Fotopátračka.cz

Když mi Verča napsala, bylo mi jasné, že spolu prostě fotit půjdeme. Mám slabost pro barevné vlasy, milé lidi a tak. Domluvily jsme se na poměrně nenáročném focení v centru Brna (konkrétně kolem Ronda na Křídlovické). Jako obvykle jsem se snažila soustředit na barevné provedení a dostat do fotky i jiné barvy než fialovou a černou (jediný problém s holkama s barevnými vlasy je, že je jejich šatník téměř výhradně tvořen černou barvou). 

Se Zuzkou (lépe známou jakožto Rixey) jsme zatím fotily 3x. Z toho dvakrát byla ukrutná zima a potřetí pršelo. Nechápu čím to je, možná naše čakry dohromady přivolávají špatné počasí. Každopádně jsme profíci (a já měla zimní bundu, že jo), takže nás ani špatné počasí ani špatná lokalita (fotily jsme na Denisových sadech na cca 3 metrech, byla jsem už po jednom focení v centru vyřízená a neschopná vymyslet něco lepšího) nezastavily.

To jsem se takhle jednou domluvila se skvělým párem Ondrou a Luckou, že by potřebovali nafotit dudy v kroji. No a na takový věci já vždycky slyším, kor když to doplnili tím, že by chtěli napodobit trochu přírodní podmínky Balkánu (dudy jsou totiž tamní) a tak že bychom mohli zajet do mandloňového sadu v Hustopečích. 

 Naložili mě do auta, odvezli na místo, donutili mě se v tom vedru vyškrábat až nahoru k rozhledně a pak se ukázalo, že mandloně už jsou odkvetlý. Ale to vůbec nevadilo, kvetly totiž meruňky a ty já mám ještě mnohem raději. Pustili jsme se tedy do docela vtipného focení, Ondra s Luckou vesele vyhrávali (autenticita, chápete, žádný dělej že hraješ, chceme emoce), místní návštěvníci (a že jich bylo) měli povyražení. V podstatě stačilo vytáhnout klobouk a bylo by na pivo.

Nepřeháním. Chtěli jsme fotit v jednom nejmenovaném skleníku (zasvěcení poznají), ale byly jsme vyhozeny po pár fotkách, poněvadž se to prý nesmí. Asi by se ty kytky styděly a odmítaly růst. Naštěstí se nám podařilo pár fotek cvaknout i tak a s klidem se přesunout do přilehlé zahrady, kde nás naštěstí nikdo nehlídal a nevyhazoval.

Jinak možná už jste si všimli mé malé (maličké) obsese s kudrnatými vlasy (dobře, prostě žeru kudrnatý lidi) a toho že ráda fotím lidi s pořádným hárem. Takže Anis mě samozřejmě zaujala a už podle fotky jsem měla jasno, že k ní chci barevné šperky a palmy. To proto ten skleník (z nějakýho důvodu v Brně prostě není volně přístupná venkovní palma :( :D).

Někdy tuším v březnu jsem podnikla jedno z letošních prvních focení s Dájou (mimochodem ji můžete najít na blogu Kudrnatá Dája). Bylo to moje první focení po hodně dlouhé době a ještě že bylo zrovna s ní, poněvadž mě dostalo a já opět fotím na plno. Sešly jsme se na mé oblíbené (ok, a trochu ofocené, ale vždycky překvapí! :D) Bílé hoře s hrubou představou, že chceme fotit s bavlnkami. Jak to celé dopadlo je možné vidět na fotkách... řekněme že bavlnek až tak třeba nakonec nebylo.

Nevím jak moc z vás to zaregistrovalo, ale už jsem delší dobu nic nefotila. Vlastně ani nevím proč, tak nějak jsem úplně ztratila inspiraci, drive a hlavně chuť. Byla jsem totiž ve fázi, kdy jsem fotila opravdu hodně, v podstatě neuběhl týden bez 2 - 3 focení, což se začalo podepisovat na mém osobním životě a hlavně to pro mě začalo být tak trochu velkovýrobou a ne koníčkem.

Rozhodla jsem se tedy od focení dočasně úplně upustit, foťák jsem odložila na horní poličku ve skříni a vytahovala jej pouze na cestování (z toho se teď taky nejspíš pár článků objeví, procestovala jsem toho letos docela dost). A bylo to dobré rozhodnutí, teď, téměř po roce opět dostávám chuť k focení, začínají se mi vracet některé nápady, mám chuť začít s novými projekty.

Nechtěla jsem se samozřejmě k focení vracet jen tak, obávala jsem se, jestli to v sobě vlastně ještě vůbec mám. A tak jsem požádala Adrianu (moji asi úplně první modelku vůbec, fotíme spolu už sedm či osm let) jestli by mi postála modelem. Neměly jsme žádný koncept, plán nic, prostě jsme cvakaly (no jo já vím, ale přišlo mi to svobodnější). 

Tahle fotka je taková lehce ateliérová (což je vtipné, foceno je to u mé skříně v obýváku, ateliér nemám a ani mě focení v něm příliš nebaví), v podstatě nevím co si o ní myslet, docela mě překvapilo, že zrovna tohle jsem po více než roční pauze vyfotila jako první :).

Podařilo se mi Áďu vytáhnou i ven (což byl docela nadlidský úkol, opravdu se jí nechtělo) před barák a myslím si, že to stálo za to. Konečně se mi můj Heliosek (neboli Hell, kdyby někdo zapomněl) podařilo použít na sněhu a výsledek byl super, krásná kresba. A Adrianě to taky slučí když je jí trochu kosa.

Přestože fejkový kožešiny mají svoje kouzlo, tuhle víc odhalenou mám z celého focení nejraději, Adriana tam má hodně specifický výraz (vypadá to hezky, ale jsem si jistá že hlavou jí probíhá něco jako:"Do hajzlu to je kosa" :D) a to pozadí mě pořád dostává (no jo, já vím, člověk by si neměl chválit vlastní fotky, ale já to beru jako chválení Áďy a Hella). 

A na závěr taková malá reklama na zubní pastu. Mám ráda modelky, které se nebojí úsměvu (vždyť s úsměvem je všechno hezčí). Jinak u téhle fotky byl dokonce i koncept, snažily jsme se napodobit styl focení z konce 80tých a začátku 90tých let.

Dlouho tu nebyl žádný příspěvek týkající se techniky focení, přiznávám. Na takový články je totiž potřeba mnohem víc času než na běžný historky z focení a tak. Navíc je potřeba trochu přemýšlet, což mi tak nějak nejde pořád. Ale budiž, vrhněme se na to. :)

Dnes bych chtěla promluvit o barvách, jejich vnímání a kombinaci. Já sama barvy vnímám hodně a domnívám se, že jsou ve fotografii (a umění celkově) hodně podstatné. Jsem dokonce ochotná jít téměř až do srovnávání barev a světla, co se důležitosti týče. V článku bych ráda nejprve promluvila o barvách obecně, shrnula nějakou tu nudnou teorii a tak. V druhé části bych pak ráda ukázala na názorných ukázkách co funguje, co ne a proč a jak.

O tom, že existují nějaké základní barvy, barvy který vznikaj jejich mícháním a tak už jste asi slyšeli. Tohle barevný schéma už jste taky nejspíš viděli. Nevím jak moc do podrobností chodit, tak se na to vykašlu a vezmu to zrychleně. Co se focení týče je tohle kolečko děsně užitečná věc. První věc, kterou by měl fotograf vědět a řešit je kolik barev na fotce chce. Obecně se dá říct, že to funguje stejně jako s oblečením - krom vyjímek nikdy nevypadá dobře, když člověk mixuje nad tři barvy. I s tím se ale dá hrát, můžem použít třeba patnáct různých odstínů jedné barvy (pak už bych to ale nepřeháněla s jinýma barvama) nebo schválně zešílet a na fotku narvat barev třeba dvacet. I tak je potřeba to ale hlídat a vykoukat, který barvy spolu vypadaj dobře a který to společně nesvědčí.

První a nejjednodušší možnost, kterou můžete zvolit je použít na fotce barvy, který stojí vedle sebe (ukázky v druhé části článku). Takové barvy se přirozeně doplňují a jsou příjemné pro oko. Pokud chcete trochu riskovat, zkuste sáhnout spíše po barvách kontrastních. Tedy těch, které stojí v kruhu proti sobě. Záleží asi na osobním stylu, ale já se většinou snažím používat barvy kontrastní, připadá mi, že mají větší hloubku a fotce dodávají na výrazu.

Další záležitostí je odstín, který na fotce použít, ale k tomu už nemám moc říct, tam podle mě dost záleží na stylu fotograf. Já se třeba pohybuju hodně ve středních odstínech (těch nejzářivějších), protože mám ráda syté a saturované fotky. Hodně fotografů ale preferuje temné, náladovější odstíny, nebo naopak jen lehce saturované, něžné krémové odstíny. Tak, a teď něco k jednotlivým ukázkám.

Doplňující se barvy:

Kontrastní barvy:

Tramtadadá, půlka února a já přináším první článek roku 2015. No není to správná pracovní morálka? Nicméně domnívám se, že moje 2 měsíční absence od všeho elektronickýho (čti skapal mi notebook) by mě měla omlouvat.

Každopádně jsem i bez počálu (čti počítače) byla produktivní jako blázen a fotila jsem jako o život. Během těch dvou měsíců jsem si do různých počítačů po příbuzenstvu a přátelích naukládala přes 3000 fotek v RAWu, se kterýma se teď už třetí den úspěšně peru. Tohle focení už mám zpracovaný, protože za a) nebylo skrz zimu úplně dlouhý a za b) bylo focený asi dva dny po zdechnutí notebooku, takže už je fakt, fakt starý.

 Na fotkách je (opět :D) Cath, se kterou fotím děsně ráda, protože je prostě profík. Na focení chodí včas, vždy je perfektně nachystaná, má spoustu nápadů, sleduje modelkovskou scénu a je to pro ni očividně fakt koníček a ne jen příležitostný zpestření dne a hezký fotky na fb. Jo a taky je s ní sranda. Jediný co bych vytkla (když už tě tu Káťo tak drbem :D) je její neochot fotit v barevným oblečení. Ale vážně, nikdo mě nepřesvědčí, že černo černá s trochou černé navrch není nuda. :D

Další kdo se focení účastnil byl Víťa, skvělej brněnskej fotograf, kterej se taky ničeho nebojí a fotí s šíleným zapálením. Společně jsme se vydali do Židenic pod most, páč jsme tam všichni jako doma (a potřebovali jsme industriální scénu). Cath došlo nějaký oblečení z Metalshopu jako odměna za 2. místo v Miss Metalshop a tak bylo v plánu ho trochu pofotit. Úplně dole najdete dvě backstage fotky, abyste měli představu, jak takový focení trička v podání mě a Víťi probíhá.

Ten den byla šílená kosa (fotky jako obvykle klamou), takže jsme skrz Kátino zdraví nefotili úplně dlouho, nakonec se nám podařilo zachytit pouze dva kusy oblečení. Káťa se docela vyblbla, nechali jsme ji ať nás trochu pokope do ksichtů a tak. 

 No a teď konečně přichází tip na takovou malou vychytávku, kterou jsem avizovala už v názvu. Předem přiznávám, že jsem si to nevymyslela já (díky, youtube) a asi bych to ani bez Víťi nezrealizovala (protože jsem posera a obvykle před ohněm spíš prchám). A o čem že to mluvím?

Napadlo nás, že k focení rádobykorzetu (či jak se tomu říká :D) by bylo epický použít oheň. A protože nejsem úplně fanda photoshopových koláží z jiných fotek než vlastních, rozhodli jsme se si oheň vyrobit. A jak, ptáte se? Bylo to ultra snadný, stačil jeden levnej deodorant z Lídlu, zapalovač a pevná ruka. Víťa si stoupnul mezi mě a Káťu, plameny začaly šlehat, já nastavila sekvenční snímání, Káťa si zařvala a bylo pofoceno. V PC jsem pak pár plamenů složila dohromady a pekelnej výsledek můžete vidět pod textem. Byla to sranda, a to je hlavní. :)

A tady je slibovanej backstage:

Druhá část povídání o Krétě. Kdo ještě nečetl první, srolujte si o příspěvěk níž, spoilery jsou zlo. :)

 Druhá půlka mýho výlevu bude víc statická, protože jsem fotila čistě v okolí Rhetymna, kde jsem strávila víc jak půlku pobytu. Taky tentokrát nehrozí žádný video, čistě jen fotky kytiček a (mrtvých) zvířátek. Opět jedu systém povídání k fotce.

Na začátek bych ráda dala asi nejpozitivnější a zároveň nejkýčovitější fotku, jakou jsem kdy vyfotila. Už je jen škoda, že to byly samý třílístky, bejt jedno z toho čtyřlístek, tak to může jít rovnou jako design na losy.

 Hned první den v Rhetymnu jsem se vydala na dlouhou cestu plnou útrap. Potřebovala jsem totiž do Lidlu, který se logicky nachází 3 km od města na kopci, na kterej se dá dostat jen s autem nebo s horolezeckým vybavením. Obula jsem tedy lezečky, zakšírovala jsem se do sedáku a vydala jsem se jako správná řecká babička za nákupy. Cestou jsem podél silnice našla krom několika mršin taky dost pěknou floru, tak jsem pár vybraných kusů plevelu zachytila. 

 Takhle prosím pěkně vypadají rostliny na Krétě koncem listopadu. No není to nefér? 

Nevím, jestli jsem to už někde psala, ale makro a obecně focení rostlin není něco, co bych dělala často nebo mi to šlo. Obvykle mě totiž takový fotky ani nebaví. Ale s Hellem prostě i ty kytky vypadaj tak nějak líp. Navíc lidi se kterýma obvykle cestuju už mi vyhrožujou projímadlem, pokud je nepřestanu furt fotit.

 Přístav v Rethymnu, zase to na mě působí tak nějak benátsky.. možná je to jen nějaká moje vidina, ale prostě to tam vidím. Mimochodem jsem ještě chtěla zmínit, že focení jde na Krétě na podzim úplně samo, slunce je totiž dost často celý den pod mrakem, takže nehrozím přepaly zkažené záběry. Na veer pak obvykle slunce na hodinku či dvě vysvitne a to je pak radost na to koukat.

Jeden den jsem si vyhradila čistě jen na prochození Rhetymna a nafocení všeho možného. No dopadlo to nakonec tak, že jsem se zasekla na asi kilometrovém úseku podél pobřeží, který jsem zfotila co to šlo. A musím říct, že některá ta zelenina byla fakt fotogenická. Moje oblíbená pasáž bylo focení šneka nedaleko vojenské základy... tak si tak fotím a fotím podél cesty, kolem jezdí auta a troubí na mě, říkám si jestli jsou dementní, že jsem aspoň 1,5 metru od cesty.. no a nakonec se ukázalo, že jsem nejspíš fotila tajný řecký jaderný zbraně. 

Tyhle tři fotky vznikly docela vtipně. Vydala jsem se na procházku do archeologickýho muzea, frajerka na podpatcích a tak. No a jak si to tak štráduju podél vody, koukám, že jsem narazila na pobřežní skaliska. Takový to místo, kde normálně bývá fakt hodně zvířat a je to tam zajímavý. Takže podpatky nepodpatky lezu dolů a vydávám se lovit faunu. K mé smůle bylo kolem vody víc odpadků než zvířat, tak jsem aspoň zachytila nějakou červenou potvoru a moc pěkný růžový mořský řasy. A v zápalu boje se mi taky podařilo uklouznout na kusu šutru (kdo by to byl čekal, že jsou kameny porostlý řasama a omývaný vodou kluzký?)  a potupně zahučet po stehna do moře s foťákem bleskurychle zdviženým nad hlavu a napůl oběšená na šňůře od něj. Ale já, Kanón i Hell jsme to naštěstí přežili bez jiné než duševní úhony.

Tyhle dvě fotky by mohly být považovaný za extrémně nezajímavý, vybrala jsem si je čistě z osobního fetiše. Kamínky byly foceny těsně po té, co jsem se potupně vyškrábala z moře mokrá jako tříměsíční štěně co se snaží pít z misky a pokynula pár pobaveným obdivovatelům. Snažila jsem se co nejvíc schovat za foťák a tak jsem fotila bílý kamínky z nejbližšího květináče. Nakonec se mi ale docela zalíbilo, jak na fotce funguje světlo a stín, tož ji tu nechám. 

 Druhá fotka se mi líbí prostě jen proto že má fajn linie a kontrast šedé a žluté, to je celý. 

Další nezajímavá kytka, co už. Nicméně docela mi to evokuje oheň.. žlutočervená kytka, která vyrůstá z rádoby popela. Nějaká ta metafora by se tam taky možná dala najít.

Celou populaci šneků a motýlů bych asi shrnula do jedné skupiny, bylo jich tam totiž fakt hodně. Dokonce tak moc, že jsem ani se zvířaty nemusela kvůli kompozici manipulovat, byl to prostě takovej fotobufet. Ulovit pro fotku toho motýla byl trochu větší zápřah, jsem totiž asi nejvíc nemotorná a hlasitá a motýli se mě z nějakýho důvodu bojí. Nakonec jsem ho vyfotila takzvanou skokovou metodou (kterou bych si ráda nechala patentovat). Vypadá to asi tak, že se fotograf skrčí k zemi s připraveným předostřeným foťákem, dělá že je kámen, a ve chvíli, kdy se motýl přiblíží po něm bleskurychle skočí a cvaká. Funguje vždy.

 Dokumentace těch růžových řas, o kterých jsem mluvila. Fakt se mi hrozně líbily, hlavně v kombinaci s tyrkysovou vodou, další z mých oblíbených barev. Podařilo se mi dokonce vyfotit jednoho záludně schovanýho ježka (ten černej flek na druhé fotce), což asi muselo taky vypadat dost vtipně. Ježek byl totiž ve vodě asi metr a půl pod molem a vzhledem k tomu že nemám zoom jsem se k němu musela nějak přiblížit. Nakonec jsem se ninjovsky zachytila špičkami bot (pořád mluvím o těch podpatcích.. který jsem pak rovnou věnovala koši) o zteřelý prkna na kraji mola a spustila jsem se v vodě s foťákem v rukách a modlitbou na rtech. Naštěstí to dopadlo dobře, neutopila jsem se ani já, ani foťák a jako památku mám tuhle blbě zaostřenou fotku černýho fleku. 

Výhled z okna mýho pokoje. Na fotce měly bejt rozmazaný skůtry a lidi, co neustále proudili kolem, ale po prvních pokusech mě nasraný pohledy kolemjdoucích odradily, trochu jsem se bála, aby graffiti nepřistálo i na naší fasádě. 

 Každopádě krétský graffiti je taky kapitola sama pro sebe. Skoro nikde se nedá narazit na barevný propracovaný malby, všude jsou jen tegy (či jak se tomu říká :D) a hlavně hromada znaků Antify a černý výhružný pětiřádkový elaboráty (nejspíš o politice, ale přítel tvrdí, že je to řecká forma haiku :D). Taky se mi podařilo navštívit lokální univerzitu, na které se už třetí týden stávkovalo. Docela vtipná záležitost. Studenti se rozhodli, že nebudou chodit do školy a tak se prostě neučí. Učitelé, prodavači v kantýnách a uklizeči zareagovali pohotově a taky si hodili nohy na stůl. Jediná věc, která tam funguje je knihovna a (jeden) záchod. No a celá univerzita je pokryta výhružnými graffiti, o kterých jsem se mylně domnívala, že mají se stávkou souvislost. Ne, je to prostě forma vyjádření.

Jeden den jsme si vyšli na procházku do fakt zajímavé rokle kousek od Rhetymna a mě se konečně podařilo narazit na nějaký ty zvířata, který jsem den předtím marně lovila po kolena ve vodě. Hned u silnice ležel tenhle 7 centimetrovej fešák. Nevím jak vy, ale já málem tahala pokeball. Jo a všiměte si toho rohu... :D

Tohoto koňskýho fešáka jsme objevili v jeskyni. Fakt. Ta rokle ve které jsme byli je docela opuštěná, je tam jedna turistická hospoda, jeden fakt divnej chlápek, co tam nejspíš bydlí, kostelík (samozřejmě) a kůň, kterej má bejvák uprostřed skal. Hádám, že se asi nezatarasil sám, tak se mu po rokli asi bude pohybovat páníček (dala bych ruku do ohně za to, že je to ten divnej frajer, co tam bydlí). Vypadal každopádně nasraně, hádám, že jsme první lidi, co ho od léta vyrušili ve spokojeným přežvykování kamene (protože trávy v jeskyni zrovna moc neroste).

Přítel a moje maličkost. Abyste teda neřekli, že fotím jen blbosti. A taky jako doklad toho, že se s Hellem dá zaostřit i na lidi, byť to dá dost zabrat. Focený je to mimochodem ve vybydlené vesnici, která byla fakt zajímavá. Stromy rostoucí uprostřed obýváku a tak. 

Houba.. to tu ještě nebylo. Jedna z mých nejoblíbenějších fotek z Kréty, na to že je to makro, který nefotím mi připadá celkem povedená. A jako obvykle vznikla spíš omylem, šla jsem fotit vodopád a abych měla trochu stability (fakt už bych si měla pořídit stativ, začíná to být lehce trapný) opřela jsem se o strom. No a co neroste hned vedle mý hlavy? Houbička. Hodila jsem teda vodopád za hlavu a vrátila jsem se zpět k rostlinám.

A na závěr vůbec ne depresivní mrtvej krab, plující po vodě. Protože to je tak jediný mořský zvíře krom ježka (kterej nemá nohy), který předemnou nezdrhalo jak o život. A náhodou mi to připadá jako docela fajn smrt, takovej odpočinek ve vodě, člověk (krab) si leží na zádech, nikam nemusí, nic ho netíží, jen si tak v klidu pluje mořem. 

 Tak a to byl konec mých vyčerpávajích postřehů z fajnovýho středomořskýho ostrova. Díky těm, co vydrželi článek dočíst a třeba zas někdy.

Bára

Těsně před mojí plánovanou cestou na Krétu mi konečně došla redukce na můj novej Helios. Radostně jsem tedy hodila dvojitýho backflipa (fakt) a nový sklo jsem přibalila do brašny s tím, že jako záložák stačí a že se s ním třeba i naučím mezitím ostřit (o hrůzných historkách o záběrech století, které byly znehodnoceny nepřesným okem fotografa při ostření se mi někdy i zdává). No a nakonec to dopadlo tak, že jsem 50mm, 1.8f. nakonec ani nevytáhla z tašky (protože obvykle fotím krajinu právě jím, není nic lepšího, než fotit vzdálený věci objektivem, kterej nemá zoom) a celou výpravu jsem snad s relativním úspěchem odfotila Hellem (jak mu láskyplně přezdívám, především ve chvíli, kdy mi nejde zaostřit). No a dokonce z toho vzniklo i moje úplně první (a podle toho vypadající) video, taktéž vyrobený s Heliosem (a notnou dávkou klení). Odkaz na něj najdete úplně dole.

Na Krétě jsem byla nakonec 10 dní (plus dva dny v Londýně, ale tam už to mám asi přefocený, foťák jsem ani nevytahovala), takže vzniklo fakt docela dost záběrů. Článek je proto rozdělený na dvě části, první půlka fotek je z tripu po východní Krétě, zbytek je z Rhetymna, kde jsem byla většinu doby. Nebudu se rozepisovat o celým pobytu, jen prostě vždycky pod fotkou bude něco málo k tomu kde , jak a proč vznikla. 

 Panorama asi největšího města na Krétě, foceno od hrobu Nikose Kazantzakise (takovej ten pán co napsal Řeka Zorbu, asi milion jinejch dalších knížek, zcestoval půl světa a za svůj život minimálně 8x změnil náboženství a politickou stranu), kterej se příhodně nachází na kopci/pevnosti nad městem. Docela zajímavý, že součástí opevnění pevnosti je krom hrobu taky třeba fotbalové hřiště. Tomu se říká sport s výhledem.

 Tyhle dvě fotky si zaslouží společný popis, fotila jsem je totiž asi metr od sebe. Zkoušela jsem si Hellovo makro (a proto je pak víc jak polovina fotek zaměřená na kytičky, tohle je totiž to, co ten objektiv fakt dává) a byla jsem nad očekávání spokojena. Kréta na podzim je na takovýhle blbnutí docela ideální, všechno tu totiž dozrává a kvete (podle všeho jsou ve středomoří dvě plodící sezóny, o tom jsem neměla páru, i když je to asi logický). Všechno je tam teda zrovna teď rozkvetlý a barevný a plný života (což působí dost směšně od chvíle, kdy se všude ve městech objevila vánoční výzdoba) a je radost tam fotit.

 V Řecku jsou toulavý kočky na každým rohu, to je všeobecně známá věc. To že pro kus žvance začnou klidně i žonglovat je taky poměrně rozšířený. Docela mě teda ve výsledku překvapilo, jak těžký to je, takovou krétskou kočku přinutit k vyfocení. Kdykoli jsme jedli venku, připlížila se k nám minimálně jedna (většinou ale šest až sedm) kočka. Můj oběd tedy sestával místo z jídla z frustrovanýho nahánění koček, který měly perfektně vypilovanou schopnost žebrat o žvanec a u toho se mistrovsky vyhýbat jakékoli fotce, na který by jim bylo vidět něco jinýho než kus ocasu. Tuhle jsem nakonec přesvědčila na 3 vteřinový posezení úplatou v podobě půlky mé porce. Kašlete na dělení porcí, tohle je definitivně lepší dieta. 

 Na tuhle momentku jsem fakt pyšná, protože v tomhle případě nešlo o žádný uplácení jídlem, tohle je stoprocentně pravej wildlife moment. A to že milá micina právě pije z posvátnýho pramenu je věc druhá.

Nemám ponětí, kde jsem tohle fotila, bylo to takový to vyskočení z auta málem ještě za jízdy, jen aby mi neutekla správná kompozice. Hádám že to ale bylo někde kus od pobřeží a v kopcích (ne, fakt?). Možná by se i dalo tvrdit, že je to cestou na náhorní plošinu Lasithi.

 Tak, a asi to tak opravdu bylo, protože tahle fotka je v albu hned za tou předchozí a byla opravdu focena na náhorní plošině. Lasithi je fakt docela zajímavý, je to (logicky) kus rovný země v horách, všude tam jsou takový mini vesničky a hromada rezavejch větrníků (prý pomocí nich vytahovali vodu ze studní). Vypadalo to tam fakt opuštěně (ale vsadím se, že během sezóny tam jsou davy turistů) a bydlet bych tam asi nechtěla. 

 Pohled z našeho hotelovýho balkónu, kterej jsem fotila asi 3 minuty po příchodu do pokoje (myslím ale, že paní, co nás tam vedla už snad byla pryč :D) jen abych nepřišla o to skvělý světlo. Hrozně se mi líbí kombinace modré a oranžové barvy a tohle byly prostě ideální podmínky.

 No a o půl hodiny později se ukázalo, že podmínky mohou být skvělý po delší dobu. Tato fotka je focená ze stejnýho balkónu jen o chvíli později. Nejprve jsem ji kvůli šumu ani nechtěla použít, ale fakt se mi líbí ten přechod mezi ještě modrou denní oblohou až po do světel utopenýho města. Modrá hodina (taková ta hodina mezi světlem a totální tmou, normální lidi tomu říkaj soumrak) je fakt poetická.

Asi moje nejoblíbenější fotka z celýho výletu. Pohled na mořský jezero, zformovaný v Agios Nikolaos. Hrozně mi to připomíná Benátky (což ani není tak nelogický, vzhledem k tomu, že na Krétě fakt docela dlouho byli a určitě ovlivnili lokální architekturu) a celý to místo je prostě pěkný. Docela mě mrzí že nemám pohled od toho mostu, myslím, že byste ani nevěřili, že je to středomořský slaný jezero, klidně by mohlo hrát v legendě o Artušovi (nebo prostě čemkoli jiným, kde se objevuje normální jezero, jestli máte nějaký tipy na lepší metafory sem s nima :D).

 To je kompozice, co? :D Ani nevím co k tomu napsat, je to focený na takovým fakt miniaturním poloostrůvečku s kontinuálním osídelním, kterej je celej takovej vtipnej, protože na jedný půlce je rozkopanej výzkum a na straně druhý (čtěte o 5 metrů dál) je paní, která si okopává svoje políčko brambor. Připadalo mi to docela vtipný, protože kopání - kopání. Doufám, že se chápeme :D

 Ano, přiznávám se, tu kytku jsem tam strčila já. Ale jako metafora dobrý ne? A fakt se tam pálily i květiny, byla to nejspíš tak trochu mezidruhová vatra. Její součástí byly krom kytek taky cihly, kameny (protože proč nepálit kámen?), pneumatiky (proto ten super kouř), nějaký to listí a klacky a kus mojí podrážky (protože jsem si dementně stoupla přímo do ohně, ve chvíli kdy hledám kompozici nevidím nic jinýho). 

 Opět si nejsem úplně jistá vznikem, je to další fotka z auta, ale myslím si, že vznikla v horách mezi Agios Nikolaos a Ierapetrou. Další z mých hodně oblíbených z tohoto tripu (na 500px se dokonce dostala do hypu, je to teprve myslím 5 fotka, u které se mi to povedlo) a přitom tam vlastně není nic extra zajímavýho.

 Tahle fotka je celkem nic extra, je to spíš dokumentace toho, jak to v Heraklionu vypadá. Všude, a to nepřeháním, všude se na zemi válí odpadky. Kolem obchodů jsou doslova haldy krabic od zboží, všude je roztahaný bordel od nejtlustějších pouličních koček, jaké jsem kdy viděla. A proč? Protože pokud to dobře chápu, na Krétě nemaj lidi popelnice. Existují tu veřejný odpadkový koše na obaly od nanuků a špačky od cigaret, ale komunální odpad? Ochi. Lidi prej prostě pytle s odpadkama dávaj před barák a v některý dny jezdí popelářský auto, který to od těch dveří vezme a odveze. Pokud to teda mezitím neroztahaj kočky. Jakože to roztahaj.

 Tyhle tři potvory jsem vyfotila bohužel za sklem (na druhou stranu potkat toho hada v přírodě, tak ho určitě nefotím, ale zdrhám), takže to nemá žádnou větší hodnotu, ale chtěla jsem k tomu něco napsat o přírodověděckým muzeu, ve kterým se nachází a který mě docela příjemně překvapilo. Na relativně malý město je fakt dobře udělaný, mají tam simulátor zemětřesení, hýbající se dinosaury (můžete jednoho vidět ve videu dole), 3D obrazy, hologramy a jedno patro je taková malá zoo. Stoprocentě stojí za návštěvu.

 Zase ta zrzavá fotogenická číča. Tady už byla asi trošičku nasraná, nechápu proč (ale možná to má něco do činění s tím, že jsem ji fotila, nebo s tím, že ráda kočky provokuju povely jako je sedni, lehni, dělej mrtvou a to je hodná kočička). 

Kámen. Já vím, není to skvělý? Dokonce tak skvělý, že si zaslouží hned dvě fotky. Nicméně je to docela dobrá ukázka toho, jakou může udělat objektiv za 150 Kč (+ 50 Kč redukce, abych teda nekecala) parádu. V brzké době si určitě ještě nějakýho dědečka pořídím, aby Hell nebyl tak sám.

 No a na závěr přídávám snad funkční odkaz na video, který jsem na Krétě vyrobila. Není to žádnej zázrak, nemám stativ (takže se omlouvám za případnou mořskou nemoc) a je to první video, který jsem za svůj život dělala, ale snad se na to dá koukat.

 Během 1 - 2 dnů přidám druhou část fotek z výletu (nebojte, tentokrát už bez videa :D), tož zůstaňte na vlně.

Konečně mám náladu a čas sednout si ke článku, který mám v plánu napsat už delší dobu. Kolem fotografů a jejich sebeprezentace se toho už hodně namluvilo, takže nemám potřebu se vyjadřovat k tomu, zda je vlastnictví Facebooku nutnost či póza. Osobně to beru prostě tak, že je to médium, které je schopné moji práci rozšířit asi nejrychleji a nejefektivněji a byla bych blbá, kdybych se mu vyhýbala jen proto, že vlastnictví "photography" stránky není cool. Sama za sebe s čistým svědomím můžu říct, že z Facebooku mám přibližně 70% zakázek a že jsem se díky němu dostala k zakázkám, které mě fakt hodně bavily.

O čem tedy v tomto článku mluvit chci? O tom, jak by podle mě taková dobře vedená facebooková stránka měla vypadat, co mě na portfoliích fotografů odradí a co naopak přitáhne moji pozornost. A protože jsem maniak na seznamy, bude to v bodech. Opět.

1. Přehlcování
Pro mě osobně největší problém u facebookových profilů fotografů. Ve chvíli, kdy na stránku kliknu, chci vidět výsledky různých focení a ne 100 fotek z jedné svatby. Obecně mi připadá, že spousta fotografů to přehání s počtem fotek z jedné události. Jasně, focení se povedlo a mám chuť zveřejnit co nejvíc fotek, ale vážně, tohle je lepší řešit formou blogu nebo stránky typu 500px a podobně. Na Facebooku ocením z jednoho focení maximálně 3-5 fotek a to i v případě svateb a reportáží z akcí. Jinak během jednoho kliknutí zmizí veškerá dosavadní tvorba fotografa v hlubinách stránky a jediný co vidím je kompaktní záznam jednoho focení. Což je nuda.

2. Plánování publikace
Podle mýho názoru nesmírně důležitej krok, na kterej spousta fotografů nehledí. Zkuste někdy kouknout do statistik stránky, je tam napsaný, v kolik hodin je online nejvíce uživatelů, kteří vaši stránku sledují. A právě v tu dobu je nejlepší fotky zveřejňovat, dostanou se tak mezi víc lidí.
 Osobně si taky myslím, že je fajn si fotky schovávat a nenahrávat je zároveň. Z praxe vím, že lidi tvorbu mnohem víc sledují když nahraju každý den něco, než když na stránku dám 20 fotek zároveň a pak zas měsíc nic.

3. Komunikace 
 Další věc, na kterou dost lidí nehledí, podle mě důležitá. Zpětná vazba je super věc a člověk by si jí měl vážit. V případě že mi někdo fotku okomentuje považuji za slušnost mu odpovědět. A to že se díky té konverzaci zvedne sledovanost považuji jen za malý plus.

4. Spamování
 Docela běžná záležitost, způsob, jak získat like a spoustu nepřátel. Je dobrý si uvědomit, že tím, že budu svoji stránku propagovat kde jen to jde a cpát ji i do naprosto irelevantních témat a fór nic nezískám. Jasně, moje stránka bude mít spousty fanoušků (páč lidi fakt olajkujou všecko, když se jim to bude dost cpát), ale co z toho? To že moje tvorba ještě není natolik dobrá i tak každej pozná, prestiž mi to nezvýší. A like jsou dobrá věc, pokud je člověk získá přirozeně, můžou mu prozradit hodně o tom, jak to s jeho tvorbou vypadá a jestli se ubírá dobrým směrem. A to je o co tu jde, ne?

5. Věci kolem
 Jedna z prvních věcí na který se u fotografů dívám jsou alba jako Backstage a Před a po. Je to pro mě prostě zajímavý, baví mě sledovat proces vzniku fotky, navíc je to pro fotografa způsob jak se trochu představit svým odběratelům, ukázat jim, že není třeba se ho/jí bát. Takže místo 150 alb typu Lenka, Anička, Karel v ateliéru, Karel venku, Karel v leže doporučuji stanovit si několik všeobecných alb, do kterých budu fotky třídit (u mě jsou to každoroční Portréty ((2012,2013,2014...)), Svatby, Rodiny, Glamour, Akt, Fantasy a již zmiňované Backstage a Před a Po.

6. Vzhled
Další důležitá věc je celkový vzhled stránky. Tohle bude asi dost subjektivní, ale na mě nejlíp působí, když se profilovka i úvodní fotka barevně doplňují a skládají z děl, na které je fotograf právě teď nejpyšnější. Profilovky s logem či tváří fotografa pro mě nejsou tolik zajímavé, protože mi hned neřeknou nic o jeho tvorbě.

7. Logo
 Hodně, hodně propíraná věc. Je nutné mít na fotkách svoje logo, kdy si ho tam začít dávat a jak by mělo vypadat? Hned úvodem bych chtěla říct, že podle mého názoru je logo na fotce věc naprosto zbytečná. Dneska už klonovací razítko ovládají i cvičené opice a oddělat se dá z fotky cokoli. Jedinou šanci na přežití mají loga velká, bouchnutá na nějaké hodně spletité místo. To ale zase nevypadá příliš esteticky.
 Podle mě by spíš každý fotograf měl své fotky vždy nahrávat pouze v náhledové velikosti, aby nebylo možné jeho fotku použít pro grafické účely. To že si fotku někdo stáhne, udělá z ní svoji profilovku, bude ji vydávat za vlastní... to berme jako lichotku. Stejně s tím nic udělat nejde a přinejmenším to znamená, že se někomu naše práce líbí.

Čauky mňauky (jo, senilním),

dlouho tu nebyl žádný článek čistě pro aspirující či fungující fotografy a fotografky. Ne, že bych byla pověřenou osobou na to někomu radit, všechny věci, co zde zmíním jsou drobnostmi, které jsem tak nějak chtíc nechtíc při focení vypozorovala či vyčetla z chytrej knih (ehm... minulej týden jsem si v knihkupectví přečetla první knížku o focení v celým mým životě, byl to zážitek :D), ale mám v plánu vám povědět o pár vychytávkách, který by se vám jednoho krásnýho dne mohly hodit. 

 Taky předem dodávám, že fotky v článku tentokrát nejsou moje, vypůjčila jsem si je od svejch oblíbenejch českejch fotografů a fotografek. Link na jejich dílo najdete vždy pod fotkou.

1. Postavení foťáku vůči portrétované osobě.

 Základní záležitost, už vám asi při focení tak nějak došlo, že když si přičupnete, povyskočíte, udělá to s celým dílem divy. Pokusím se ale shrnout jak to funguje (jen tak pro sichr).

 Je to jednoduchý.. rovina, ve které je foťák se automaticky lehce zvětšuje (pozor při focení portrétů z blízka objektivy s 35mm a míň, deformují) . Co to znamená v praxi? V případě že fotím slečnu v šatech, který jsou sice nádherný, ale dělají jí lehce krátký nohy, čupnu si k zemi, foťák nakloním směrem nahoru (ostřím přece na oči, že?) a olala, slečna má nohy až do nebe (a pokud to přeženeme, neúměrně malou hlavu :D). Naopak někdy fotíme slečnu s neobvykle krátkým trupem a dlouhýma nohama (celá já), pak je lepší fotit z lehkého nadhledu (opět nepřehánět, trpasličí nohy málokdo ocení). 

 Stejné pravidlo se vztahuje na portréty, pokud má focená osoba trochu výraznější nos, je lepší držet foťák v přímce s pusou, neboť se tak opticky zmenší nos (ale i oči a čelo!) a zvětší pusa a brada. Opačný postup je vhodné volit u lidí s nevýraznými kukadly (opět nepřehánět, emo éra s foťákem nad hlavou už je díkybohu pryč).

 Jsou to drobné detaily, ne vždy fungují, ale je fajn je občas prubnout. A teď už nějaké ty slibované praktické ukázky:

2. Anfas, poloprofil, profil

Druhá část dnešního minikurzíku se soustřeďuje na to, jaké úhly obličeje se jak na fotkách projevují. Obecné pravidlo je, že jen málokdo vypadá perfektně z anfasu (tedy ksichtem pěkně na střed :D), lidské oko totiž vnímá každou nesymetrii v obličeji portrétované osoby a kdo z nás je perfektně symetrickej? Nikdo. Vyjímky samozřejmě existují, ale je jich pomálu a pokud máte na focení jen omezený čas, je nejlepší se do anfasu vůbec nepouštět.

Poloprofil je asi nejvděčnější forma portrétu, protože nám dovoluje si focenou osobu nastavit přesně do úhlu, který chceme. Vždycky je dobrý si vyzkoušet, kterej profil má focená osoba hezčí (já třeba nedávno s podivem zjistila, že skoro všechny stavím zprava), trochu experimentovat a tak. Další pravidlo je, že by osoba měla stát k foťáku v takovém úhlu, aby jí ještě bylo vidět bělmo na obou stranách očí, jinak už je to prý nepřirozené. Ale zase.. k čemu jsou pravidla, když ne k porušování?

Profil. Kupodivu mi pátrání po dobré fotce profilu dalo docela zabrat, ono obecně není moc oblíbený lidi takhle fotit. Nejspíš proto, že pak má člověk takovej ten neodbytnej nepříjemnej pocit že neví co se odehrává na druhé straně obličeje (dobře, já to tak vnímám :D). Každopádně focení profilu je jednoduchý. Nejdřív se zeptejte focené osoby, jakej má na svůj obličej z boku názor (většina lidí se z profilu nesnáší, protože na sebe tak nejsou zvyklí) a pokud se uvolí se tak nechat vyfotit, jděte do toho. Profil hezky vynikne, když model necháte, aby se otáčel směrem od vás a zarazíte ho ve chvíli, kdy "zaleze" vzdálenější oko. Pokud na fotce zůstane kousek obočí či vykukující řasy, je to jen dobře.

Ufff... to byla morda :D Naschle příště.

Jedno z focení, který jsem plánovala docela dlouho, a který bylo náročnější na realizaci. 90% času totiž fotím sama jen s modelkou a vyhovuje mi to (samozřejmě čím víc lidí u focení, tím víc sranda, ale nebaví mě dávat dohromady víc lidí, vždycky hrozně trvá, než se domluvíme a tak), jenomže v tomhle případě to tak úplně nešlo. Měla jsem v plánu fotit s dýmovničkama, a hned dvě věci mě držely na zemi. Za prvné tu byl fakt, že než bych dýmovnici zapálila a začala fotit, bylo by po ní. A za druhé mám prostě ze všech bouchacích věcí (a taky hluboké vody, výšek, vysoké trávy a z hlodavců) děsnej strach. A tak jsme s sebou vzaly skvělou (a děsně nebojácnou - tedy ve srovnání se mnou) asistentku.

 Dýmovničky se ukázaly být docela průserový, vzhledem k tomu, že jsem sehnala pouze mini velikost hořely asi tak půl vteřiny, kouř z nich vydržel v otevřeným prostoru tak čtvrt vteřiny a pak zase bylo po srandě. Vymyslely jsme to tedy (po asi 8 neúspěšných pokusech, ještě že vždycky nakupuju ve velkým) jednoduše a zalezly jsme do blízké jeskyně a zkusily si zahrát na rádoby olejomalbu. Respektive to je to, co bych si přála, aby tyhle dvě fotky připomínaly.

 No a vzhledem k blbým podmínkám nám ty super dýmovničky (jestli je budete někdy používat, kupte ty velké, fakt) velmi brzy došly. A když už jsme na ten kopec (fotily jsme na Stránské skále) lezly, nechtělo se nám hned zase šlapat dolů, tak jsme si daly ještě několik portrétů jen tak. A vzhledem k tomu že Eliška je prostě nejvíc úžasná a roztomilá to stálo za to. Zrovna začínalo léto, obilí bylo v té nejvíc vysoké fázi a já učůrávala blahem z toho, že se mi v přírodě najednou objevujou i jiný barvy než zelená.

 Dokonce se mi Elišku podařilo přemluvit k fotkám se rtěnkou, kterou prý normálně vůbec nenosí (ještě aby, je na to ještě pískle :)). Nevím proč, ale mám prostě pocit, že červené rty dokáží modelku téměř vždy oživit a dodat jí tak nějak barvu. A zrovna s Eliščiným tvarem rtů by to bylo skoro rouhání nevyužít.

Já vím, já vím, trochu netradiční název. Ale k tomu se hádám v rámci příspěvku dostaneme. Tohleto focení totiž bylo fakt skvěle dobrodružný (no jo, tak to dopadá, když si do rovnice dosadíte moji maličkost a snahu se někam dostat. Téměř 100% vám vyjde negativní výsledek).

 Rovnou bych podotkla, že tohle bylo jedno z těch focení, kde prostě nic nevychází tak jak by mělo. S Denčou jsme se sešly sice zavčasu, podařilo nám i se navzájem poznat, ale tím asi tak ta úspěšná část končí. Chtěly jsme totiž fotit kolem vil v Pisárkách a nedošlo nám (mi), že se k nim lze od výstaviště dostat kvůli tomu pitomýmu dopravnímu uzlu jenom z jedný strany. A vzhledem k tomu, že já jsem co se orientace týče neomylná (čtěte vždy jdu naopak než bych měla), vydaly jsme se po špatné straně silnice.

 S postupujícím odpolednem jsme čím dál víc měly pocit, že je něco špatně, říkaly jsme si, jestli se neotočit a jít zpět do výchozího bodu, ale ne, vzhledem k tomu, že jsem tvrdohlavá a ještě líná, nechtělo se mi (nejhorší kombinace, věřte mi). Na námi zvolené straně silnice se nám podařilo najít pouze starou budovu Lázní Riviéra, které jsem nestoudně využila k prvním několika fotkám. Hlouběji kolem silnice už však nebylo jediného pěkného místa, tak jsme začaly spekulovat, jak se přes rychlostní čtyřproudovku dostat a neumřít u toho ošklivou a nepořádnou smrtí. Nakonec mě (geniálně) napadlo vydat se podél řeky a zkusit najít nějaký ten most, brod či převozníka. Bohužel pod mostem jsme našly jen bezdomovce, který si poklidně četl ve svém papírovém příbytku a dvěma telaty s foťákem se nenechal vyvést z míry. Hodily jsme tedy zpátečku, vyfotily pár fotek na skvěle opuštěným pozemku nějaký firmy (děkujeme za poskytnuté prostory, vůbec netušíme jak jsme se k vám dostali, opravte si plot) a rozhodly se silnici překročit.

 Toto rozhodnutí se ukázalo být poněkud nešťastným, poněvadž jsme netušily, že za čtyřproudovkou se nachází poměrně prudký a úplně smrtící sráz. Ve výsledku to vypadalo asi tak, že jsme nervózně běhaly po silnici tam a zpět, nervovaly jsme se z kreténů, co na nás troubili (ne, fakt jsme si nevšimly, že si to štrádujem po rychlostní) a nakonec jsme stejně skončily na místě ze kterého jsme původně vyšly, naprosto vyčerpané prožitým nebezpečím. Jednohlasně jsme se shodly, že na to serem a šly jsme fotit k Anthroposu, od kterého ale ve výsledku pochází jen poslední fotka.

 Celý tento zážitek bych asi shrnula tak, že ve výsledku vůbec nezáleží na tom, kde se fotí, jaký jsou (nebo nejsou) podmínky, jak moc bezďáků pendluje kolem a kolik silnic je třeba překročit. Důležitý je si focení důkladně užít, mít dobrý světlo a šikovnou modelku, který vlastně ani nevadí, že ji taháte do nebezpečnejch situací a do křoví pod mostem.

Aneb když vezmete jednu blondýnku, jednu druhou blondýnku (skoro) a hodíte je do několika různejch prostředí bez možnosti utéct. 

S Áďou už fotím po mocté, to se ví, takže jsem ji tentokrát tak trochu donutila s sebou vzít i Verču, na kterou sem měla zálusk tak asi od doby, co mám foťák a vyrazily jsme fotit. Byla to pro mě docela zajímavá zkušenost v tom, že holky jsou každá lautr jiná, což se dost projevuje i při focení. Adriana je mystryní světa v líbivých fotkách, přesně ví, jak chce na fotkách vypadat a jde si za tím (což je někdy super, ale někdy to dá sakra zabrat, přemluvit ji, že tahle fotka je přesně ta ona, kterou upravíme). Kuči na druhou stranu nejde až tak o to, jak na fotce bude vypadat ona, ale o celkové ladění a náladu snímku. Nebojí se experimentovat, točit se do poloh pro tělo fakt nepřirozených a dělat ksichty. Což se hodí.

 První dvě fotky vznikly jednoduše u cihlový zdi a jsou moje fakt oblíbený. Tenhleten trochu pochmurnější rockovo-punkovej look, kterej Kuči fakt jde mě bere (možná i proto, že sama nosím podobný věci). A konečně se mi podařilo někoho vyfotit s nahrbeným hřbetem (jééj :D).

 Áďu jsme o zeď vedle nastajlovaly do trochu ulítlýho cvičícího oblečení a nechaly jsme ji se tělesně vyřádit (pod tím si nepředstavujte nic nechutnýho, muchachita je prostě tělesně zdatná, ráda skáče, protahuje se a tak). Takový fotky mám děsně ráda, je v nich prostě vidět přirozenost (asi proto jsem nakonec žádnou nepoužila :D).

 Hned poté jsme vylezly na parkoviště nad Vaňkovkou a blbly jsme s Áďou, rudými rty, fakt sexy šaty a kbelíkem (což bude vysvětleno o několik řádků níž). Adrianka se nejdřív trochu vzpírala, není to něco, co by obvykle fotila, ale protože jsme kamarádky a já jsem s foťákem a nebezpečně vysokou střechou za jejími zády dost děsivá, nakonec na to kývla. 

A posledních pár vyletněnejch fotek Verči pochází z vlakovýho nádraží za Zvonařkou, kde už to mám fakt ofocený, ale pokaždé když tam přijdu, je tam něco novýho, něco navíc. Tentokrát mě dostalo tohle květinový fotografický nebe přímo mezi odstavenejma mašinkama. Kuči s toho byla očividně taky docela v háji.

Focení, který mi prostě učarovalo. Tuhletu nádhernou vílu jsem měla možnost fotit asi před týdnem (možná ani to ne, poslední dobou upravuju jako drak) a byla to náročná sranda (hned vysvětlím). Tématem focení byly barevné látky v kontrastu s vodou. Dlouho jsem se rozhodovala který vodní tok zvolit až nakonec zvítězila řeka, ve které mělo být asi 20 cm vody (haha.)

 Jaké bylo naše překvapení, když jsme s modelkou dorazily k vodě, která rozhodně 20 cm neměla... no chvíli jsme byly docela rozpačité, neboť sestup do vody vypadal dost strmě (a to s foťákem nechcete), ale nakonec jsme zaťaly zuby, obuly boty (jo, obuly, dno bylo šutrovité až sklovité) a vrhly se na to. V průběhu focení se nám podařilo vymyslet tři stylizace (tak to se mnou vypadá vždycky, začne to něčím nevinným, jako je kontrast látky a vody a skončí to... no tak jak to skončí :)). První stylizace proběhla do přírodních barev v kombinaci s letní mint barvou a 100% nature šperkem do vlasů (čtěte náhrdelníkem na skřipečku).

 Druhá stylizace původně nebyla nijak konkretizovaná, to že to směřuje do řecké ženy bylo očividné, ale podoba s bohyní lásky Afroditou, která se narodila z mořských vln mi skutečně došla až v pohodlí domova (kdo by nad tím taky měl čas přemýšlet, zatímco stojí s foťákem po pás ve vodě a má fakt mokrý spoďáry?). První fotku jsem se snažila vytáhnout do co nejvíce kontrastních barev, tyrkysovou v kombinaci s oranžovou prostě miluji. U druhé fotky byl postup složitější, tam jsem vyráběla puzzle s více fotek (před a po na konci příspěvku). 

Třetí stylizace byla už jen taková rychlovka, při které mi šlo hlavně o kontrast červené, modré a zelené barvy. Už jsme byly fakt vymrzlý a navíc mě celou dobu trápilo světlo a bála jsem se, že z fotek nic nebude. Tyhle poslední dvě fotky jsou zachyceny v jediném momentu, kdy bylo zataženo a ten rozdíl je fakt markantní. Škoda že to tak nevypadalo celou dobu.

Na blogovací pauze vidím jedno velké pozitivum. Konkrétně tedy fakt, že se mi během těch několika měsíců, kdy jsem místo psaní článků šprtala na státnice (naštěstí úspěšně) podařilo nastřádat spoustu materiálu, který jsem ve společnosti skvělých modelek nafotila a poupravovala. Mnoho fotek jsem již zveřejnila na svém Facebooku, nicméně snažím se ty chudáky, kteří se dobrovolně upsali k tomu, že se sem tam na nějakou fotku kouknou příliš nezatěžovat a tak z každého focení zveřejňuji opravdu jen pár nejpovedenějších fotek. Zde jich ovšem bude mnohem víc a k tomu s nějakým tím povídáním kolem.

 Focení s Barčou jsem tak úplně nedomlouvala já, podařilo se mi seznámit se se začínající fotografkou Luckou Poláškovou (myslím, že o ní ještě uslyšíme) a jejím kamarádem Víťou, který se soustředí hlavně na manipulace a fakt mu to jde. Spolu s Barčou jako modelkou jsme se domluvili na focení v Mariánském údolí, tématem měly být víly, přírodní bytosti a tak.

Focení bylo celkem fajn už od začátku, musím říct, že Barča je neskutečně šikovná a krásná holka, fotit s ní je vždycky potěšením. Vůbec nebyla nervózní  počtu objektivů, které na ni mířily a zvládala nás pokrýt všechny. Fotit jsme začali v zastíněném lesíku, kde byla docela velká tma, ale s dostatečně nízkou clonou se dalo něco vymyslet.

Postupně jsme se ovšem přesouvali více a více k vodě, ať jsme skončili na místě, které nás všechny okouzlilo. Krásná jarní tráva, stín mohutného stromu, v pozadí lístky a voda. Nádhera. Pomocí brainstormingu (to se mi na focení ve více lidech fakt líbí, kolikrát se vymyslí spousta nápadů, na které by člověk běžně nepřišel) nás napadlo Barči udělat korunu z trávy a pasovat ji tak rovnou na královnu lesa. 

 Koruna je vyrobená naprosto jednoduše, Barča si na hlavu dala tenkou čelenku, do které jsme zastrkali silné stvoly trávy tak, aby byly užším koncem nahoru. Spodek díla jsme pak dotvořili několika sedmikráskami (či co to je, v botanice se nějak extra nevyznám), které tak nějak rozbouraly celozelenou plochu. Jestli se to povedlo neposoudím, to je asi spíš na vás, nicméně já jsem s výsledkem spokojená :)

 Musím říct, že poslední dobou vyhledávám focení ve více lidech (ať už je více fotografů, modelek, vizážistka či asistent) čím dál častěji, neboť v tom vidím jen a jen výhody. Hned je k dispozici někdo, kdo vypomůže, když je třeba podržet odrazku, něco po modelce hodit (zní to vtipně, ale i na to dojde :)), něco opravit, podržet. Ale hlavně - je to vždycky mnohem větší zábava a zkušenost. Jak už jsem psala, víc lidí víc ví a víc mě inspiruje. 

Ok, nějakou dobu jsem tu byla tak trochu neaktivní, ale ti, kteří mě sledují na Facebooku tak nějak tuší, že jsem se na focení nevyprdla, ale že mi díky státnicím, pracovním a fotícím povinnostem nezbyl na blog čas. Nicméně právě to mě přivedlo na téma dnešního příspěvku, který je určen zejména pro fotografy. Toto téma může působit trochu nudně (no jo, ideální článek pro návrat na blog), nicméně je to jedna z nejdůležitějších záležitostí, které fotografovi musí přejít do krve. Mluvím o pracovním postupu samozřejmě.

V mých fotozačátcích jsem vše dělala složitě, se vším jsem se paplala a zabíjela spoustu času, který jsem mohla strávit užitečněji nesmyslným upravováním a pipláním se s fotkami. Čímž nechci říct, že by fotograf měl svoji práci odfláknout, to určitě ne, ale je dobré zaběhnout si určitý rytmus plný zkratek, díky kterému se bude pracovat lehčeji a podstatně rychleji.

Na toto si asi musí každý přijít tak nějak trochu sám, jediné co mohu poradit já je můj osobní pracovní postup a zkratky, kterými ji ulehčuji práci. Vezmu to tedy od Adama.

To že by modelka měla na focení být namalovaná tak, aby člověk nemusel korekcemi v PS zabít den je tak nějak automatické. Spousta fotografů se řídí také tím, že co jde udělat a opravit na místě by se udělat a opravit mělo, aby se s tím potom nikdo nemusel babrat v Photoshopu. S tím příliš nesouhlasím. Pokud na modelce vidím nějaký detail, který v PS odstraním během několika vteřin, kupříkladu sponku, která je ve vlasech vidět, raději ji tam nechám a fotím s ní. Proč? Protože úprava v PS trvá několik vteřin, kdežto opakované aranžování vlasů zabere klidně i deset minut.

V začátcích mého focení jsem fotila pouze do formátu .raw a fotky jsem posléze v průběhu několika hodin v počítači vyvolávala, abych je dala modelce k nahlédnutí a výběru. Proč? Jednoduše proto, že jsem se styděla za nekvalitní .jpeg výstup a odmítala jej modelkám ukazovat. S tím jak mi počet zakázek narůstal jsem se však s tímto systémem musela velmi rychle rozloučit (nebyl čas) a začala jsem fotky poskytovat v .jpeg s tím, že z .rawu tahám pouze vybrané snímky. I tak z toho mám trochu špatný pocit, protože .jpeg kvalita z foťáku bývá neostrá, špatně nasvětlená, divně zabarvená a tak. Vždycky teda při focení zdůrazňuji, že je důležité se na takové věci nedívat a řešit pouze pózu a výraz.

Poté co si modelka vybere fotky je tedy proženu Lightroomem, ve kterém upravím jas, kontrast, někdy světla a stíny a VŽDY ostrost. Pevná 50ka je sice super věc, ale ostřit teda fakt neumí. Ještě že ten software mám. Poté fotky překonvertuju do .jpeg a vrhám se na samotnou úpravu.

Samotná úprava je samozřejmě mnohem obsáhlejší téma, zmíním tedy pouze mnou používané klávesové zkratky pro Photoshop.

Z - lupa

Ctrl + T - transformace

) - zvětšení štětce

ú - zmenšení štětce

Ctrl + E - sloučení vrstvy dolů

Ctrl + Shift + E - sloučení všech vrstev

Ctrl + Alt + I - velikost obrázku

Ctrl + Shift + S - uložit jako

Ctrl + S - uložit

Závěrem bych ještě dodala, že soubory ukládám ve dvou velikostech, jednou v originální a podruhé v 1000 pixelech. Toto dělám kvůli nahrávání na web, na mnoha stránkách jsou velikostní limity a takto je to jednodušší než každou fotku znovu otevírat a zmenšovat, když ji potřebuji použít. A byste nebrečeli, že je tu tak málo a ještě tak nezáživnejch fotek, přidávám jedno před a po :)

Snad jste si s článku něco odnesli a úplně jste u něj neusnuli :) Slibuji, že příště to bude šťavnatější.