, že ztratím rok, dva, nebo deset let děláním něčeho, co mě nenaplňuje. Že neudělám to, co bych ráda stihla. Bojím se, že nebudu dost dobrým člověkem pro ostatní, že se nezasadím o trochu dobra ve světě, jež je v mých silách vykonat. Že prostě kardinálně pokazím ten jediný pokus, co mám. 

A pak budu stát na konci cesty, rozpačitě se ohlížet zpět a smutně se ptát, kde se stala chyba. Proč jsem žila život, jaký jsem vlastně nechtěla. Byla to něčí vina, kdo za to může? Já. A tak cítím neuvěřitelný tlak na moji osobu. Kdo na mě tlačí? Stvořitel, rodiče?

Vlastně úplně nikdo. Dostala jsem život a mohu si s ním naložit dle své libosti. Cítím vděčnost a ohromnou zodpovědnost. Nakolik si mohu řídit svoje kroky, natolik si je řídit budu. Jen doufám, že půjdu správným směrem, abych se zpět mohla ohlížet s hrdostí a dobrým pocitem. A taky doufám, že se přestanu bát, že zklamu.
Související obrázek

Těm odvážným vytrvalcům, kteří doputovali až sem, přeji, ať je jejich život takový, jaký chtějí. Plný dobrodružství a nečekaných výzev, nebo naopak klidný bez větších zvratů a dramat, plný nových lidí, nebo starých přátel, prostě jen váš. Ať máte pocit, že jste žili, jak nejlépe jste mohli.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

FACEBOOK × INSTAGRAM (OSOBNÍ) × DATABÁZE KNIH

canva.com, pinterest.com

04. 03. 2019

Starý nový Velký Gatsby

Ahoj. 
Když se řekne Velký Gatsby, každý si rozhodně něco vybaví. Ať už populární film s Leonardem Di Capriem, nebo pochopitelně jeho knižní předlohu, která poprvé vyšla už před téměř 94 lety. Během této doby světlo světa spatřilo mnoho publikací v nejrůznějších podobách, nyní však nakladatelství Leda přichází s novou verzí obohacenou o překrásné ilustrace uměleckého dua Tomski & Polanski.

O knize

The Great Gatsby
Francis Scott Fitzgerald / Published 1925 in New York

Přeložili Rudolf Červinka a Alexandr Tomský
Ilustroval Lukáš Tomek (Tomski&Polanski)
Leda s.r.o.

260 stran / vázaná s přebalem
Romány

Leda republikovala příběh tajuplného, pohádkově bohatého Gatsbyho, jež velký Long Island oslňuje divokými večírky a dokonalým chováním. Lidé si o jeho tajemné minulosti šeptají, nicméně jeho pozvání vždy velmi rádi přijmou. Gatsbymu však jde jen o jediného člověka - Daisy Buchanovou, jež je bohužel provdaná za Toma Buchanana. I přestože to není šťastné manželství, stále kříží Gatsbymu plány. Proto požádá Nicka Carrawaye, jež se na Long Island nedávno přistěhoval za prací, aby mu pomohl jakožto Daisin příbuzný a přítel setkání uskutečnit.

Aby naplnil svůj sen, rozdává se Jay Gatsby citově i hmotně až za hranici možného - a jeho bezmezná touha přivolání tragické ztroskotání.

Můj názor

Kniha vyniká hned několika zajímavými prvky a skutečnosti. Nejvíce upoutá zvolená ich - forma, přičemž vypravěč Nick Carraway je pouze vypravěčem, jež prochází příběhem především jako dobrý a vnímavý pozorovatel, hlavní roli ovšem dostává Jay Gatsby, který hluboce mate nejenom Nicka, ale také čtenáře. Autor dokázal brilantně vykreslit atmosféru panující tehdy v kruzích vyšší společnosti. Na papíře je věrně zachycena Amerika na počátku dvacátých let - Spojené státy míří stále výš a výš, ekonomika roste a sílí, v zemi panuje blahobyt. Zbohatnout není zase tolik těžké - příkladem je samotný Gatsby. Stejně snadné je také ztratit všechno včetně vlastního života.

Jak už to bývá, pozlátko je jenom na povrchu a pod lesklou slupkou, afektovaným chováním, širokými, leč falešnými úsměvy, drahými látkami šatů, dunící muzikou a litry šampaňského se skrývá ošklivá a těžká skutečnost. Pod zářivým zevnějškem kypí veškeré nevyjádřené pocity, vzpomínky a tužby, které mučí. Autorův um vystihnout všechny stránky tehdejšího života, hluboké kontrasty a rozpory, odhalit pravý význam slov a kritizovat bez negace je zkrátka ohromující. Stejně tak si dokázal pohrát i postavami. Každou z nich velmi pečlivě charakterizoval s pomocí mnohých přirovnání a barvitého jazyka.

Celkově se kniha čte dobře, děj má spád, chronologický kompozice se mísí se vzpomínkovými pasážemi, již je však mnohem méně. Děj spíše uhání vpřed výjimečně také obohacen o úvahy samotného vypravěče. Občas jsem narazila na souvětí, jež bylo trochu složitější, dějem se občas prolínají slova, jež mohou působit téměř archaicky, do moderní mluvy rozhodně nezapadají. Velký Gatsby se však čte dobře, mnoho užitých dějových sloves přispívá k čtivosti a dodává příběhu spád a tempo.

I přes veškerou pompu a lesk, až zběsilé nadšení a křečovitou radost si čtenář časem začne uvědomovat tragičnost celého snažení postav, jež potichu vzdychá v příšeří a postupně se dere napovrch, až vyústí ve popisovaný konec. Jak se děj posunoval dál, někdy připomínal skoro až grotesku, zejména chování postav působilo falešně a bláznivě, nicméně tím vším prostupoval smutek, melancholie, beznaděj, kterou vnímavý čtenář znatelně pocítí. Kniha není příliš obsáhlá, uvnitř ale překypuje emocemi. Z jednoho extrému doputuje až k úplně opačnému.

Tomski & Polanski 
Související obrázek
Jak už jsem zmiňovala na začátku, nové vydání Ledy je bohatší o krásné ilustrace kreativního dua - umělců Ilony Polanski a Lukea Tomského, konkrétně Lukáše Tomka. Kresby nesou jeho nezaměnitelný rukopis a doplňují Gatsbyho příběh. Ačkoliv Lukáš obvykle užívá silné a výrazné barvy, v knize od divokých barevných kreací upustil a ilustrace ladil do zlatých a velmi temných odstínů vínové, které místy připomínají skoro hnědou - jinými slovy do barev, které k tématu i období hodí. Ilustrace jsou vytvořené tak, aby příběh pouze jemně podkreslovaly a nechávaly dostatečný prostor pro čtenářovu fantazii. Já jsem si Lukášovy kresby i jeho neobvyklý styl ihned oblíbila, myslím si, že zejména do této knihy skvěle zapadne.

Navštivte také jeho webovou stránku.

Velký Gatsby je důkazem, že povinná četba k maturitě není jen čiré zlo. Já jsem si Velkého Gatsby, který je také v letošním výběru, přečetla ráda a splnila dvacetinu seznamu bez námahy a s nadšením. Snadno jsem spojila povinnost s tím příjemným. Čtení mi prosvětlily zajímavé ilustrace, takže pokud knihy máte nejen na čtení, ale také na koukání, vřele doporučuji právě nové Ledovské vydání.

Hodnocení

Grafická stránka
80%

Obsah
80%

Za výtisk srdečně děkuji nakladatelství Leda.

Šup sem pořídit si vlastní knížku.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

FACEBOOK × INSTAGRAM (OSOBNÍ) × DATABÁZE KNIH

Fotky jsou moje a jen moje, použití pouze se svolením. ;)
23. 02. 2019

Lehké předmaturitní deprese


Ahoj,
správně bych měla napsat a zveřejnit recenzi na Velkého Gatsbyho - nové ilustrované vydání od Ledy, jenže nejsem schopná dát dohromady svoje myšlenky a názory, slova mi zmatečně krouží v hlavě, prostě úplný výpadek. Navíc pokus uvažovat mě okamžitě vyčerpává natolik, že se raději vzdávám dalších pokusů.
Aneb maturitní ročník dává docela zabrat.


Malou útěchou budiž mi skutečnost, že očividně nejsem jediná, komu čekání na maturitu bere životní elán a schopnost stoprocentní regenerace. Minimálně v naší třídě se poslední dobou objevuje zajímavý trend nápadně připomínající výjevy z absurdních dramat Samuela Becketta - tedy naprosto kouzelné, leč nesmyslné rozhovory, jimž zřejmě rozumí pouze maturanti.

Dovolte mi sdílet pár z nich. Naprosto anonymně a bez pokusu někoho urazit.


Čekání na Godota maturitu #1

Krátké navození atmosféry:
CH1: Čekali jsme.
CH2: Cože?
CH1: A pořád čekáme.
CH2: Pořád?
CH1: Ano. Ještě to chvíli potrvá.
CH3: Dává to docela zabrat.
CH2: Na co vlastně čekáte?
CH3: Na co čekáme?
*Ohlédne se na CH1.*
CH1: Na maturitu přece!
CH2: To zní dobře, jdu čekat s vámi.

***

Uprostřed hodiny matiky, sekundová ručička líně obkresluje kruhy na hodinách, třídou se nesou těžké povzdechy, šoupání nohou, křída klouže po tabuli, učitelka energeticky rozhazuje rukama, z lavic na ni zoufale / vyčerpaně / nevěřícně hledí dvacet párů očí - bohatá účast!

Třetí lavice, prostřední řada:
M: Hele...
B: Na příjmu.
M: My jsme si nedopsaly tu písemku.
B: Jakou písemku?
M: Z matiky.
B: Jo, fakt.
*M hodí pohled "vždyť to říkám".*
B: Z čeho to vlastně bylo?
M: Já nevím. Složené derivace...?
B: Pravděpodobně.
M: Tak kdy?
B: Co?
M: Kdy si to dopíšeme?
B: Co pondělí?
M: Ne, to toho už máme moc!
B: Co máme?
M: Drama a zkouší ze semináře.
B: Ale máš víkend na to.
M: Jenže to je víkend.
B: A?
M: Prostě víkend, dáváš se psychicky do kupy a tak.
B: Pravda.
M: Pátek?
B: To nemáme matiku.
M: No jo, vlastně. 
*B hodí pohled "vždyť to říkám".*
M: Takže?
B: Dáme si vědět v neděli večer?
M: Dobře. Musíme si tu písemku napsat.
B: Musíme?
M: No.
B: Já asi nechci.
M: Aha. Ale je to jednoduchý.
B: Já si napíšu časem.
M: ---

***

Pátek. Hodina literatury. Pozornost studentů klesá strmě dolů. 
Rozbor úryvku z knihy. Pardon, pokus o rozbor úryvku z knihy.
Kantor: Povězte mi, o čem jste se v ukázce dočetli. Někdo, kdo ještě nemluvil.
*Pátravě se rozhlíží*
Kantor: Tak třeba ty, L.
L: Hm.
Kantor: Tys tu nebyl, ty ses někde coural.
L: No, já jsem měl doktory. Zubaře, daroval jsem krev...
Kantor: Takže ses coural.
L: Jo.
*S nevolí vzdal pokus objasnit situaci.*
Kantor: Tak povídej.
L: Já to nečetl.
Kantor: Aha, kdo to tedy četl.
*Ticho. Hrobové.*


***

Čekání před učebnou na kantora, jež se odmítá (pravděpodobně z trucu) dostavit.
N: Kdo chybí?
L: Myslím, že M. a K., ale ty mají individuál (= individuální učební plán).
N: F je tady?
F: Jo, dovolila jsem si zúčastnit se.
*L na na F obrátí se zábleskem zájmu v očích obrátí.*
L: Ty máš individuál?
F: Ne... Ale možná bych si ho měla dát.
L: No proč ne?
F: Oni by mi něco našli, depresi nebo schizofrenii určitě.
L: Taky přemýšlím, že řeknu doktorce.
F: Až se skoro bojím, co by mi diagnostikovali.
*Odmlka.*
F: To by mě možná i rovnou zavřeli někam do ústavu.
N: Vždyť my už v jednom ústavu jsme.

Snad raději již nepokračovat dále, další perličky si nechám na možné pokračování. Ale prostě pochopení naší žalostné situace to jistě stačí. Mnozí z vás pravděpodobně namítají, že se jedná jenom o hloupou maturitu. Ale oni zde vůbec nejde. Nejhorší je totiž čekání. Čekání na maturitu.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

FACEBOOK × INSTAGRAM (OSOBNÍ) × DATABÁZE KNIH

Fotky jsou moje a jen moje, použití pouze se svolením. ;)
14. 02. 2019

Vyrazme si do kina 2019/1


Jenom měsíc a půl zpoždění? To ještě docela ujde!
Ráda bych se podívala na nejžhavější filmové novinky v kinech za první čtvrtletí nového roku, které si rozhodně nesmím nechat ujít.

Zpátky v Česku, zpátky ve škole, o nějakém cestování si teď před maturitou mohu nechat akorát zdát (a taky si na to prve vydělat ;)), proto se snažím alespoň rozptýlit novými zajímavými filmy, které přichází letos do kin. A není jich málo. 
(Upozorňuji: do českých kin! V zahraničí to můžete mít trochu jinak.)

Ráda bych s vámi sdílela must - see filmy za leden, únor a březen, zkrátka první čtvrtrok. Budu ráda za zpětnou vazbu a doporučení.

KURKS


Film vychází ze skutečné události roku 2000, kdy údajně nepotopitelnou ruskou jadernou ponorkou K-141 Kurks otřese několik mohutných výbuchů. Pro celou posádku začíná boj s časem, boj o holé životy. Ve snímku září velká herecká esa jako například Colin Firth či Lea Seydoux, natáčelo se v Belgii a Francii. Záběry vypadají velmi realisticky a autenticky, protože se natáčelo ve skutečné ponorce Le Redoutable, film slibuje i mnoho napětí a velmi dramatické scény.

Režie: Thomas Vintenberg, v kinech od 17.1.

Glass



Po shlédnutí Rozpolceného jsem byla stejnou měrou nadšená i znepokojená, James McAvoy v roli Kevina ukrývajícího v sobě 23 různých osobností, předvedl obdivuhodný výkon. Letos se do kin dostalo i pokračování, které mimo jiné obohatí například Bruce Willis či Samuel L. Jackson. Film Skleněný spojuje dva samostatné filmy Vyvolený a již zmiňovaný Rozpolcený, takže je rozhodně na co se těšit.

Režie: M. Night Shyamalan, v kinech od 17.1. 

The Apparition




Když už jsem nedávno v Vatikánu osobně byla, přece si nemohu nechat ujít film, jež se z velké části odehrává právě tam. To dává smysl, že ano? Není však jediný důvod, proč mě snímek The Apparition zaujal. Jelikož jsem věřící, mám k tomuto tématu trochu odlišné postoje než většina diváků a film mě zajímá už pouze z náboženského hlediska, nehledě na ohromnou dávku mysteriózna, které mě také láká.

Režie: Xavier Giannoli, v kinech od 17.1.

JOURNAL 64



Jussi Adler-Olsen píše skvělé krimi thrillery, na tom se shodne většina čtenářů. Složka 64 má tedy velmi dobrý příběhový základ navíc založený na skutečné kapitole dánských dějin. Ve čtvrtém pokračování dostává Carl rck další nevyřešený případ - půlstoletí staré děsivé tajemství ostrova Sprogø nějak souvisí se třemi mumifikovanými těly v jednom kodaňském bytě. A čtvrtá židle u stolu je prázdná. Kdo, jak a proč? Na palčivé otázky samozřejmě chceme odpověď. Já jsem knihu zatím nečetla, o to více jsem zvědavá na film.

Režie: Christoffer Boe, v kinech od 24.1.

Escape room



Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet únikovou místnost, avšak jsem si docela jistá, že po shlédnutí Escape Room od takových nápadů upustím. Šest naprostých cizinců se setká v jedné místnosti a jejich úkol je prostý - uniknout. Nejprve se zdá, že jde jen o zajímavou hru, než pochopí, že jim jde o život. Napětí a nervydrásající okamžiky zaručeny.

Režie: Adam Robitel, v kinech od 31.1.

Kafarnaum



Snímek, jež byl divákům poprvé představen na filmovém festivalu v Cannes, vypráví šokující a silný příběh. Teprve dvanáctiletý chlapec žaluje vlastní rodiče za to, že mu dali život. Režisérka Nadine Lanaki nás zavede do nejchudších slumů v pobřežním státě Libanon. Očima malého dítěte poukazuje na otřesné podmínky a každodenní strasti zdejších obyvatel, zároveň však film obohacuje i  o záblesky radosti, humoru a naděje.

Režie: Nadine Lanaki, v kinech od 21.2.

Captain Marvel



Ačkoliv mě poslední filmy od Marvelu tolik neoslovily a celkově mám dojem neustálého opakování se v základních motivech a výstavbě filmu, Captain Marvel nelze vynechat. Nepochybuji o tom, že opět srazím s velkým množstvím klišé, na Captain Marvel je ovšem nesporně zajímavý návrat do devadesátých let a feministický podtón celého filmu.

Režie: Anna Boden, Ryan Fleck, v kinech od  7.3. 2019

US



Nejsem fanoušek hororů, vždycky umírám hrůzou a celkově takové dobrovolné mučení neuznávám. Nicméně horor My mě velmi oslovil nejen díky hlavní hrdince, jež ztvárňuje Lupita Nyong´o, ale také brilatnímu vykreslení děsivé atmosféry a množství drobných, ale velmi působivých prvků způsobující pocit absolutní bezmoci a hrůzy.

Režie: Jordan Peele, v kinech od 28.3.

Westwood: Punk, Icon, Activist



Jsem si jistá, že jak napovídá název, toto bude opravdu silný dokumentární film podaný naprosto ohromující a zábavnou formou. Vivienne patří mezi výrazné osobnosti módního světa a určitě si zaslouží poctu v podobě dobrého filmu, který přiblíží mnohé z jejího pestrého a nespoutaného života.

Režie: Lorna Tucker, v kinech 28.3.

Pokud se vám nechce do kina, můžete se podívat, zda lze zakoupit dvd verzi.
ZDE

To je ode mně dnes vše. Vybrala jsem 10 filmů, které mě nejvíce oslovily. Pokud vy máte nějaké další zajímavé tipy, nebo jste již zmiňované kousky viděli a chcete se podělit o názor, určitě pište.


Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


09. 02. 2019

Sedmkrát Řím


Můj první večer v Říme, výraz totálního zmatení na tváři a později i neskutečné úlevy, když se mi konečně povedlo ukořistit lístek na dopravu. Docela opuštěná a offline ve městě, kde všichni mluví sice krásnou melodickou italštinou, pro mě však zcela nesrozumitelně. A pak jsem v metru náhodou potkala a oslovila čínskou dívku zhruba mého věku a staly se z nás parťačky na následujících pár dní.


Bylo mi dopřáno pouze tři a půl dne v Římě a za tu dobu jsem nastřádala mnoho vjemů, informací, zážitků a skutečností, z nichž některé se mi na italské metropoli a místních zamlouvaly, a které mě naopak trošku iritovaly. Pojďte se mnou na krátce nahlédnou do krás a tajů životem kypícího velkoměsta.

Od starověkého Říma po současnost
Miluji Řím pro jeho neuvěřitelně ohromující architekturu z nejrůznějších období lidstva, od dávného starověku až po současnost. Dva tisíce let staré monumentální stavby, jejichž ohromné rozměry berou dech a nutí nás obdivovat genialitu tehdejších stavitelů, jen tak stojí vedle moderní užitkových budov, které v sobě ovšem také skrývají typický italský styl. Můj nejsilnější dojem z Říma je asi takový, že všechny architektonické památky jsou nepochopitelně obrovské

Ten autobus se rozpadne, já to vím!
Nebojte se, veřejná doprava v Říme funguje docela dobře. Řekla bych, že ze zhruba 95 procent váš autobus skutečně přijede, ačkoliv raději počítejte s několika minutami zpoždění, jízdní řády zde mají spíše symbolický význam. Já ovšem se svým štěstím spadám do zbylé pětiprocentní kategorie, několikrát jsem zažila velmi nepříjemné chvilky. Další velice nejistý okamžik byl, když jsem sice úspěšně ukořistila autobus, ten ovšem během jízdy zněl, jako by se měl v další zatáčce naprosto a nenávratně rozsypat.

To si zamilujete
Jídlo, jídlo, jídlo. Tento pojem získává v Itálii úplně jiný, barevnější, sytější význam. Je prostě dobré, skvělé, vynikající. Faktem je, že suroviny jsou v drtivé většině mnohem kvalitnější a Italové prostě vařit umí, mně ale z nějakého neznámého důvodu i Kinder Bueno ze supermarketu chutnalo mnohem líp. Já vím, to už asi přeháním, nicméně po stránce stravovací jsem si pár dní v Římě užila naplno. 

Prostě Italové
Italové jsou milí, velmi přátelští a to možná více než jsme my chladní Češi zvyklí. Tento odstavec nemá nikoho kritizovat, faktem však zůstává, že český národ vnímám jako mnohem uzavřenější a odtažitější, takže takový italský přístup může člověka trochu překvapit. Oni jsou sví a upřímní, což ze začátku může být maličko nepříjemné nebo děsivé, ale pokud je poznáte, váš dojem bude veskrze kladný. Co mi ovšem vadilo po celou dobu, byly mužské pohledy. Žádný decentní pohled stranou, oni na vás prostě upřeně koukají po celou dobu, co vás míjejí.

15 stupňů, umírám horkem
Dokážete si představit ten šok, když jsem přicestovala z chladného Londýna, kde pršelo, dokonce sněžilo a prostě mrzlo do neuvěřitelných 15 stupňů nad nulou? Měla jsem silné nutkání se odstrojovat jednu vrstvu po druhé, čepice a šála mohly zůstat v kufru, občas i bunda šla dolů. V únoru musíte mít samozřejmě trochu štěstí, aby vás zastihlo tak krásné a příjemné počasí. Na druhou stranu v létě zde bývá horko k zalknutí, proto si myslím, že je možná mnohem lepší vyrazit po památkách v období února, března, popřípadě brzkého podzimu.

#italianmood
Dává to dost smysl, že se do Itálie jezdí na dovolenou, protože si zde můžete skutečně odpočinout. Žádný skutečný spěch a shon, málokdo vám řekne, že je busy. Denní režim je také posunutý, pozdější stávání a pozdější uléhání do postele, mnoho obchodů otevírá až v deset, zavírá v osm, nač se zbytečně přetěžovat, že? Oproti uhoněnému Londýnu, kde naopak každý je nesmírně časově vytížený a pokud není, je něco opravdu špatně, je to opravdu nádherná změna. Sice vezme nějaký čas se do této klidné italské nálady dostat a tři dny jsou bohužel málo, ale myslím, že bych to milovala.

Jezdí šíleně, ale nebourají. Prý...
Nechtěla bych se učit řídit v Itálii, v Říme teprve ne, protože celá dopravní situace působí jako jeden obrovský chaos, podle pravidel se tu sice řídí napravo, ale o tom bych silně pochybovala. Navíc se mezi auty proplétají motocykly (já jsem se směla na jednom projet nočním Římem, což rozhodně patří mezi top zážitky) a je velmi s podivem, že nevidíte autonehodu na každém rohu. Ale Italové prý nebourají a navíc ulice jsou buď velmi široké, nebo uzoučké, ale těmi nikdo nejezdí.


Na Římu je naprosto úžasné, že si zachoval svoje jedinečné kouzlo a historickou tvář. Modernější výstavba absolutně nijak nenarušuje ozvěnu minulých ér, starověkých, středověkých i novověkých obyvatel. Jedno město pojímá a spojuje přes 2000 let lidského vývoje. Že se jedná o metropoli, nejvíc připomínají asi turisté. Dobré jídlo a většinou i počasí je také zaručeno. Vlastně nemáte jediný důvod, proč byste se měli Římu vyhýbat. Já jsem mohla město poznat velmi z blízka díky couchsurfingu a myslím, že jsem se opět zamilovala a že se tam vrátím.


Co vy a hlavní italské město Řím?


Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

FACEBOOK × INSTAGRAM (OSOBNÍ) × DATABÁZE KNIH

Fotky jsou moje a jen moje, použití pouze se svolením. ;)
05. 02. 2019

Na cestách v zimě │ Část první



Zmocňuje se mě pocit nadšení, štěstí. Sluchátka v uších, batoh na zádech, za sebou táhnu zavazadlo, hbitě kráčím dlouhou letištní halou. Docela neovladatelně se musím usmát. Přiznávám, že jsem dost nervózní, vždyť neletím do Česka jako obvykle, nasedám na palubu letadla mířícího do Říma obohacená několika matčinými telefonáty, že Řím je doupě mafie, vrahů a zlodějů a že to nejspíš nepřežiju.


Ano, opět jsem se podívala do Londýna. Jelikož se to však už stává trochu nudnou záležitostí, rozhodla jsem se zpestřit si svůj výlet zajížďkou do Říma. Nevadí, že už si načítám absenci na další pololetí, nevadí, že po dobrodružství budu skoro na mizině, to nejsou dost pádné argumenty k tomu, abych uprostřed zimy trošku necestovala. Pojďte se mnou, chcete – li. Dnes je na pořadí dne Londýn.

Londýn & skotsko-ukrajinsko-lotyšská společnost
Cestovat není v dnešní době nic složitého z logistického i finančního hlediska. Stačí plánovat dopředu a mít v cílové destinaci kontakty. Já kontakt měla, ale kvůli nepředvídatelnému vývoji situace, jež je poměrně složitý na rozebrání, jsme se já i můj kontakt (můj skotský přítel, u nějž jsem o jeho skotském původu donedávna netušila, ví J) ocitli ubytováni v domě s ukrajinsko-lotyšským osazenstvem. Tím pádem se mi během skoro týdenního pobytu povedlo uplatit a procvičit nejen angličtinu, ale také ruštinu.

Od Kingsmana k nultému poledníku

Pokud chcete znát turistický cíl mého výletu, mohla tak nazvat nalezení Kingsman & Mr. Porter obchodu. Však víte, ne? Toho z filmu. A také jsem si stoupla na nultý poledník, ačkoliv to obnášelo procestovat celý Londýn od západu na východ. Výhled však stál za to, Greenwich je kouzelný kus země, skoro ničím nepřipomíná rušné centrum Londýna. Spíš vypadá jako klidné anglické pobřeží, jenom moře chybí. Podnikla jsem procházky nejen po parcích, ale také ve čtvrti s těmi nejdražšími obchody, dokonce jsme zašly do Victoria Secret shopu, ačkoliv nám s kamarádkou poněkud scházelo nadšení, jímž oplývaly ostatní děvčata a dámy okolo nás. Sehnala jsem knížku pro učitelku, to je taky velka věc. Velice mě těší, že moje orientace v metropoli se pohybuje skoro na úrovni profesionála.

A pak jsou tu lidi
Mnohem víc jsem si ovšem užila Londýn z hlediska setkání se se zajímavými lidmi. Nejen s těmi, co již znám - tato setkání byla v každém případě moc příjemná, přátelská, vtipná i poučná. Děkuji Merilin za trpělivost při mém nadšeném obíhání Londýna, Andy mě doufám bude informovat o žití si jeho nové rostlinky. Poprvé jsem potkala člověka skrze couchsurfing, milého a inteligentního Angličana s arabskými kořeny, jež chová nadšení pro mnoho stejných věcí a docela náhodou míří jako já ve skoro stejnou dobu do Itálie. Nejen, že díky němu mám fotku s nultým poledníkem, také jsem si úžasně procvičila anglický jazyk.


Moji hostitelé, u nichž jsem opravdu skončila spíš náhodou, si zaslouží samostatný odstavec. Díky nim jsem si totiž potrénovala nejen angličtinu, překvapivě se mi naskytla možnost mluvit i rusky. Jelikož ukrajinština je velmi podobná a pokud jste Lot, skoro stoprocentně mluvíte rusky. Ať už to byl Anton, Tanya, nebo Martin (snad jim nevadí, že je jmenuji), s každým z nich jsem si skvěle popovídala o vážných i zcela nevážných věcech, dozvěděla se spoustu cenných informací a zároveň se mnohokrát upřímně zasmála, tak úžasné lidi myslím nepotkáváte často.
 
Nejde nemilovat Londýn. I když byla neskutečná zima a deštivo, v noci krásně sněžilo, ale ráno na ulicích čekala břečka, skoro hotová povodeň (ale co bych chtěla na přelomu ledna a února?), pro mě to bylo opět několik krásných dní. Z nějakého zřejmě vyššího důvodu se mi téměř vždy podaří narazit na lidi podobného mínění, světonázoru či se společnými zájmy, s nimiž si rozumím a mám si s nimi co říct. Náhoda? Nemyslím si.

Jak už jsem psala, nyní je na pořadí dne Řím, což mě děsí a fascinuje zároveň. Absolutně neumím italsky, v životě jsem v Itálii nebyla, nejspíš si ani nedokážu koupit lístek na vlak, podle mínění mé maminky a tety budu okradena, unesena a zabita, chystám se potkat cizí lidi, ale stejně jsem absolutně nadšená.

Let´s travel, guys!
Druhá část brzy.

Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)

01. 02. 2019

Vše, co nevíte o digitální nomádství


Ahoj,
užívám si zimy Londýna, zatímco sepisuji tento článek. Dostala jsem skvělou příležitost přečíst si ještě před samotným vydáním knihu o digitálním nomádství, freelancingu, podnikáním a o všem, co by mě jakožto čtenáře a potencionálního budoucího digitálního nomáda mohlo v této souvislosti zajímat. A věřte, že skutečně zajímá.


Jarek Mikeš

Výsledek obrázku pro jarek mikeÅ¡To je jméno autora této knihy. Myslím, že pro mnohé z vás není žádný problém si ke jménu přiřadit i obličej, protože Jarek Mikeš je velkou osobností internetového světa. Můžete si ho spojit například s blogem jsemdigitalni.cz nebo platformou digimadi.com, několika internetovými portály a magazíny či hromadou start - upu, na nichž se podílel. Mimoto je leaderem v projektu Digitální rodina, pořádá Festival digitálních nomádů a vyvíjí software Digitální kancelář. Je to zkrátka velmi aktivní člověk, který ve světě internetu a online podnikání opravdu vyzná. Nyní přichází s knihou 100 otázek, na které je lepší zeptat.
100 otázek, na které je lepší se zeptat

Celkem tři měsíce sbíral Jarek Mikeš prostřednictvím dotazníku otázky týkající se digitálního podnikání a nomádství. Poté z nich vybral 100 nejzajímavějších a postupně každou z nich zodpověděl. Do svých odpovědí promítl svoje pozitivní i negativní zkušenosti sesbírané za více než dvacet let aktivního účinkování v oboru. Výsledkem je kniha o 228 stranách, kterou by si měl přečíst každý, kdo jeví zájem o podnikání na volné noze v divokých vodách internetu. 

Pojem digitální nomád či freelancer vám bezpochyby něco říká. Pro mnohé je tento životní styl možná velmi lákavý, protože nabízí obrovskou profesní svobodu. Digitální nomád obvykle není spoután hranicemi své kanceláře, naopak je před ním otevřený celý svět. Na druhou stranu to s sebou nese mnoho povinností, nelze jen cestovat a užívat, je tu určitý časový závazek, povinnosti vůči zákazníkům, společnostem a podobně. Digitální nomádství je odrazem a výsledkem evoluce pracovního trhu, trend posledních let způsobený především snadnou dostupností internetu téměř kdekoliv na světě a ohromnému rozvoji digitálních technologií.

Kniha se skládá ze sedmi tématických částí. Postupně se tedy dozvíte cenné informace týkající se digitálního nomádství, poté se autor přesouvá k otázkám zaměřeným na blog, následuje téma peněz, podnikání a práce, osobního rozvoje, zabývá se také marketingem a nakonec nakoukneme do tajů webových stránek. Jako bonus si můžete přečíst rozhovor s Jarkem Mikešem zpracovaný Pavlou Lokajovou.


Díky stylu otázek a odpovědí je kniha velmi přehledná a čtivá. Není to sice úplně nejlepší koncept pro knižní dílo, zde ale nalézá skvělé uplatnění. Odpovědi jsou navíc vždy jasné a k tématu, rozhodně se dozvíte vše zásadní a důležité. Díky tomu, že autor odpovídá na otázky, jež sesbíral od samotných čtenářů a zájemců o dané téma, od začátku tedy úzce spolupracoval s publikem, mluví o věcech, jež jedince, který chce s digitálním nomádstvím začít, mohou skutečně zajímat. Navíc se vyjadřuje naprosto srozumitelně skrze pojmy, s nimiž nebudete mít žádný problém. Samozřejmě se předpokládá, že dosahujete určitých znalostí ve využívání internetu, ale rozhodně s knihou nedostanete do vod nesrozumitelných odborných termínů.
Nejen po obsahové, ale také po grafické stránce je kniha velmi dobře zpracovaná. Obálka se sice může zdá trochu nezajímavá, design vnitřku vám to ovšem nahradí. Mně například velmi pozitivně oslovilo, že téměř za každou kapitolou, tedy zodpovězenou otázkou, se nachází prostor pro čtenářovy myšlenky a nápady. 

Během zodpovídání otázek Jarek Mikeš často odkazuje například na blog jsemdigitalni.cz, který nabízí daná témata zpracovaná mnohem podrobněji. Pokud tedy chcete proniknout do tajemství internetového podnikání a pokud si chcete z knihy odnést co nejvíce informací, je dobré si ke čtení také otevřít zmiňované stránky. Sama kniha je spíše výstup rozebírající jednotlivé otázky a její přečtení vám dá opravdu mnoho užitečných informací a postřehů, pokud však chcete jít do skutečné hloubky, je zapotřebí zapátrat dál.

Sama se vyloženě o digitální podnikání nezajímám (ale asi začnu), nicméně během čtení jsem zjistila, že k tomuto tématu nemám úplně daleko, zejména pasáže týkající se blogu mě velice oslovily. 100 otázek, na které je lepší zeptat jsem přečetla skoro na jeden zátah, neúnavně nasávala jednu informaci za druhou. Jsem Jarkovi nesmírně vděčná, že mě oslovil a dal mi možnost si knihu přečíst. Kdoví, jestli bych na ni jinak narazila. Je úžasné, že člověk, který danému oboru skutečně rozumí, se neváhá o zkušenosti podělit s ostatními. 

Hodnocení

Design
80%

Obsah
80%

Za knihu Jarkovi Mikešovi velmi děkuji.



Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)


zdroje: fotky ve vlastnictví Jarka Mikeše, pexels.com
27. 01. 2019

Sebevzdělávání




Ahoj,
během posledního měsíce se stala docela zajímavá věc. Začala jsem se sama, dobrovolně, ve svém volném čase věnovat určitě formě sebevzdělávání. Nestačí mi obvyklých sedm výukových hodin ve škole, já si bez nucení odpoledne nebo o víkendu sednu k počítači a objevuji neomezené možnosti online výukových programů, jež pokrývají snad všechna témata, která by vás mohla zajímat.


Začalo to zcela nečekaně. Hledala jsem jakékoliv volně dostupné materiály k anglickým zkouškám IELTS, až jsem narazila na stránkách Future Learn na kurz Understanding IELTS, jež studenta během šesti týdnů detailně seznámí s podobou zkoušek včetně mnoha praktických příkladů a cvičení. A nezůstala jsem jen u toho.

Future Learn
www.futurelearn.com

Tato internetová platforma byla vytvořená v roce 2012. Za projektem stojí The Open University. Na chodu a obsahu se podílí 143 univerzit a neuniverzitních partnerů z celého světa. Jedná se o tzv. Massive Open Online Course (MOOC) platformu. Future Learn  nabízí velmi podrobné několikatýdenní kurzy, jimž ovšem stačí týdně věnovat pouze pár hodin, dále zde najdete také programy pro akademickou či profesní akreditaci, nebo dokonce celé tříleté online studium pro získání plnohodnotného univerzitního titulu.


Stránka je vhodná zejména pro studium. Navíc nemusíte nic platit, kurzy jsou zdarma. Existují zde samozřejmě drobná omezení jako omezený přístup apod., jež odstraníte tím, že si připlatíte.

Jak můžete vidět na obrázku, výběr témat a oborů je široký. Já Future Learn využívám především kvůli přípravě na anglické zkoušky, konkrétně Understanding IELTS je praktický uspořádaný program s mnoha užitečnými odkazy a skvělou zpětnou vazbou nejen od ostatních účastníků, ale také od samotných lektorů.

Future Learn využijí především studenti - silně zastoupená jsou témata jako marketing & bussiness, psychology nebo jazyky, zatímco kreativní obory jsou trochu upozaděné. Žádnému vysokoškolskému, ale i středoškolskému studentovi by futurelearn.com nemělo uniknout.

Udemy
www.udemy.com

Pokračujeme dál! Tuto stránku jsem ještě neměla příležitost pořádně prozkoumat, ale už jsem si uložila několik kurzů, kterých se chci rozhodně zúčastnit. Udemy je narozdíl od Future Learn komerční platforma. Profesionálové ve svém oboru zde sdílí svoje vědomosti a zkušenosti prostřednictvím videokurzů. Proto je velká část nabídky placená, nicméně zde můžete nalézt i velmi zajímavé bezplatné možnosti.


Udemy nabízí především kurzy k rozvoji schopností spojených se zaměstnáním, na své si zde přijdou kreativně, technicky i humanitně zaměření jedinci, k výběru jsou kurzy pro úplné začátečníky, mírně pokročilé i opravdové mistry v oboru. Mně zaujala především nabídka v oblasti Design a Photography.

Skillshare
www.skillshare.com

Skillshare jsem nenašla sama, kamarád mi tuto stránku doporučil, nicméně jsem stejně nadšená. Kurzy samy o sobě nejsou placené, ale registrace ano. Respektive dostanete 3 volné měsíce, během nichž se rozhodnete, zda je pro vás platforma přínosná, a potom již musíte měsíčně platit, nebo smazat účet. Hlavními tématy jsou Creative arts, Bussiness, Technology a Lifestyle.


Široké zastoupení zde má právě umění zahrnující klasické obory jako fine art, více se ale soustředí na digitální formu - graphic design, film production nebo photography. Přesně prosto jsem ze Skillshare tolik nadšená. Najdete zde výukové programy od profesionálů i studentské projekty, Skillshare celkově působí jako skvělá komunita lidí, kteří si navzájem předávají svoje vědomosti a obohacují jeden druhého.

Můžete se podívat sami :) 


Sdílím tento článek, protože si myslím, že tyto možnosti mohou někoho oslovit. Programy jsou vedené v angličtině (pokud se zrovna neučíte cizí jazyk), ale myslím, že to není pro většinu zájemců překážkou. Minimálně to může posloužit jako dobrá motivace, nebo nakopnutí. Jako největší bonus vnímám, že vám stačí sednout si k počítači a najít téma, které vás zajímá. Kurzy jsou navíc ověřené a vedené lidmi, kteří v daném oboru excelují.

Co si o tomto tématu myslíte? Rozšiřujete rádi svoje vědomosti a dovednosti? Myslíte, že by vám online kurzy mohly pomoci?


Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)