- terezacl
- 07. 11. 2019 23:00
Hrušková Tereza
10. 06. 2018
"Byl krásný horký červnový večer a všude kvetly lípy. Vzal mě na úžasnou pizzu s hříbky a cestou zpátky k němu domů mě chytl za ruku. Už v tu chvíli se mi podlamovala kolena, ale pak zastavil pod rozkvetlou lípou, pevně mě objal a začal líbat. Za to mohla ta sladká omamná vůně! Nedokázala jsem vnímat čas ani prostor. Jen tu vůni a sílu toho okamžiku v přítomnosti. Utrhl jeden kvítek, odhrnul mi vlasy - tak něžně, až mě to zašimralo po celém těle - a strčil mi jeden kvítek za ucho. Pak jsme šli dál, ale on se na mě při chůzi stále díval a já zase na něho. Doma jsem kvítek lípy opatrně vytáhla a schovala si ho navždy do přívěsku, který má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. A vždycky, když se na něj podívám nebo se ho dotknu, přenese mě právě do toho jedinečného okamžiku s jedinečným člověkem jednoho červnového bezstarostného večera, jehož kouzlo je navěky ukryto do tohoto květu."
03. 06. 2018
"Kačenko, udělej nějaké hezké etikety na ty jahodové marmelády."
Tak máme úžasné vílí Winx marmelády.
Tak máme úžasné vílí Winx marmelády.
Kéž by tak šly na potom schovat i všechny hezké chvíle...
18. 05. 2018
Je to čtrnáct měsíců, co jsem se přestěhovala.
Už zase jsem dnes bezmyšlenkovitě zmáčkla čtyřku.
Jenže já teď bydlím ve dvojce.
Už zase jsem dnes bezmyšlenkovitě zmáčkla čtyřku.
Jenže já teď bydlím ve dvojce.
A takhle je to se vším.
Jezdím do čtyřky, ve které jsem bydlela čtrnáct let, abych pak sjela do dvojky, na křižovatce odbočím postaru vlevo, místo vpravo, po probuzení si plánuju odskočit do nedaleké pekárny pro ještě teplé housky k sobotní snídani, ale tady žádná pekárna není, takže už navěky budu snídat ty včerejší, projdu v obchodě kolem rozkvetlých surfinií a už si je nadšeně nakládám do nákupního vozíku, že si je konečně vysadím na balkón, který už ale nemám, v noci se děsím, kam odešel ten, co spí vedle mě, co vedle mě nespí už šest let, šmátrám, mžourám, zmateně brejlím na dveře, které nejsou dveřmi mojí ložnice, protože tam žádné nebyly, než si můj tak příšerně nedokonalý a tupý mozek uvědomí, že jsem už dávno jinde. Kdy už to konečně pochopí? A co když nikdy? No potěš koště.
Jezdím do čtyřky, ve které jsem bydlela čtrnáct let, abych pak sjela do dvojky, na křižovatce odbočím postaru vlevo, místo vpravo, po probuzení si plánuju odskočit do nedaleké pekárny pro ještě teplé housky k sobotní snídani, ale tady žádná pekárna není, takže už navěky budu snídat ty včerejší, projdu v obchodě kolem rozkvetlých surfinií a už si je nadšeně nakládám do nákupního vozíku, že si je konečně vysadím na balkón, který už ale nemám, v noci se děsím, kam odešel ten, co spí vedle mě, co vedle mě nespí už šest let, šmátrám, mžourám, zmateně brejlím na dveře, které nejsou dveřmi mojí ložnice, protože tam žádné nebyly, než si můj tak příšerně nedokonalý a tupý mozek uvědomí, že jsem už dávno jinde. Kdy už to konečně pochopí? A co když nikdy? No potěš koště.
Jenže totiž... smůla - já jsem můj mozek. Takže to nemám ani na koho svést.
Stále čeká na reset, ale nějak pořád nemůžu najít to správné tlačítko a tak pořád jen šmátrám a jezdím zběsile nahoru a dolů, a když ke mně do výtahu náhodou (to je tak blbá náhoda vždycky!) stihne přistoupit ten slizký soused, co ho nemám ráda, usměje se na mě a řekne: "Jéé, tak aspoň nejedete sama, žejo?", vpálím mu do tváře: "Já ale chci být sama!".
Já chci zpátky svojí čtyřku.
A nebo třeba třináctku! Tam to musí být úplně žůžo. Daleko od lidí s výhledy až na protilehlou polokouli a tak.
A nebo třeba třináctku! Tam to musí být úplně žůžo. Daleko od lidí s výhledy až na protilehlou polokouli a tak.
10. 05. 2018
Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?
Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
Vytvořit vzpomínku na celý život je tak nesmírně snadné, až mě ta lehkost pokaždé šokuje. Teď, zrovna teď doma už zase nesedím. Courám se prastarou dlážděnou Bolkerstrasse - nejdelším barem na světě, uprostřed tančících, smějících se, milujících se, bavících se lidí, kteří prostě ještě včas jen pochopili totéž, co já, že "svět patří těm, kteří si ho užívají" (Giacomo Leopardi)...
Tohle je můj svět, po kterém si můžu chodit, kam se mi zachce. Naprosto kamkoli. Stačí jen vykročit. Je jedno, kam. Funguje to. Třeba jako dnes vyblbnout se v dřevěné hospůdce jako patnáctiletá na Neunundneunzig Luftballons a jiné německé pecky se skvělou společností. 
08. 05. 2018
V krásném hrázděném domě, v jakém jsem vždycky chtěla být, ne na něj koukat jen zvenčí, natož strávit noc, poslouchám to ticho teplé květnové noci rozprostřené nad městem v údolí řeky Düssel pohlcena půvabem rozkvetlých rododendronů v očekávání nad dalším slunečním dnem v Severním Porýní - Vestfálsku, nejlidnatější zemi Německa. A teď tu mají ještě mě. Jsem ráda, že jsem se jim sem ještě vešla. 
07. 05. 2018
Kolik bodů si zakroužkujete vy?
06. 05. 2018
Sobotní výlet s Kačenkou na Lounsko spojený s přírodovědnou expedicí za poklady české přírody.
Tak na tohle jsem od října osm měsíců čekala! Slunce, teplo, motýli, výlety, voda v letním parnu, zmrzka na pěší zóně, kraťasy, luční kvítí doma ve váze, večerní posezení na mezi spolu s cvrčky a hvězdami... atd. atd. Rychle si to jaro, léto a babí léto užít, než mě zase na osm měsíců hodí do zimy, mokra a hnusně dlouhé nekonečné tmy.
 |
| Okouzlující šalvěj luční |
 |
| Vrcholná póza na Číčově |
 |
| "Čau lidi!", řekl svou památnou větu 5. května 2018 Jan Hus a za ním se samou hrůzou věžičky Kostela sv. Mikuláše v Lounech nevěřícně otřepaly. :) |
 |
| Pohled z lavičky na lounském náměstí. Přesně z té, ze které jsem takhle koukávala do korun stromů před 24 lety. Pořád stejně krásný pohled, pořád stejná atmosféra a moje hlava v oblacích, jen ty stromy už byly nějak větší... |
 |
| Na, tady máš kytičku... <3 Už je ve váze v kuchyni a je to ta nejkrásnější kytice, jakou jsem mohla dostat. |
 |
| Oblý Číčov v Českém středohoří. Já se tady v té oblasti té oblosti prostě nemůžu nabažit. :) |
05. 05. 2018
Nasaď mi na chvíli, do břicha motýly
Přírodovědnou výpravu za vzácnými rostlinami, motýly a krystalky aragonitu na Lounsko nám s Kačenkou na vrcholu Číčova obohatil svou profesionální pózou na sluníčku jeden z nejkrásnějších a největších českých motýlů - otakárek fenyklový.
Jeho vzácnější kolega otakárek ovocný byl proti němu velký neposeda. Poletoval radostně z květu na květ a veškerým našim snahám o portrét úspěšně odolával. Jakmile jsme se přestaly snažit o fotku, nalétával na nás a provokoval k dalším a dalším pokusům. Ale marně. Byl přeci jen obratnější. My, dvounozí tvorové, jsme proti těmto kouzelným vílám proměněným v nejladnější a nejbarevnější tvorečky na českém nebi úplní hromotlukové.
Po chvíli jsem měla ale pocit, že se ze mě stává motýl, jak jsme na vrcholu poletovaly za ním. Což by mi ani trochu nevadilo. Po celý svůj život trvající od dubna do října bych poletovala nad Číčovem, občas zapózovala dychtivým turistům a tím by byla moje úloha na tomto světě završena.
Což by mi ani trochu nevadilo. Po celý svůj život trvající od dubna do října bych poletovala nad Číčovem, občas zapózovala dychtivým turistům a tím by byla moje úloha na tomto světě završena.
Hru na honěnou, kterou s námi hrál neporazitelný otakárek ovocný, jsem natočila tady. (Tady ne. Jinde.)
30. 04. 2018
Já a Ivanův kavyl trávíme spolu letošní čarodějnice...
To jsou ty rozkošné heboučké bílé vousky, ten kavyl.
Kavyl Ivanův - vážně kouzelná a fascinující silně ohrožená rostlina (C2), na kterou jsem se přijela podívat, hezky mě tu pošimrala po prstech (existuje snad v české přírodě něco něžnějšího?) a já jí za to hezky poděkovala, protože takové setkání je prostě výjimečné a zaslouží si pořádné muchly muchly.
Kavyl Ivanův - vážně kouzelná a fascinující silně ohrožená rostlina (C2), na kterou jsem se přijela podívat, hezky mě tu pošimrala po prstech (existuje snad v české přírodě něco něžnějšího?) a já jí za to hezky poděkovala, protože takové setkání je prostě výjimečné a zaslouží si pořádné muchly muchly.
Jedná se o stepní trávu, takže ji v ČR najdeme jen v nejteplejších a nejsušších územích. Tam, kde se ostrůvkovitě udrželo bezlesí po celý holocén (mladší čtvrtohory) až dodnes. Chápete to? Prostě místo, kde 11700 let nerostl les a tahle rostlina je pořád tady.
Takových míst už moc není. V Rusku je dokonce zapsán v Červené knize. A já si ho tu jen tak hladím a on tu tak prostě stojí, kouká se do úžasné krajiny Českého středohoří na mé milované Lounsko a čeká pořád na toho svého Ivana. (Máme toho hodně společného. Ani jeho Ivan už nikdy nepřijde. Ale to jsem mu neříkala. Mrzelo by ho to.)
Zde se nachází kavylovo vzácné naleziště. Přírodní rezervace Tobiášův vrch. Unikátní také tím, že každá světová strana je jiná a na každé roste něco jiného. Třeba koniklec luční český. Je to jasný? Český! Máme svůj koniklec.
Ani jeho Ivan už nikdy nepřijde. Ale to jsem mu neříkala. Mrzelo by ho to.)Zde se nachází kavylovo vzácné naleziště. Přírodní rezervace Tobiášův vrch. Unikátní také tím, že každá světová strana je jiná a na každé roste něco jiného. Třeba koniklec luční český. Je to jasný? Český! Máme svůj koniklec.
Co teda ale nemůžu pochopit je to, že se někdo vydá do tak chráněné přírodní rezervace podívat se na vzácné rostliny a nechá na úplně holém kopci hromadu počůraných papírových kapesníčků. Nemohl si odskočit dole v houští prostě. Nechutný, odporný, hnusný čuňata!
Ale dost bylo chrochtání a kochání se kouzelnými výhledy s kavylem. Jde se čarovat. 
✨
⭐
✨⭐
 |
| Vlevo Raná, vpravo Milá. :) A vpředu čarodějka duhová, jejíž nohu šimrají vousky Kavyla Ivanova. |
A takhle jsem večer na Tobiášově vrchu řádila.
Vrch Tobiášův, Kavyl Ivanův... a já? Čí jsem? Ničí nejsem. Já jsem prostě svá.
Vrch Tobiášův, Kavyl Ivanův... a já? Čí jsem? Ničí nejsem. Já jsem prostě svá.
Dívala jsem se mezi Oblík a Ranou, za nimiž na Ohři vykukuje královské město Louny, ve kterém jsem strávila své 4 pubertální roky, sedávala na chrámových schodech, na lavičce na náměstí pod rozkvetlými lípami; na polích Lounska sbírala kameny za valníkem, za což jsem ve svých 15 letech dostala své úplně první vydělané peníze; sbírala brambory, zaváděla chmel, okopávala řepu (cukrovou, a tak jsem jednu rozseknutou motyčkou neodolala neochutnat ), a pak zdejší kravičky dojila, telátko rodila a jeho kudrlinky pak hladila.
Na Oblíku (ten oblý vlevo) nám naše fyzikářka vyprávěla, proč nám zalehnou uši, když seběhneme rychle dolů... ale my jsme seběhli tak rychle, že jsme konec neslyšeli. Prostě jsme jí utekli. A taky jsme měli ty zalehlé uši.
), a pak zdejší kravičky dojila, telátko rodila a jeho kudrlinky pak hladila. Na Oblíku (ten oblý vlevo) nám naše fyzikářka vyprávěla, proč nám zalehnou uši, když seběhneme rychle dolů... ale my jsme seběhli tak rychle, že jsme konec neslyšeli. Prostě jsme jí utekli. A taky jsme měli ty zalehlé uši.
Vypravila jsem se tento večer svými čáry do budoucnosti, ale v myšlenkách jsem se poklonila i minulosti. Mám to tu ráda.
 |
| Kouzelné květy. Jako ale fakt kouzelné! No fakt! :) To je na nich přeci vidět, ne? |
 |
| Vyhlížím, kam dnes večer poletím. |
 |
| Všechna moc soustředěná do plamínku... |
 |
| To v tomto kraji jsem si v 90. letech snila o všem, co si teď plním... |
 |
| ...některé noci jsou magické |
 |
| České středohoří, Tobiášův vrch, Lounsko - tohle místo jsem si pro dnešní večer vybrala |
Troška z mého filipojakubského dvouhodinového čarování.
Úplně všechna přání, která jsem od vás dostala, vybavena tou největší mocí za poslední roky, jsem předala dál. Spojila jsem síly tří planet, přírody, duchů a mě v jednom z nejkouzelnějších večerů za poslední roky. Teď už je to na vesmíru.
30. 04. 2018
Moji milí,
v těchto dnech má oblíbená Venuše (ten maličký, ale přesto mocný bod vlevo dole od úplňku na fotografii z noci na dnešek) vládne Býku, ve kterém jsem se narodila a dostávám tak tedy neskutečnou moc. Cítím, jak moje síla s každou minutou roste! Dokonce tak moc, že mně samotné už bohatě stačí a tak ji nabízím i vám.
Dnes je navíc magická filipojakubská noc umocněná ještě něčím - výjimečným a extra silným růžovým úplňkem ve Štíru, což je neopakovatelná konstelace, která mi dává nekonečné možnosti splnit jakékoliv přání.
Nemůžete najít lásku? Živoříte s penězi? Potřebujete někoho uzdravit? Nebo máte nějaké jiné šlechetné přání? :)
Napište mi do zpráv. Dnes večer budu čarovat za každého z vás. Cíleně, konkrétně a magickou silou vyslanou do vesmíru. Ale pozor, jen bílou magií s dobrými úmysly. Žádné záškodňácké úmysly jako poslat kurděje na tu a tu, protože mi přebrala toho a toho! Já jsem hodná čarodějka. ;)
Všichna přání, která mi stihnete dnes do 19 hodin napsat, budou vyslyšena a já už se postarám o to, aby v tuto noc všechny síly vesmíru, Země, ohně, duchů, bohů a mého srdce pomohly i vám. <3
v těchto dnech má oblíbená Venuše (ten maličký, ale přesto mocný bod vlevo dole od úplňku na fotografii z noci na dnešek) vládne Býku, ve kterém jsem se narodila a dostávám tak tedy neskutečnou moc. Cítím, jak moje síla s každou minutou roste! Dokonce tak moc, že mně samotné už bohatě stačí a tak ji nabízím i vám.
Dnes je navíc magická filipojakubská noc umocněná ještě něčím - výjimečným a extra silným růžovým úplňkem ve Štíru, což je neopakovatelná konstelace, která mi dává nekonečné možnosti splnit jakékoliv přání.
Nemůžete najít lásku? Živoříte s penězi? Potřebujete někoho uzdravit? Nebo máte nějaké jiné šlechetné přání? :)
Napište mi do zpráv. Dnes večer budu čarovat za každého z vás. Cíleně, konkrétně a magickou silou vyslanou do vesmíru. Ale pozor, jen bílou magií s dobrými úmysly. Žádné záškodňácké úmysly jako poslat kurděje na tu a tu, protože mi přebrala toho a toho! Já jsem hodná čarodějka. ;)
Všichna přání, která mi stihnete dnes do 19 hodin napsat, budou vyslyšena a já už se postarám o to, aby v tuto noc všechny síly vesmíru, Země, ohně, duchů, bohů a mého srdce pomohly i vám. <3
14. 04. 2018
Chudáku, občane německý, nemůžeš v neděli ve své zemi nakupovat? Nevadí, jeď do Česka. Tam se maká víkend nevíkend, neděle, svátky, přesčasy, dvanáctky a šesté směny. My, Češi, jsme tu totiž pro vás Němce.
My nepotřebujeme být se svými rodinami, vidět vyrůstat naše děti a věnovat se svým koníčkům nebo jít v neděli do parku. My se vrtáme v automobilových součástkách do vašich aut, šijeme do nich potahy nebo sedíme za kasou, usmíváme se na vás a máme dobrý pocit u srdce, že si můžete v neděli koupit rohlík.
My nepotřebujeme být se svými rodinami, vidět vyrůstat naše děti a věnovat se svým koníčkům nebo jít v neděli do parku. My se vrtáme v automobilových součástkách do vašich aut, šijeme do nich potahy nebo sedíme za kasou, usmíváme se na vás a máme dobrý pocit u srdce, že si můžete v neděli koupit rohlík.
 |
| Ottokarplatz, Zittau, Německo |
14. 04. 2018
Nejúžasnější HD obrazovka pod sluncem
Nejúžasnější HD obrazovka pod sluncem
 |
| Rathaus Zittau, Německo |
30. 03. 2018
Přeci jen deset hodin v autě bez jediného slova, to už člověku hrabe. První tři hodiny jsem si zpívala, pak jsem si opakovala strašně důležité fráze v litevštině typu "To je mořská štika nebo platýz?" :), komentovala polské zprávy v rádiu, kde byla také hlavním tématem naše nová česká hymna a šaškování kolem toho, ale ve varšavských kolonách (Varšava totiž nemá obchvat :-/ ) už došla mi slova a já si v tu chvíli chtěla někomu položit hlavu na rameno a on by mě chytl za ruku a řekl: "Neboj, to zvládnem. V autě spát nebudem. A dojedem až k tomu Baltu, i plachetnice bude. I na tu nejvyšší horu Litvy tě dostrkám, i kdybych tě tam měl odnést na ramenou." Kopretiny mě ale zase hezky vrátily do jara a zpátky na cestu za dobrodružstvím do litevského přístavu Klaipeda, o kterém jsem si snila jako malá. Sice se mi chce brečet, ale taky jsem pořádně šťastná a svobodná a to přebije všechny moje fňuky.
Z České Lípy jsem do Litvy vyrazila ráno v 7:30 a cesta do Litvy mi autem trvala 13 hodin. Původně jsem měla v úmyslu vyrazit už v 5 nebo v 6 hodin, jenže ten večer před odjezdem jsme měli firemní bowling, ze kterého jsem se vrátila domů kolem 2 hodiny v noci. Když mi ráno ve 4:30 zazvonil budík, tak jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Sice jsem vstala, ale cítila jsem, že prostě odjet ještě nemůžu a po půlhodině přemlouvání a probouzení se, jsem si šla ještě na hodinu lehnout. Takže jsem na tu dlouhou cestu vyrážela totálně nevyspalá, ale tak strašně natěšená, že mě při životě držela po celou dobu dost vysoká dávka adrenalinu v mém těle. Občas jsem nechápala, kde ho mé tělo ještě bere.
První noc v cizí zemi
Když mi bylo 19, začala jsem mít první touhy podívat se do Litvy. Na tu plachetnici, co tam kotví. Bože, ta byla tak krásná! V 90. letech se konal i zájezd Pobaltím, ale byl zrušen z důvodu nezájmu. Od té doby čekala Litva 22 let na to, než jsem si svůj sen o ní mohla uskutečnit. Právě teď.
A protože přede mnou byly 4 dny velikonoční dny volna, neváhala jsem ani chvíli a prostě se v pátek ráno sebrala, nasedla do auta a jela, aniž bych si cokoliv naplánovala.
Nevěděla jsem, kde budu spát, co budu jíst, jaké to tam bude... V tu chvíli jsem navíc ani netušila, že můj výlet bude zase spojený s mými věčnými boji s lásku k těm nesprávným mužům, což dodávalo celému tomu mému cestování ještě další rozměr... :-/
Nic moc jsem si nebalila. Jen ručník, hygienické potřeby, čisté spodní prádlo do zásoby, tričko a tři tatranky s lahví vody. Navíc mé auto nebylo vůbec v dobrém stavu. I když bylo čerstvě po STK, byl to dost velký hazard, protože se mi klepal volant, z pravého kola se ozývaly rány, brzdový systém byl údajně zrezlý, ale žádný strach nebyl tak silný, aby ho mé nadšení a radost nepřekonaly. A taky takový ten nutkavý pocit, že prostě musím vyrazit. Že nic není horšího, než sedět doma na Velikonoce s nabarvenýma vajíčkama, která nemám komu dát...
Tak jsem tedy se zatajeným dechem vyrazila a nemohlo mě zastavit vůbec nic. Snad jen upadlé kolo někde po cestě, ale moc jsem si přála, abych těch 3000 km dojela domů vpořádku a mohla z té Litvy aspoň něco vidět.
Vlakem, busem nebo letadlem bylo vše příliš komplikované a já neměla čas být závislá. Miluju tu svobodu, kdy mohu usednout za volant a odjet kamkoli se mi zachce...
Obrovské kolony na dánici před Varšavou oddalovaly můj příjezd do Litvy a zvyšovaly tak můj strach, kde budu tuhle noc spát, protože se už nestihnu ubytovat.
Kolony a nic moc stav mého auta byly dva důvody, proč jsem poprvé někam vyrazila, aniž bych měla rezervovaný hotel. Pořád tu totiž hrozilo, že nedojedu do určeného cíle, že někde zkejsnu a tak jsem musela vše přizpůsobovat aktuální situaci. Což se ve výsledku ukázalo jako moc hezké, protože spontánní rozhodnutí jsou ta nejlepší a nebyla jsem tak po celé 4 dny vázaná vůbec ničím. Vše se odehrávalo tak, jak jsem zrovna chtěla a měla chuť.
Cestování mi vždycky dodá odvahu. Pocítim to hned druhý den, jak se bojím míň a míň. A když se vrátím domů, jsem jiná...
Nějaký plán jsem v hlavě měla a ten zněl: "Už první noc přespat někde v Litvě, pak jet na nejvyšší horu Litvy, pocourat se po Vilniusu, druhou noc strávit v přístavu v Klaipedě a podívat se na Horu Křížů." To bylo vše. Skutečnost byla ale taková, že mě pohltí a nadchne už samotná cesta a když jsem pak pozdě večer překročila polsko-litevskou hranici, čas se posunul navíc ještě o hodinu dál, bylo mi v tu chvíli všechno jedno, jak jsem byla šťastná. A že jsem neměla podrobnější plán? Na co? Litva se mi ukázala úplně celá ve své kráse. Viděla jsem velká města, přístav, moře, zapadlé vesnice i litevský venkov připomínající spíše (pro mě poněkud depresivní, ale přesto krásný) Sovětský svaz. Měla jsem blankytné ráno a druhý den zase celý den lilo. Což mému výletu dodávalo svou vlastní neopakovatelnou atmosféru a ať už bylo jakékoliv počasí, brala jsem to takové, jaké to je. Tohle je prostě Litva.
Toto jsou mé autentické zápisky, které si sem uchovávám hlavně pro sebe a vždycky, když si budu potřebovat zaměstnat hlavu, budu si je tu číst a vzpomínat na moje šílená spontánní rozhodnutí.
Robinsonka z Mazovského Ostrova
Velký pátek 30. 3. 2018, 17:52
Ostrów Mazowiecki, Ostrołęka, Mazovské vojvodství, Polsko
200 km od litevských hranic
Po deseti hodinách jízdy čerstvě pohnojeným Polskem (na širých polích tedy) a se sluníčkem v autě i nad hlavou, které mi připomnělo prázdniny a letní dobrodružství, dávám si pauzu na pumpě a kochám se kopretinami na toaletě. Už to potřebuju. Jsem pokakaná strachy sama tisíc kilometrů od domova na cestě do Litvy, netuším, kde dnes svou zvlněnou a nevymluvenou hlavu složím a vážně jsem uvítala pokladní na pumpě s jejím "dzień dobry" s takovým tím pocitem: "Jee, člověk. A mluví! A já taky." :)
A protože přede mnou byly 4 dny velikonoční dny volna, neváhala jsem ani chvíli a prostě se v pátek ráno sebrala, nasedla do auta a jela, aniž bych si cokoliv naplánovala.
Nevěděla jsem, kde budu spát, co budu jíst, jaké to tam bude... V tu chvíli jsem navíc ani netušila, že můj výlet bude zase spojený s mými věčnými boji s lásku k těm nesprávným mužům, což dodávalo celému tomu mému cestování ještě další rozměr... :-/
Nic moc jsem si nebalila. Jen ručník, hygienické potřeby, čisté spodní prádlo do zásoby, tričko a tři tatranky s lahví vody. Navíc mé auto nebylo vůbec v dobrém stavu. I když bylo čerstvě po STK, byl to dost velký hazard, protože se mi klepal volant, z pravého kola se ozývaly rány, brzdový systém byl údajně zrezlý, ale žádný strach nebyl tak silný, aby ho mé nadšení a radost nepřekonaly. A taky takový ten nutkavý pocit, že prostě musím vyrazit. Že nic není horšího, než sedět doma na Velikonoce s nabarvenýma vajíčkama, která nemám komu dát...
Tak jsem tedy se zatajeným dechem vyrazila a nemohlo mě zastavit vůbec nic. Snad jen upadlé kolo někde po cestě, ale moc jsem si přála, abych těch 3000 km dojela domů vpořádku a mohla z té Litvy aspoň něco vidět.
Vlakem, busem nebo letadlem bylo vše příliš komplikované a já neměla čas být závislá. Miluju tu svobodu, kdy mohu usednout za volant a odjet kamkoli se mi zachce...
 |
| Obrovské kolony na dánici před Varšavou oddalovaly můj příjezd do Litvy a zvyšovaly tak můj strach, kde budu tuhle noc spát, protože se už nestihnu ubytovat. |
Cestování mi vždycky dodá odvahu. Pocítim to hned druhý den, jak se bojím míň a míň. A když se vrátím domů, jsem jiná...
Nějaký plán jsem v hlavě měla a ten zněl: "Už první noc přespat někde v Litvě, pak jet na nejvyšší horu Litvy, pocourat se po Vilniusu, druhou noc strávit v přístavu v Klaipedě a podívat se na Horu Křížů." To bylo vše. Skutečnost byla ale taková, že mě pohltí a nadchne už samotná cesta a když jsem pak pozdě večer překročila polsko-litevskou hranici, čas se posunul navíc ještě o hodinu dál, bylo mi v tu chvíli všechno jedno, jak jsem byla šťastná. A že jsem neměla podrobnější plán? Na co? Litva se mi ukázala úplně celá ve své kráse. Viděla jsem velká města, přístav, moře, zapadlé vesnice i litevský venkov připomínající spíše (pro mě poněkud depresivní, ale přesto krásný) Sovětský svaz. Měla jsem blankytné ráno a druhý den zase celý den lilo. Což mému výletu dodávalo svou vlastní neopakovatelnou atmosféru a ať už bylo jakékoliv počasí, brala jsem to takové, jaké to je. Tohle je prostě Litva.
Toto jsou mé autentické zápisky, které si sem uchovávám hlavně pro sebe a vždycky, když si budu potřebovat zaměstnat hlavu, budu si je tu číst a vzpomínat na moje šílená spontánní rozhodnutí.
Robinsonka z Mazovského Ostrova
200 km od litevských hranic
Přeci jen deset hodin v autě bez jediného slova, to už člověku hrabe. První tři hodiny jsem si zpívala, pak jsem si opakovala strašně důležité fráze v litevštině typu "To je mořská štika nebo platýz?" :), komentovala polské zprávy v rádiu, kde byla také hlavním tématem naše nová česká hymna a šaškování kolem toho, ale ve varšavských kolonách (Varšava totiž nemá obchvat :-/ ) už došla mi slova a já si v tu chvíli chtěla někomu položit hlavu na rameno a on by mě chytl za ruku a řekl: "Neboj, to zvládnem. V autě spát nebudem. A dojedem až k tomu Baltu, i plachetnice bude. I na tu nejvyšší horu Litvy tě dostrkám, i kdybych tě tam měl odnést na ramenou." Kopretiny mě ale zase hezky vrátily do jara a zpátky na cestu za dobrodružstvím do litevského přístavu Klaipeda, o kterém jsem si snila jako malá. Sice se mi chce brečet, ale taky jsem pořádně šťastná a svobodná a to přebije všechny moje fňuky.
Tak Robinsonka opouští tenhle Ostrov Mazovský a hladí volant s prosbou, aby ji autíčko dovezlo tam, kam si to ta holka nezbedná zase usmyslela.
Miluju ten adrenalin a očekávání z toho, co ještě přijde. Ty letošní Velikonoce jsem zvolila trošku netradičně. I když i Litevci pletou pomlázku z vrbového proutí... a všude voní ryby, med a brambory se smetanou...
Na pumpě jsem si koupila toast a zjistila, že je slovenský. Můj toast cestoval 800 km až sem na sever Polska. Je to takový cestovatel, asi jako já. Ovšem ta ekologická stopa... :-/ No, ale zase jsem podpořila čistě slovenskou firmu, která se takhle vypracovala vlastní pílí, což mě těšilo.
Slunce už zapadá nad řekou Nerew pramenící v Bělověžském pralese a tady už po průtoku Běloruskem stává se z ní mohutný tok. A já jsem u toho. <3
Ostrov Mazovský bylo město, ve kterém už jsem si opravdu potřebovala oddechnout. Nejenže jsem měla za sebou 10 hodin jízdy, ale také jsem strávila hodinu v pomalu popojíždějící koloně před tímhle městem na dálnici, která se vlastně teprve staví. Asi 20km úsek po provizorní silničce mezi stovkami ruských kamiónů. Což bylo příšerné a já v tu chvíli měla fakt krizi.
Jak jsem tam tak popojížděla na odpoledním sluníčku, napsal mi zrovna Dan... Zrovna v moment, ve kterém jsem si tak moc chtěla s někým povídat a nebylo absolutně s kým. Zrovna v moment, ve kterém jsem se potřebovala "nadechnout", dostat vzpruhu a tak moc toužila po někom, komu to můžu aspoň jen říct.
Dan je ženatý muž, který mi občas píše. Už asi 7 měsíců. Tím, že je ženatý, tak jsem se ho pokoušela ignorovat. Což se mi až do této chvíle celkem i dařilo, ale tímto momentem bylo veškeré mé snažení o ignoraci v háji.
Dan si vzpomněl, jak ještě kdysi po škole procestoval s kamarádem autostopem Pobaltí a začal si vybavovat, jaké to tam tehdy bylo. Moc tam chtěl být se mnou. A já v tu chvíli zase tady s ním...
S Danem jsme si pak už psát nepřestali. Podržel mě psychicky pak druhou noc v Klaipedě, kde jsem uléhala strašně unavená, vyčerpaná s pokousanou nohou od psa (o tom budu psát dál) a když jsem se pak ráno probudila, měla jsem zase všechna svá odhodlání a šílené plány zpátky.
Po mém příjezdu do ČR jsme se i sešli... ale to už nepatří konkrétně do tohoto příběhu... V tuto chvíli je to pro mě stále ženatý muž, kterého jsem si prostě až příliš oblíbila a snažím se od něj odpoutat... :-/
Dan mi pak už po zbytek mého výletu dělal společnost aspoň ve zprávách a mě těšilo, že mám komu své zážitky povídat.
Spát jsem chtěla už v Litvě
Velký pátek 30. 3. 2018, 21:12 středoevropského času, 22:12 litevského času
Marijampolė, Litva
To je tak nefér přijet někam večer v 9 a ono už je tam 10! :-)
Ano, spát jsem už chtěla v Litvě. Mohla jsem se ubytovat někde v Polsku u hranic s Litvou, ale já nechtěla. Chtěla jsem se probudit v úplně nové mně neznámé zemi úplně poprvé. Ten pocit je totiž neopakovatelný a naprosto úžasný.
V autě jsem spát po zkušenosti s nocí strávenou v autě na mé cestě k Baltu v roce 2012 nechtěla. Byla jsem tehdy strašně rozlámaná, jak jsem si nemohla natáhnout nohy a vadilo mi, že je do auta vidět. A já teď potřebovala načerpat síly na můj velký výlet.
Z České Lípy jsem do Litvy vyrazila ráno v 7:30 a cesta do Litvy mi autem trvala 13 hodin. Původně jsem měla v úmyslu vyrazit už v 5 nebo v 6 hodin, jenže ten večer před odjezdem jsme měli firemní bowling, ze kterého jsem se vrátila domů kolem 2 hodiny v noci. Když mi ráno ve 4:30 zazvonil budík, tak jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Sice jsem vstala, ale cítila jsem, že prostě odjet ještě nemůžu a po půlhodině přemlouvání a probouzení se, jsem si šla ještě na hodinu lehnout. Takže jsem na tu dlouhou cestu vyrážela totálně nevyspalá, ale tak strašně natěšená, že mě při životě držela po celou dobu dost vysoká dávka adrenalinu v mém těle. Občas jsem nechápala, kde ho mé tělo ještě bere.
Díky mému nezměrnému nadšení, radosti, těšení se a vzrušení z nových zážitků daleko od domova jsem toho celkově moc nenaspala. Prostě to nešlo. Nemohla jsem spát štěstím. :-)
První noc v cizí zemi
Velký pátek 30. 3. 2018, 22:51 středoevropského času, 23:51 litevského času
Marijampolė, Litva
Měla jsem štěstí. Hostel Keta, který mi booking.com vyhodil, byl čistý a do 11 hodin večer bylo možné se ubytovat. Já si ale v půl jedenácté večer žádnou rezervaci přes booking.com už nedělala. Prostě jsem to riskla rovnou. Recepční tam ale žádná nebyla, venku stáli dva muži a kouřili cigaretu. Samu sebe občas překvapuju... :) Muži mluvili jen rusky a jak se později ukázalo, s angličtinou jsem se v Litvě téměř nečapala. Poradili mi, ať zavolám na číslo, které bylo na dveřích, že se určitě domluvím na rezervaci.
Vytočila jsem číslo, ozval se ženský hlas a hned na začátku mě uzemnil, že "Nět english. My gavaríme parúsky". No tak dobřeeee. Tady jsem na východě.
Tak jsem hned v 11 večer vyždímaná po cestě lovila z hlavy ruštinu, omlouvala jsem se, že otravuju takhle pozdě bez rezervace a to jsem byla překvapená, kolik jsem té ruštiny vylovila.
Takže s angličtinou se tu zatím v Litvě moc nechytám.
13. 03. 2018
01. 03. 2018
Mrazy třeskuté vyhnaly mě tento týden na cesty do práce pěšky, neboť můj diesel rozhodl se trucovat. Pěkná pěší 50minutová procházka při východu slunce v -18°C zalíbila se mi tak, že mě napadlo zauvažovat také o přepravě prostřednictvím MHD Česká Lípa.
1200 Kč ročně ušetřených díky tomu, že NEBUDU využívat městskou hromadnou dopravu a 232 hodin (9,7 dní) čistého času stráveného navíc v buse MHD ročně mě přesvědčilo... Moc ráda těch necelých 10 dní každý rok svého života strávím jinak, než na cestě do práce na zastávkách a zavřená v buse.
A já už jsem se viděla v nacpaných dopravních prostředcích plných prskajících a zpocených cestujících. Mrzí mě, že s Vámi nebudu jezdit. A taky jsem poněkud zklamaná, že jízda autem je pro mě levnější, než veřejnou dopravou. Fakt jsem se snažila dát MHD šanci...
1200 Kč ročně ušetřených díky tomu, že NEBUDU využívat městskou hromadnou dopravu a 232 hodin (9,7 dní) čistého času stráveného navíc v buse MHD ročně mě přesvědčilo... Moc ráda těch necelých 10 dní každý rok svého života strávím jinak, než na cestě do práce na zastávkách a zavřená v buse.
A já už jsem se viděla v nacpaných dopravních prostředcích plných prskajících a zpocených cestujících. Mrzí mě, že s Vámi nebudu jezdit. A taky jsem poněkud zklamaná, že jízda autem je pro mě levnější, než veřejnou dopravou. Fakt jsem se snažila dát MHD šanci...
09. 02. 2018
Prosím tě, ty, co stojíš v té pekárně se stříkačkou nacpanou džemem a neděláš svoji práci tak, jak bys měl. Tohle je vzkaz pro tebe od té, co si vždycky vybere špatně: Už jsi mi ukradený! Já už totiž s koblihami končím! Navěky. Ok, vyhráls. Dostal jsi mě. Jsi spokojený? Tak a teď jsem zvědavá, komu se ty tvoje-moje "bezdžemové" koblihy dostanou do ruky místo mě.
Nevím, co to znamená nebo co mi tím chce vesmír naznačit, ale kdykoliv si koupím koblihu, chybí v ní náplň. Už ani nevím, jaké to je mít koblihu s náplní. Vždyť to je to, na co se člověk těší na koblize nejvíc! To je jako koupit si párek v rohlíku bez párku, jako jet k moři bez moře, jako vztah bez lásky.
Jsem neponaučitelná. Za pár dní jsem si vždycky koupila další koblihu, abych zjistila, že je zase prázdná. Tohle jsem dělala celý život! Jak jsem byla bláhová.
Ale dnes... dnes, 9. února 2018, si do svého tajného deníčku napíšu: "Už jsem přestala věřit! Má víra mě opustila. Víra v džem v koblihách."
Vy všichni, kdo tvrdíte, že v koblihách s džemem je džem, já vám to nevěřím.
Tohle je ta největší nespravedlnost na světě. Kdo z vás měl v životě víc koblih bez džemu, než já? Co je to vlastně za člověka, který plní koblihu džemem, ale mně nikdy? Chtěla bych ho potkat a vyříkat si to s ním. A říct mu: "Hele, ty jeden... lajdáku džemáku!"
Kobliha z pekárny, z Billy nebo z Lidlu, to je úplně jedno. Dokonce i v Německu v létě koupená nugátová kobliha za dvacet korun byla bez nugátové náplně. Koupit si v prosinci koblihu na nádraží v Curychu v přepočtu za sto korun už jsem se radši neodvážila. Já totiž už vím, že v té, po které sáhnu, žádná náplň není. Ha! To jsem teď ale prozíravá!
Dnešní speciální valentýnská edice srdíčkovských koblih v Lidlu byla poslední kapkou.
"Terez, koukni na ty krásné koblihy ve tvaru srdíček, co mají teď v Lidlu! A představ si - v každé té polovině je náplň!" říkala mi kamarádka a poslala fotku s krásným modrým talířkem. (Děkuji Moničce za pěkné foto.) :) Tak jsem tam dnes ráno běžela. V první polovině nebylo nic. A v té druhé? Tenhle příběh už znám.
Někdo mě nemá rád. Ten někdo plní (nebo spíš neplní) koblihy džemem, dostává za to zaplaceno a vzal mi dnes mou poslední víru v něco tak samozřejmého, jako je džem v "koblize s džemem" bez džemu.
Některé věci, některé zážitky a někteří lidé nejsou na tomhle světě pro každého.
Chtěla bych být malinkatá holčička, co ještě věří všemu.
Chtěla jsem jen taky koblihy s náplní, jako mají ostatní...
Nevím, co to znamená nebo co mi tím chce vesmír naznačit, ale kdykoliv si koupím koblihu, chybí v ní náplň. Už ani nevím, jaké to je mít koblihu s náplní. Vždyť to je to, na co se člověk těší na koblize nejvíc! To je jako koupit si párek v rohlíku bez párku, jako jet k moři bez moře, jako vztah bez lásky.
Jsem neponaučitelná. Za pár dní jsem si vždycky koupila další koblihu, abych zjistila, že je zase prázdná. Tohle jsem dělala celý život! Jak jsem byla bláhová.
Ale dnes... dnes, 9. února 2018, si do svého tajného deníčku napíšu: "Už jsem přestala věřit! Má víra mě opustila. Víra v džem v koblihách."
Vy všichni, kdo tvrdíte, že v koblihách s džemem je džem, já vám to nevěřím.
Tohle je ta největší nespravedlnost na světě. Kdo z vás měl v životě víc koblih bez džemu, než já? Co je to vlastně za člověka, který plní koblihu džemem, ale mně nikdy? Chtěla bych ho potkat a vyříkat si to s ním. A říct mu: "Hele, ty jeden... lajdáku džemáku!"
Kobliha z pekárny, z Billy nebo z Lidlu, to je úplně jedno. Dokonce i v Německu v létě koupená nugátová kobliha za dvacet korun byla bez nugátové náplně. Koupit si v prosinci koblihu na nádraží v Curychu v přepočtu za sto korun už jsem se radši neodvážila. Já totiž už vím, že v té, po které sáhnu, žádná náplň není. Ha! To jsem teď ale prozíravá!
Dnešní speciální valentýnská edice srdíčkovských koblih v Lidlu byla poslední kapkou.
"Terez, koukni na ty krásné koblihy ve tvaru srdíček, co mají teď v Lidlu! A představ si - v každé té polovině je náplň!" říkala mi kamarádka a poslala fotku s krásným modrým talířkem. (Děkuji Moničce za pěkné foto.) :) Tak jsem tam dnes ráno běžela. V první polovině nebylo nic. A v té druhé? Tenhle příběh už znám.
Někdo mě nemá rád. Ten někdo plní (nebo spíš neplní) koblihy džemem, dostává za to zaplaceno a vzal mi dnes mou poslední víru v něco tak samozřejmého, jako je džem v "koblize s džemem" bez džemu.
Některé věci, některé zážitky a někteří lidé nejsou na tomhle světě pro každého.
Chtěla bych být malinkatá holčička, co ještě věří všemu.
Chtěla jsem jen taky koblihy s náplní, jako mají ostatní...
Dnes je to přesně 18 let, co jsem dostala první pusu, ze které se zrodila velká láska a v roce 2007 i moje dcera.
04. 02. 2018
Tak určitěěě.
To víš, že jo.
Jinak chci říct, že je to 5 měsíců, co mi Filip řekl, že mi smontuje tu komodu, co mám pořád opřenou v chodbě. Říkal to pak ještě jeden měsíc.
Jsou to 4 měsíce, co mi Pavel řekl, že mi smontuje tu komodu, když ji viděl. Já si o to nikdy sama neřekla. Řekl to dvakrát, že ji smontuje.
Je to měsíc, co mi Pepa řekl, že mi smontuje tu komodu. Že ho to baví. Když jsem se ho před měsícem ptala, jestli mi tu komodu opravdu smontuje, tak řekl, že ano.
Super, tak jo, já počkám, když se teda muž nabídl a je tak hodný a ochotný. Zatím uvařím, bude legrace a celkově to bude takové hezké odpoledne.
Následkem chybné analýzy v mé hlavě, na základě jejíchž závěrů jsem se domnívala, že si komodu nemusím montovat sama, ležely krabice opřené v chodbě půl roku až do dnešního dne, kdy jsem opět pochopila, že mužům sice není potřeba nic připomínat, ale přesto jsem si dnes pro jistotu vytáhla šroubovák a pustím se do toho sama.
Docela ráda bych si do ní totiž dala věci, co mám pořád na zemi dříve, než v příštím století.
Závěr:
- neustále vytvářím chybné analýzy
- manuální práce mě baví
- dřevo krásně voní
- ráda poslouchám muže, ale už nebudu
- stále se učím
- ráda rýpu :)
To víš, že jo.
Jinak chci říct, že je to 5 měsíců, co mi Filip řekl, že mi smontuje tu komodu, co mám pořád opřenou v chodbě. Říkal to pak ještě jeden měsíc.
Jsou to 4 měsíce, co mi Pavel řekl, že mi smontuje tu komodu, když ji viděl. Já si o to nikdy sama neřekla. Řekl to dvakrát, že ji smontuje.
Je to měsíc, co mi Pepa řekl, že mi smontuje tu komodu. Že ho to baví. Když jsem se ho před měsícem ptala, jestli mi tu komodu opravdu smontuje, tak řekl, že ano.
Super, tak jo, já počkám, když se teda muž nabídl a je tak hodný a ochotný. Zatím uvařím, bude legrace a celkově to bude takové hezké odpoledne.
Následkem chybné analýzy v mé hlavě, na základě jejíchž závěrů jsem se domnívala, že si komodu nemusím montovat sama, ležely krabice opřené v chodbě půl roku až do dnešního dne, kdy jsem opět pochopila, že mužům sice není potřeba nic připomínat, ale přesto jsem si dnes pro jistotu vytáhla šroubovák a pustím se do toho sama.
Docela ráda bych si do ní totiž dala věci, co mám pořád na zemi dříve, než v příštím století.
Závěr:
- neustále vytvářím chybné analýzy
- manuální práce mě baví
- dřevo krásně voní
- ráda poslouchám muže, ale už nebudu
- stále se učím
- ráda rýpu :)
03. 02. 2018
Lístek z nejzápadnější části planety
"Žádné zpevněné cesty, žádné semafory, žádné restaurace, žádná divadla, žádná auta, žádné trávníky ani stromy, žádné benzínky, žádní popeláři...
Dva obchody, většina lidí si likviduje svůj odpad sama a prodává, dopravuje či těží vlastní topný olej. Většina domů je od roku 1992 vybavena teplou vodou a kanalizací.
Jedna malá pošta je otevřena 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, 3 hodiny v sobotu. Žádná roznáška pošty, pouze p.o. boxy.
Jedna nově postavená škola s gymnáziem, školní třídy do stupně K-12, 200 studentů. 24 hodin denního světla v létě."
Píše se na lístku z nejzápadnější části planety, kde se rozděluje i mapa, z městečka Gambell na Ostrově svatého Vavřince patřící pod Aljašku, USA. (Tam, co je to z Ameriky na dohled do Ruska.)
Uklízím, vyhazuju, likviduju a nacházím poklady, které mi trhají srdce vyhazovat.
V roce 1995 americká pošta doručila žádost o razítko na ostrově na Aljašce za 15 dní. Česká pošta doručila lístek zpět přes Vánoce za 17 dní.
V době, kdy neexistoval internet, na kterém se teď během několika vteřin můžeme podívat kamkoliv, byl takový lístek opravdovou dobrodružnou výpravou v myšlenkách každého, komu se tu dostal do ruky.
Jdu jim to nasdílet do jejich skupiny na ostrově. Třeba se najde pisatel. :)
Jestli budu v úklidu pokračovat touhle rychlostí a každým předmětem se kochat hodinu, dokončím svůj úklid po loňském stěhování tak někdy v roce 2850. :)
Dva obchody, většina lidí si likviduje svůj odpad sama a prodává, dopravuje či těží vlastní topný olej. Většina domů je od roku 1992 vybavena teplou vodou a kanalizací.
Jedna malá pošta je otevřena 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, 3 hodiny v sobotu. Žádná roznáška pošty, pouze p.o. boxy.
Jedna nově postavená škola s gymnáziem, školní třídy do stupně K-12, 200 studentů. 24 hodin denního světla v létě."
Píše se na lístku z nejzápadnější části planety, kde se rozděluje i mapa, z městečka Gambell na Ostrově svatého Vavřince patřící pod Aljašku, USA. (Tam, co je to z Ameriky na dohled do Ruska.)
Uklízím, vyhazuju, likviduju a nacházím poklady, které mi trhají srdce vyhazovat.
V roce 1995 americká pošta doručila žádost o razítko na ostrově na Aljašce za 15 dní. Česká pošta doručila lístek zpět přes Vánoce za 17 dní.
V době, kdy neexistoval internet, na kterém se teď během několika vteřin můžeme podívat kamkoliv, byl takový lístek opravdovou dobrodružnou výpravou v myšlenkách každého, komu se tu dostal do ruky.
Jdu jim to nasdílet do jejich skupiny na ostrově. Třeba se najde pisatel. :)
Jestli budu v úklidu pokračovat touhle rychlostí a každým předmětem se kochat hodinu, dokončím svůj úklid po loňském stěhování tak někdy v roce 2850. :)
01. 02. 2018
Izolepa, bublinková fólie, karton, izolepa, bublinková fólie, karton, izolepa, složenka, fólie, karton, izolepa, složenka, fólie, karton, víc izolepy, víc fólie, složenka, další izolepa, víc izolepy, ještě víc izolepy!
Bublinkaaa. Prásk bublinka! Bubli bubli. Splaskni.
...izolepa, bublinka, karton.
Neverending story. Pardubice. Podbořany. Hlinsko. Blansko. Ružomberok. Podkozí...
Amazing all-night party.
(Pozn.: Některé příspěvky mají čistě soukromý terapeutický charakter a není třeba si jich všímat. :-) )
Děkuju Péťo LovelyHair https://www.facebook.com/PetraLovelyHair/ :-)
Stejně to zase všichni dostanete ve fialových kytičkách s láskou balené a vůbec by mě nebavilo trávit volný čas na gauči u nějakého pěkného filmu, s čerstvou večeří, v kině, ve vířivce nebo v objetí s čímkoliv. Moje izolepa ke mně přilnula. Trávíme spolu večery a dlouhé noci, nač spát či jíst? Jejími krákavými zvuky vypráví mi svůj zamotaný příběh a u toho...je tak... průhledná! A snad... mě chce i... obejmout! <3 A když omylem unikne mi začátek (či snad konec? To rozhodně není konec!), tak krásně a ladně odráží se od zdi a kutálí a kutálí, zrovna když mi u toho hrají tu písničku, co hráli v nočním buse u St. Gallen.
Je to opravdový přítel, který mě nikdy neopustí.
Bublinkaaa. Prásk bublinka! Bubli bubli. Splaskni.
...izolepa, bublinka, karton.
Neverending story. Pardubice. Podbořany. Hlinsko. Blansko. Ružomberok. Podkozí...
Amazing all-night party.
(Pozn.: Některé příspěvky mají čistě soukromý terapeutický charakter a není třeba si jich všímat. :-) )
Děkuju Péťo LovelyHair https://www.facebook.com/PetraLovelyHair/ :-)
Stejně to zase všichni dostanete ve fialových kytičkách s láskou balené a vůbec by mě nebavilo trávit volný čas na gauči u nějakého pěkného filmu, s čerstvou večeří, v kině, ve vířivce nebo v objetí s čímkoliv. Moje izolepa ke mně přilnula. Trávíme spolu večery a dlouhé noci, nač spát či jíst? Jejími krákavými zvuky vypráví mi svůj zamotaný příběh a u toho...je tak... průhledná! A snad... mě chce i... obejmout! <3 A když omylem unikne mi začátek (či snad konec? To rozhodně není konec!), tak krásně a ladně odráží se od zdi a kutálí a kutálí, zrovna když mi u toho hrají tu písničku, co hráli v nočním buse u St. Gallen.
Je to opravdový přítel, který mě nikdy neopustí.
Hezká pohádka o tom, jak jsem šla poprvé a naposledy Libercem večer pěšky
Hezkou chvíli jsem bojovala s tím, že v navigaci na mapy.cz neexistuje bod "hlavní nádraží Liberec", jako je to u jiných hlavních nádraží všude jinde. Liberec má totiž jen "nádraží" a mapy.cz ho nenabídnou. Neustále jsem zadávala "hlavní nádraží Liberec", ale to tam není.
Má inteligence je totiž příliš nízká pro Liberec. A pro nastavení výchozího bodu v Liberci. Nakonec bod vkládám natvrdo tapnutím do místa někde před budovou hlavního nádraží (pardon, jenom "nádraží") a až později zjišťuju, že liberecké hlavní nádraží v navigaci mapy.cz není "hlavní" a nelze ho tedy vyhledat.
Je čtvrtek večer před 22. hodinou. Domnívám se, že v klidu dojdu pěšky do cíle, který je vzdálen 1,5 km. Za 25 minut bych tam měla být. Nenapadlo mě, jak může cestování pěšky večer vypadat tak odlišně od cestování večer autem, které po letech už nemám. Ta odlišnost v pocitu bezpečí mě tak šokovala, že jsem úplně zapomněla, jaké je to bát se. Stačí jít po 22. hodině ve čtvrtek večer Libercem:
1. Na Rybníčku
Dva muži. Jeden z nich strká do druhého a chce po něm peníze. Řvou na sebe. Přecházím na levou stranu.
2. Na Rybníčku o kus dál
Na zemi na kovovém roštu uprostřed chodníku leží bezdomovec. Dýchá. Není mrtvý. Přecházím zase zpátky na pravou stranu.
3. Na Rybníčku x Orlí
Zrovna přijelo auto a vyběhli z něho dva kluci. Jdou za mnou. Nebo možná nejdou za mnou, ale slyším jejich kroky. Raději uhýbám nelogicky mimo trasu do temné ulice U Besedy. Už je neslyším.
4. Široká
Ze Široké mě navigace posílá po dlouhých příkrých temných schodech nahoru do ulice Na Ladech. Je to taková zkratka. Zhruba uprostřed, kde je největší křoví, stojí muž směrem do křoví a "něco dělá". Otáčím to zpátky a jdu oklikou do kopce ulicí U Lomu.
5. Studničná
Z ulice U Lomu mě navigace posílá do úzké klikaté uličky Studničná, do které bych v životě (!!!) ve tmě nešla. Jenže to tu neznám a jak se bojím, potřebuju už být v cíli. Nikde nikdo. Najednou proti mně zastaví auto. Nic nevídím, jak jsem oslněná. Vypadnou z něj dva chlapi v oranžových vestách a řvou na mě ukrajinským přízvukem. Jsou opilí a chtějí, abych šla s nimi. Zdrhám.
6. Studničná o kus dál
Na konci ulice je bar. Vylézají z něj čtyři motající se opojení muži. Měním zase trasu jinudy, abych přes ně nemusela.
7. Valdštejnská
Na jinak frekventované, ale v tuto dobu liduprázdné ulici se objevuje stříbrná škodovka. Přibrzdí u mě a řve z ní na mě pět chlapů. Já ale mizím po schodech do Zeyerovy ulice.
8. Začátek Zeyerovy ulice z ul. Valdštejnská
Jsou tam takové schody a tma, všude křoví, nikde nikdo. V té tmě stálo zhaslé zaparkované červené auto osvětlené slabě vzdálenou lampou. Projdu kolem něj a jen si všimnu tváře za předním sklem. No do prčic!
Přidám do kroku.
9. Podchod pod Sokolskou ulicí
Čeká mě nejhorší místo - tmavý podchod pod přes den frekventovanou Sokolskou ulicí vedoucí do Slunečné ul. Tak tudy teda nejdu ani za milión! Vylézám k hlavní silnici, že ji přejdu. Na rohu u protějšího vchodu do podchodu stojí muž.
Do háje, je půl jedenácté večer! Běžte všichni spát! Co tady v tom městě sakra dělá tolik chlapů ve čtvrtek večer v téhle zimě?
Zmatkuju. Zrychluju. Dělám, že telefonuju.
Už budu brzo v cíli.
Muž za mnou nejde. Vchází do podchodu, který jsem obešla. V životě mě do něj nikdo nedostane.
10. Roh Zeyerovy a Slunečné ul.
Přesně na rohu stojí už zase nějakej chlap a kouká do mobilu, jakoby nic prostě takhle ve čtvrtek v půl jedenácté večer. Musím ho minout, nejde to vzít jinudy. Hned, jak ho minu, jde za mnou. Mobil už ho asi nebaví. Ohlížím se. Rozbíhá se. Rychle vytahuju klíče, protože jsem už u dveří, v tom zmatku strkám do zámku jiný klíč, jsem úplně pokakaná strachy ze všech těch chlapů po 1,5km dlouhé cestě, která se mi oklikami protáhla na 1,9 km a těsně, než se muž dostane ke mně, zabouchnu dveře.
Přesně na rohu stojí už zase nějakej chlap a kouká do mobilu, jakoby nic prostě takhle ve čtvrtek v půl jedenácté večer. Musím ho minout, nejde to vzít jinudy. Hned, jak ho minu, jde za mnou. Mobil už ho asi nebaví. Ohlížím se. Rozbíhá se. Rychle vytahuju klíče, protože jsem už u dveří, v tom zmatku strkám do zámku jiný klíč, jsem úplně pokakaná strachy ze všech těch chlapů po 1,5km dlouhé cestě, která se mi oklikami protáhla na 1,9 km a těsně, než se muž dostane ke mně, zabouchnu dveře.
Uf.
Chce se mi brečet a řvát a utýct a vztekat sama na sebe, jaká jsem trubka. Ven už nikdy nevylezu!
Možná jsem paranoidní, ale teď už vím, proč je dobré nechat se u nádraží někým vyzvednout (když je teda kým) a dovézt domů autem. Nevěděla jsem, že je mezi 22. - 23. hodinou ve čtvrtek večer v Liberci tolik chlapů venku. Nepotkala jsem ani jednu ženu. Nechápu, co tady vůbec dělám v tuhle dobu. A bylo to poprvé a naposledy, co jsem šla večer Libercem pěšky. Jako adrenalinový zážitek zdarma dobrý, ale já už se viděla zatažená někde v křoví. A kolem mě ti predátoři, co v noci vylézají v buši ulovit svou kořist.
To byla samozřejmě moje blbost a nerozvážnost. Každý si na to holt musí přijít sám. No, a někdo nemusí, protože ho teď třeba nenapadne trajdat pozdě večer sama po Liberci. :)
Abych neobjektivně nekřivdila jen Liberci, dost možná, že predátoři vylézají ze svých doupat i v jiných velkých městech v jejich zapadlých částech. Akorát jsem to nevěděla. Až mě ten vzduch takhle hustě nasycený testosteronem a taky alkoholem v tuto pozdně večerní dobu překvapil. Jsem myslela, že jen prostě dojdu od nádraží do cíle. Tak, jako jsem spoustu let zpátky prostě vždycky jen nasedla do auta a vylezla z něj kdekoliv, třeba i v noci. A přitom jsem neměla ani ponětí, co se děje v ulicích kolem mě. Teď už vím, že holky nemaj v noci co courat v odlehlých uličkách. A taky, že chodit všude pěšky je úplně jiné, než se vždycky tak svobodně a nezávisle dovézt kamkoliv autem. Příště zůstávám doma. I kdyby mě do Liberce lákal Brad Pitt, tak nejdu. Ani za milion!!!
Já vím, no. Vy to všichni víte, ale já jsem to nevěděla.
(Níže mapa mé trasy s vyznačenými výskyty predátorů. :) Takže bacha na ně!)